ECLI:CZ:US:2008:4.US.1218.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1218/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. července 2008 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti P. B., t. č. ve Věznici, 460 62 Liberec, zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, AK Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008 č. j. 7 Tdo 140/2008-398, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 27. 9. 2007 č. j. 31 To 281/2007-347 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 8. 2007 č. j. 1 T 32/2007-311, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody, zejména právo na soudní ochranu zaručené v článku 90 Ústavy a v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále neměl být respektován článek 2 odst. 2, článek 4, článek 8 odst. 1 a 2 Listiny, článek 1 Ústavy a konečně právo na spravedlivý proces garantované článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Liberci sp. zn. 1 T 32/2007, z něhož zjistil následující.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 8. 8. 2007 č. j. 1 T 32/2007-311 shledal stěžovatele vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil tak, že bezúplatně poskytl nebo prodal sedmi osobám v rozsudku uvedeným omamné a psychotropní látky v rozsudku blíže specifikované. Dále byl stěžovatel shledán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle ustanovení §185 odst. 2 písm. b) trestního zákona, kterého se dopustil tím, že bez povolení přechovával 81 nábojů, které si opatřil, ačkoli není držitelem příslušného povolení. U dvou skutků prodeje omamných a psychotropních látek soud vycházel z výpovědi anonymních svědků J. N. a V. J.; oba svědkové byli nejdříve vyslechnuti v přípravném řízení za účasti obhájce stěžovatele, který jim rovněž kladl otázky. J. N. byl pak znovu vyslechnut v hlavním líčení za přítomnosti stěžovatele, totožnost V. J. byla soudem odhalena, nicméně v hlavním líčení byla její výpověď z přípravného řízení čtena podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť svědkyně pobývala dlouhodobě v zahraničí a nebylo možné ji kontaktovat. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, odvolání stěžovatele i státního zástupce usnesením ze dne 27. 9. 2007 č. j. 31 To 281/2007-347 zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 27. 2. 2008 č. j. 7 Tdo 140/2008-398 odmítl.
Stěžovatel má za to, že závěr o jeho vině byl učiněn na podkladě důkazů, které nebylo možno procesně použít. Obecné soudy vycházely především z výpovědí svědkyň učiněných v přípravném řízení, které byly v hlavním líčení přečteny, protože se svědkyně od původních výpovědí odchylovaly. V případě osamocené výpovědi svědka nepodpořené dalším důkazem je třeba takovou výpověď hodnotit zvlášť pečlivě s uvážením veškerých dalších okolností; takto postupováno nebylo. Obecné soudy neprověřily dalšími důkazy pravdivost tvrzení svědkyň učiněných v přípravném řízení (množství omamných a psychotropních látek a zda je skutečně odebraly od stěžovatele), ale soustředily se pouze na to, zda nevypovídaly pod nátlakem; stěžovatel podotýká, že další důkazy provedeny být nemohly, protože k dispozici nebyly. V rámci dokazování účasti stěžovatele na skutcích týkajících se anonymních svědků nebyly zjištěny žádné další důkazy, které by jeho vinu prokazovaly. Stěžovatel je přesvědčen, že nebyly dány podmínky pro utajení svědků, a poukazuje na skutečnost, že při podání výpovědi v hlavním líčení svědkem N. byli v téže místnosti přítomni policisté, kteří následně podávali výpověď ke způsobu vedení výslechů v přípravném řízení. Ani po odtajnění svědkyně V. J. neměl stěžovatel možnost ji vyslýchat. Stěžovatel vytýká dovolacímu soudu, že se těmito námitkami nezabýval, ač Ústavní soud judikoval, že výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu spočívající toliko v posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, je příliš restriktivní. Nadto z odůvodnění rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně nelze dovodit, na jakém skutkovém základě soudy dospěly k závěru, že stěžovatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestných činů, pro které byl odsouzen. Nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, jelikož obě tyto kategorie jsou v podstatě neoddělitelné (srov. nálezy, sp. zn. I. ÚS 4/04 a IV. ÚS 216/04). Pokud jde o nedovolené ozbrojování, stěžovatel je přesvědčen, že s ohledem na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, který by měl být spoluurčován i okolnostmi, za kterých k nabytí střeliva došlo, nelze skutek posoudit jako trestný čin, a že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Konečně stěžovatel namítá, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení protitoxikomanického ústavní formou, neboť ustanovení §72 odst. 2 písm. b) a odst. 4 trestního zákona dopadá pouze na případy, kdy pachatel spáchal trestný čin pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním.
Okresní soud v Liberci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na svůj ústavní stížností napadený rozsudek a dále sdělil, že souhlasí upuštěním od ústního jednání.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K použitelnosti institutu anonymního svědka konstatoval Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 4/94 (srov. Sb.n.u., sv. 2, str. 57), že smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu, s principem rovnosti účastníků, protože stejné omezení nezavádí pro obžalobu, a je tedy v rozporu s principy spravedlivého procesu. V případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho před druhým ze dvou v kolizi stojících základních práv je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") je přesvědčen, že usvědčení obviněného na základě výpovědí anonymních svědků není za všech okolností neslučitelné s Úmluvou. Je-li však zachována anonymita svědků obžaloby, potýká se obhajoba nutně s mimořádnými obtížemi, a proto v takových případech článek 6 odst. 1 ve spojení s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy vyžaduje, aby znevýhodnění obhajoby bylo dostatečně vyváženo zvláštním postupem soudních orgánů (srov. odst. 76 rozsudku č. 51277/99 ve věci Krasniki proti České republice, dostupný na http://www.echr.coe.int).
Využití institutu utajeného svědka tedy podléhá splnění několika podmínek, které minimalizují zásah do práva obžalovaného na řádnou obhajobu a do určité míry zajišťují kontradiktornost řízení. V prvé řadě je třeba ctít zásadu subsidiarity takového institutu, tj. ochranu svědka nelze zajistit jinak a zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv (srov. ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu). Nestačí, aby totožnost byla utajena pouze na základě přání svědka při výslechu v přípravném řízení, aniž by se orgány činné v trestním řízení důvodností takového kroku zabývaly (srov. nález IV. ÚS 37/01, Sb.n.u., sv. 24, str. 133), musí být patrno, jak orgány činné v trestním řízení posoudily odůvodněnost obav svědka, který žádal utajení své totožnosti. Druhým požadavkem, který podmiňuje ústavněkonformní využití výpovědi utajeného svědka, je povinnost soudu provést všechny dostupné úkony k prověření jeho věrohodnosti (srov. ustanovení §209 odst. 2 trestního řádu), ani samotnému obžalovanému nesmí být v tom bráněno (srov. odst. 76 rozsudku Krasniki proti České republice). Konečně by závěr soudu o vině obžalovaného neměl být založen zcela nebo v rozhodné míře na výpovědi anonymního svědka (srov. např. odst. 55 rozsudku Evropského soudu č. 21363/93 ve věci Van Mechelen a ostatní, nález III. ÚS 499/04, Sb.n.u., sv. 40, str. 303, a nález III. ÚS 291/03, Sb.n.u., sv. 41, str. 427).
Při výslechu v přípravném řízení zdůvodnil svědek J. N. žádost o utajení své totožnosti strachem, že by mu pro jeho výpověď mohla být způsobena újma na zdraví (srov. č. l. 83 na rubu). Policie ČR ani soud prvního stupně tato prohlášení nijak nehodnotily, teprve odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že podmínky pro utajení svědků byly dány s ohledem na vyjádření svědků (srov. č. l. 351). Pro utajení svědka není nutná naprostá jistota, že by svědkovi mohla být způsobena újma pro jeho svědectví; stačí pouhá pravděpodobnost či znalost prostředí, v rámci něhož je daná trestná činnost páchána, která umožní učinit závěr, že svědkovi bez utajení hrozí újma na životě, zdraví apod. Pokud jde o hodnocení věrohodnosti J. N., nalézací soud tak učinil, k čemuž si vyžádal i zprávu o pověsti. V případě třetí podmínky nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli, že neexistují další důkazy, které by podporovaly výpověď anonymního svědka. Nalézací soud ve svém rozsudku zmiňuje domovní prohlídku stěžovatele, odposlech telekomunikačního provozu či chemickou expertízu, které podporují výpovědi svědků o nedovolené výrobě a poskytování omamných a psychotropních látek stěžovatelem a neponechávají tak výpověď anonymního svědka osamocenu.
K později "odtajněné" svědkyni V. J. považuje Ústavní soud za vhodné poznamenat, že Evropský soud judikoval, že v principu musí být dokazování provedeno v přítomnosti obžalovaného při veřejném jednání a musí mu být umožněno vznášet námitky. To však neznamená, že svědectví musí být vždy podáno při veřejném jednání před soudem; použití svědectví získaného v přípravném řízení samo o sobě neodporuje článku 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy, pokud jsou respektována práva obhajoby (srov. odst. 36 rozsudku č. 11444/85 ve věci Delta proti Francii). Obžalovaný nebo jeho obhájce tedy nemusí být nutně přítomni výpovědi takového svědka, avšak minimálně jeden z nich musí mít možnost v průběhu trestního stíhání, ať už v přípravném řízení nebo v řízení před soudem, svědkovi klást otázky a jeho tvrzení zpochybnit. Nedostatek konfrontace totiž v určitých aspektech zbavuje obžalovaného práva na spravedlivý proces (srov. odst. 44 rozsudku č. 14647/89 ve věci Saidi proti Francii). Nesplnění této podmínky v situaci, kdy výpověď takového svědka není jen jedním z důkazů obžaloby, ale představuje zásadní usvědčující důkaz, je porušením práva na spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu (srov. nález II. ÚS 662/01, Sb.n.u., sv. 29, str. 319, a nález IV. ÚS 558/02, Sb.n.u, sv. 30, str. 391).
Použití výpovědi V. J. z přípravného řízení k utvoření závěru o vině stěžovatele spočívající v poskytnutí návykových látek této svědkyni bylo ústavně konformní. Podmínky pro utajení svědkyně byly dány stejně jako podmínky pro přečtení její výpovědi z přípravného řízení podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu poté, co byla její totožnost odhalena, poněvadž soud se snažil zajistil její účast na hlavním líčení, avšak nepodařilo se zjistit místo jejího pobytu ve Velké Británii ani ji jinak zkontaktovat (srov. č. l. 229). Poskytnutí svědecké výpovědi v přípravném řízení byl přítomen obhájce stěžovatele a svědkyni kladl otázky vztahující se k její výpovědi; skutečnosti vyplývající z výpovědi jsou podporovány stejnými důkazy jako v případě J. N.. Práva obhajoby byla proto v nezbytné míře zachována.
Ústavní soud v minulosti kritizoval Nejvyšší soud, že dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu pojímá příliš restriktivně (srov. např. nález IV. ÚS 558/02); taková námitka však v dané věci není případná. Přezkum rozhodnutí, jemuž jsou vytýkány vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, je tímto vymezen a do určité míry limitován, a to tak, že Nejvyšší soud stejně jako Ústavní soud zjišťuje, zda mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na jedné straně a následnými právním závěry není extrémní nesoulad; úkolem Nejvyššího soudu není pouhá revize skutkových zjištění. Ústavní soud v minulosti Nejvyššímu soudu vytýkal, že takové dovolání automaticky odmítal dle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu pro nenaplnění zákonem stanoveného dovolacího důvodu s tím, že ústavně konformním postupem je meritorní přezkum takového dovolání (ústící - je-li to důvodné - třeba i v jeho posouzení jako zjevně neopodstatněného). V projednávané věci Nejvyšší soud napadená rozhodnutí takto vymezeným způsobem přezkoumal; Ústavní soud nenalézá žádné pochybení dovolacího soudu.
K dalším námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud, že dle jeho názoru se nalézací soud pečlivě zabýval věrohodností výpovědí svědkyň a vysvětlil, proč považoval jejich výpovědi z přípravného řízení za pravdivé a proč neměl za to, že by byly nuceny k nepravdivé výpovědi. Soud prvního stupně se též náležitě vypořádal se změnou výpovědí svědkyň a s jejich tvrzeními o údajném donucení vypovídat nepravdu, a proto nelze námitkám stěžovatele přiznat opodstatněnost. Ústavní soud nemá výhrad k hodnocení stěžovatelova jednání jako trestného činu nedovoleného ozbrojování ani k uložení ochranného léčení a v dalším odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2008
Miloslav Výborný
předseda senátu