ECLI:CZ:US:2008:4.US.1714.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1714/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti MUDr. Ing. T. V., zastoupeného JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 8, Sokolovská 37/24, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2008 č. j. 19 Co 44/2008-1070 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. října 2007 č. j. 25 Nc 11/2005-1008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. července 2008 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 11 odst. l, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 41 P 34/2008 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se návrhem doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 23. května 2005 domáhal, aby nezletilá dcera stěžovatele M. A. Q., byla svěřena do jeho výchovy a matce nezletilé aby byla uložena povinnost platit na ni výživné ve výši 500,- Kč měsíčně. Současně podal i návrh na vydání předběžného opatření. Matka nezletilé se pak návrhem doručeným dne 3. června 2005 Obvodnímu soudu pro Prahu 4 domáhala, aby nezletilá byla svěřena do její výchovy, otci uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 7 000,- Kč měsíčně a aby soud upravil styk nezletilé se svým otcem, a rovněž navrhla vydání předběžného opatření. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. června 2006 č. j. 25 Nc 11/2005-426, který nabyl právní moci dne 26. června 2006, byla schválena dohoda rodičů o střídavé výchově nezletilé, upraven styk rodičů s nezletilou a stanovena výše výživného. Oba rodiče poté podali dne 2. října 2006 návrhy na změnu úpravy poměrů nezletilé. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. října 2007 č. j. 25 Nc 11/2005-1008 byla nezletilá svěřena do výchovy matky, otci byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 5 000,- Kč měsíčně počínaje dnem 10. října 2006 a zaplatit nedoplatek na výživném ve výši 56 452,- Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Na základě odvolání otce i kolizního opatrovníka rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2008 č. j. 19 Co 44/2008-1070 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o svěření nezletilé do výchovy matky a ve výroku o určení výživného otci potvrdil, a změnil jej jen tak, že uložil otci zaplatit nedoplatek na výživném ve výši 88 549,- Kč do 31. května 2008.
Těžiště porušení ústavnosti stěžovatel spatřuje v tom, že ve věci rozhodující soudy zcela nesprávně posoudily skutkový stav věci, právní závěry neodpovídají skutkovým zjištěním a proto rozhodnutí vydaná těmito soudy jsou nezákonná a protiústavní. Stěžovatel napadá důkazní řízení, konkrétně soudům vytýká, že nepovolaly znalce k odpovědi na řadu otázek souvisejících se svěřením nezletilé tomu kterému z účastníků a nezkoumaly stav věci ze všech okolností daného případu. Stěžovatel rovněž namítá, že výslechy svědků provedené soudem prvního stupně byly jednostranné, přičemž na jedné straně byli svědci povoláni soudem tzv. bez očekávání a na druhé straně nebyli povoláni svědci, které navrhoval stěžovatel. Dále stěžovatel soudu prvního stupně vytýká, že z jednání byla zcela vyloučena veřejnost, ač v jiných sporech tomu tak není, protokoly byly poznamenány výpadky techniky a nesprávnostmi, které byly tzv. odbyty, že se námitkám nevyhovuje a soud navíc opřel svá zjištění o výpověď svědka D. K., o němž se později ukázalo, že má intimní poměr s matkou a má tedy vztah k věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu pak stěžovatel považuje za překvapivé. Stěžovatel má za to, že soudy postavily svá rozhodnutí na domněnkách, nikoli na řádném zjištění skutkového stavu a že nadřadily ochranu cizího státního příslušníka nad zájmy českého občana.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Napadené rozsudky obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněny, v tom rámci se adekvátně vypořádávají s námitkami stěžovatele, jež jsou opětovně ve shodné podobě uváděny v ústavní stížnosti, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Z toho důvodu postačí na obsah odůvodnění rozsudků obecných soudů včetně usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. listopadu 2007, kterým byl zamítnut návrh na opravu zřejmých nesprávností v protokolech jednání (č. listu 1042 soudního spisu), odkázat. O aplikaci podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se evidentně nejedná.
Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Z uvedeného plyne, že skutková polemika takto není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel. Takovou situaci odůvodňující jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy klade na soudy zejména povinnost zkoumat argumenty a návrhy důkazů předložené stranami; je-li však povinností soudů zdůvodnit svá rozhodnutí, nelze tento požadavek chápat jako nutnost podrobně odpovědět na každý argument stěžovatele (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva - Perezová proti Francii ze dne 12. února 2004, ASPI ID: JUD28253CZ). Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Úmluvou chráněného základního práva. Z uvedených důvodů proto považuje Ústavní soud za nepřípadný i odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 31/04.
Ve vztahu k výtce mající z pohledu judikatury Ústavního soudu kvalitu námitky "opomenutých důkazů" patří se potom dodat, že i v tomto ohledu se s nevyhověním tomuto důkaznímu návrhu obecné soudy zcela korektním způsobem vypořádaly (č. listu 994 a 1013 soudního spisu), když nevyhovění důkaznímu návrhu podložily odůvodněním jsoucím zcela ve shodě s kautelami v judikatuře Ústavního soudu vytčenými (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 569/03, II. ÚS 418/03 in http://nalus.usoud.cz). Proto nebylo lze přisvědčit ani tvrzené důvodnosti uvedeným způsobem konstruované námitky stran realizace důkazního řízení.
Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatele, podle které je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé. Za situace, kdy odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neshledal žádný důvod, pro který by bylo na místě toto rozhodnutí měnit, vznesené námitky stěžovatele označil za nepodstatné a rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř), nelze mít za to, že vydané rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. A. B. proti Slovensku, 2003 in ASPI ID: JUD999928144CZ), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu, po celou dobu soudního řízení byl právně zastoupen advokátkou, kterou zmocnil ke svému zastupování a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Na tomto místě je třeba připomenout, že čl. 8 Úmluvy, kterým je upraveno právo na respektování rodinného a soukromého života, nepřiznává ani jednomu z rodičů přednostní právo na péči o dítě a ani nedovoluje rodiči, aby činil kroky, které by mohly ohrozit zdraví a rozvoj dítěte. Evropský soud pro lidská práva přitom judikuje, že vnitrostátní orgány mají dbát na zachování spravedlivé rovnováhy mezi zájmy dítěte a zájmy rodiče, přičemž vnitrostátní soudy mají v zásadě lepší postavení, než mezinárodní soud při posuzování předložených skutečností, a těší se proto v dané oblasti značnému prostoru pro uvážení. Soud přitom přikládá zvláštní význam nejvyššímu zájmu dítěte, který může v závislosti na své povaze a závažnosti převážit nad zájmem rodiče (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Maršálek proti České republice ze dne 4. dubna 2006, ASPI ID: JUD28415CZ). Ve světle uvedeného nelze než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Nad rámec rationis decidendi, jako obiter dictum, v souvislosti s rozhodováním předmětné věci Ústavní soud poukazuje na skutečnost (obdobně jak učinil v době neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu - viz zejména nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 136/97, III. ÚS 142/98, III. ÚS 206/98, III. ÚS 187/98), že je ve věcech dle §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nucen provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela Nejvyššímu soudu. Současný "systém" dovolacího řízení nezná jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, jakož i prostředek sjednocování judikatury v předmětných otázkách, nežli je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1181/07 in http://nalus.usoud.cz).
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2008
Michaela Židlická
předseda IV. senátu Ústavního soudu