ECLI:CZ:US:2008:4.US.1499.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1499/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Radslavem Janečkem, advokátem v Brně, Bubeníčkova 44, o ústavní stížnosti proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 16 C 87/2007 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2008 sp. zn. 21 Co 104/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 17. 6. 2008 doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. shora citovaného rozsudku Městského soudu v Brně i zrušení citovaného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým krajský soud potvrdil výrok II. rozsudku městského soudu. Výrokem II. městský soud rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka se domnívá, že těmito rozhodnutími (resp. jejich jednotlivými výroky) byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), která jsou jí garantována čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ke skutkovému stavu možno uvést, že výrokem I. citovaného rozsudku městský soud vyhověl žalobě žalobkyně (nyní stěžovatelky), když vyloučil pračku, televizor a video z výkonu rozhodnutí nařízeného rovněž Městským soudem v Brně, který byl nařízen proti matce stěžovatelky. Městský soud žalobě stěžovatelky vyhověl, neboť podle městského soudu prokázala, že výše uvedené věci pořídila do svého výlučného vlastnictví. Matka stěžovatelky by se na zakoupení tak drahých věcí ani podílet nemohla. Výrokem II. (napadeným ústavní stížností) pak městský soud na základě ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), rozhodl tak, že ani stěžovatelka (jako žalobkyně), ani Městská správa sociálního zabezpečení se sídlem v Brně (jako žalovaná a v řízení vůči matce stěžovatelky jako oprávněná) nemají nárok na náhradu nákladů řízení. Krajský soud - jak již bylo řečeno - k odvolání stěžovatelky výrok II. městského soudu potvrdil, ovšem s tím, že neaplikoval ustanovení §150 o. s. ř. - ztotožnil se totiž s odvolacími námitkami stěžovatelky - nýbrž svoje rozhodnutí primárně odůvodnil aplikací ustanovení §143 o. s. ř. Ani s aplikací §143 o. s. ř. - jak vidno z ústavní stížnosti - však stěžovatelka nesouhlasí.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i rozhodnutí jí napadená a dospěl k závěru, že ústavní stížnost nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Z ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelka (resp. její právní zástupce) je obeznámena s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, kde již mnohokráte byl řešen případ typově odpovídající situaci, jež je podnětem i pro tuto ústavní stížnost (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 499/08 ze dne 10. 9. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 324/06 ze dne 13. 11. 2007 a další). V těchto rozhodnutích, kde mj. Ústavní soud opakovaně vyslovil názor, že samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity porušení základních práv (svobod), je schvalován postup, kdy obecné soudy o náhradě nákladů řízení rozhodnou na základě ustanovení §143 o. s. ř. ve prospěch žalovaného (původně oprávněného) s tím, že k odstranění tvrdosti zákona soudy vůči stěžovateli aplikují ustanovení §150 o. s. ř. Na první pohled se tedy v této souvislosti může odůvodnění krajského soudu, konstatující, že "je to tedy žalovaná, která by měla ve smyslu ust. §143 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná však náhradu nákladů řízení nepožadovala, a proto odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku II. jako věcně správné potvrdil, byť z jiných právních důvodů.", jevit jako nesprávné. Pokud by totiž žalovaná Městská správa sociálního zabezpečení v Brně (dále jen "MSSZ") využila svého práva plynoucího jí z §143 o. s. ř., pak by krajský soud musel náhradu nákladů řízení přiznat - srov. ustanovení §143 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §151 odst. 1 o. s. ř. (resp. ve spojení s ustanovením §155 odst. 1 o. s. ř. nebo ve spojení s ustavením §166 odst. 1 o.s.ř.) - nevyužil-li by právě ustanovení §150 o. s. ř. Ovšem zde stěžovatelka (resp. její právní zástupce) poněkud předjímá, když v ústavní stížnosti tvrdí, že "...je irelevantní, že žalované účastnici nevznikly žádné náklady a stěžovatelka tak nemusela nic žalované hradit [rozuměj: stěžovatelka nemusela nic hradit jen proto, že žalované nevznikly náklady]". Stěžovatelka totiž nemůže vyloučit využití §150 o. s. ř. krajským soudem v její prospěch. Na základě těchto úvah pak nutno tvrzení stěžovatelky o tom, že: "Názor soudu II. stupně ve svém důsledku znamená, že osoba, jejíž věci byly zapsány a v některých případech i zabaveny v rámci výkonu rozhodnutí nebo exekuce, musí počítat s tím, že pokud se těchto svých věcí bude chtít domoci zákonným způsobem za pomoci soudu zpět, bude nucena nejen hradit si svoje náklady potřebné k účelnému uplatňování svého práva, ale dokonce bude muset poskytnout i náhradu nákladů řízení osobě, která byla prvotní příčinou zabavení jejich věci (tato dala podmět k zahájení vykonávacího řízení)....", hodnotit jako fabulaci. Slouží-li totiž §150 o. s. ř. k odstranění tvrdosti zákona, pak soud toto ustanovení použije až v okamžiku, kdy je účastník řízení touto "tvrdostí" skutečně ohrožen. Protože stěžovatelka touto tvrdostí evidentně ohrožena nebyla, soud toto ustanovení v její prospěch nemusel užít.
V souladu s výše uvedenými skutečnostmi ve spojení s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, výše příkladmo citovanou, lze uzavřít, že v rámci obecného soudnictví jako celku, nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami zavazujícími Českou republiku. Nedostatky v odůvodnění soudu I. stupně byly krajským soudem napraveny.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu