ECLI:CZ:US:2008:4.US.2715.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2715/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 5, Renoirova 624, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16. 8. 2007, čj. 24 C 191/2007-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 18. 10. 2007 se Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, (dále též "stěžovatelka", případně "žalobkyně") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil výrok III. v záhlaví uvedeného rozsudku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalovanou a žalobkyní.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 16. 8. 2007 zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě částku ve výši 1 452,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.). V bodě III. výroku rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 3 694,- Kč ve stanovených splátkách k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
V odůvodnění okresní soud mj. uvedl, že náklady řízení byly soudem přiznány vzhledem k okolnostem případu a s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení byla věc skutkově i právně jednoduchá, přičemž výše předmětu sporu by byla paušální odměnou stanovenou podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, výrazně převýšena, a to postupem podle ustanovení §151 odst. 2 části věty první za středníkem o.s.ř. podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
III.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdila, že napadeným výrokem III. rozsudku okresního soudu ze dne 16. 8. 2007 byla porušena její základní práva zakotvená v článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 2 a článku 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, a vyjádřila přesvědčení, že právo na přiznání právním předpisem stanovené náhrady nákladů řízení, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a rovněž souvisí s právem na právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny. Ve vztahu k advokátovi pak lze hovořit i o porušení práva na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, kterou lze analogicky odvodit z článku 28 Listiny. Rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení, které je v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je postupem porušujícím principy práva na spravedlivý proces z hlediska článku 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu, že takových rozhodnutí stěžovatelka eviduje více, a s ohledem na výši žalované částky je nelze napadnout řádným opravným prostředkem, podala dva případy k rozhodnutí Ústavnímu soudu.
IV.
Ústavní soud, aniž by stěžovatelku vyzýval k odstranění vady plné moci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Stěžovatelka se dovolávala především práva na spravedlivý proces zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož relevantní ustanovení zní: "Každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.".
Ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, Ústavní soud je toho názoru, že principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování sporu týkajícího se občanských práv nebo závazků (srov. např. rozsudek ze dne 7. 10. 2004 Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bauman proti Rakousku, 2004, §48 a násl.; stížnost č. 76809/01, uveřejněný ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int).
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud dále připomíná, že princip rovnosti zbraní vyžaduje, aby každá strana civilního sporu dostala rozumnou možnost prezentovat svoji věc za podmínek, které ji nevystavují podstatné nevýhodě ve vztahu k protistraně, a to i při rozhodování o nákladech řízení. Každá strana tedy musí dostat možnost seznámit se a komentovat stanoviska a důkazy připojené druhou stranou.
Ústavní soud považuje ovšem za pochopitelné, že v "přidružených otázkách", jako je rozhodování o nákladech řízení, lze považovat za ústavně souladné, pokud zákon umožňuje přihlížet k požadavkům efektivnosti a hospodárnosti řízení, a možnost předložit právní a faktické argumenty přiměřeným způsobem limituje.
Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží k výsledku řízení, finančnímu postavení stran a jejich chování v řízení, nelze jejich postup považovat za svévolný ani nepřiměřený. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ve věci I. ÚS 653/03, Sb.n.u., sv. 33, str. 189 a 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Zákonné principy obsažené v ustanoveních §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o.s.ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a dále v ustanovení §150 o.s.ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, včetně ustanovení §151 odst. 2 věty první za středníkem o.s.ř., Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí (srov. nález IV. ÚS 221/04, Sb.n.u., sv. 39, str. 111; usnesení II. ÚS 563/01, Sb.n.u., sv.30, str.519).
Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, dospěl Ústavní soud k závěru, že postup Okresního soudu v Novém Jičíně vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Jmenovaný soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávaném případě byly dány podmínky pro uplatnění moderačního práva podle ustanovení §151 odst. 2 o.s.ř. a tyto zvláštní okolnosti případu také v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně konkretizoval.
Poukaz stěžovatelky na nález III. ÚS 269/99 Ústavní soud považuje s ohledem na konkrétní okolností projednávané věci za nepřípadný, neboť na rozdíl od něj v daném případě se nejednalo o nesprávnou aplikaci tzv. jednoduchého práva obecným soudem, jež by měla za následek porušení základních práv a svobod. Obdobně Ústavní soud neakceptoval ani evidentně neopodstatněné a navíc i podrobnější ústavněprávní argumentaci postrádající tvrzení stěžovatelky o porušení článku 37 odst. 2 Listiny (zaručujícího základní právo na právní pomoc v řízení před soudem) a článku 28 Listiny (zaručujícího právo zaměstnanců na spravedlivou odměnu za práci).
Pouze jako obiter dictum považuje Ústavní soud za případné vyjádřit v dané věci politování nad skutečností, že právní zástupkyně stěžovatelky, resp. stěžovatelka samotná, považuje za profesionálně únosné, aby zjevně neopodstatněnou ústavní stížností domáhala se kasace náhradově nákladového výroku vzešlého ze sporu o zaplacení 1.452,- Kč. S přihlédnutím k ekonomické síle stěžovatelky a okolnostem projednávané věci jde - váží-li Ústavní soud i náklady spojené s podáním ústavní stížnosti v porovnání s požadovanou částkou - o zřetelně nevkusný, šikanózní a dobrým mravům se příčící výkon práva.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu