ECLI:CZ:US:2008:4.US.2855.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2855/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti D. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, Advokátní kancelář v Praze, Španielova 1267, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2007, sp. zn. 6 Tdo 773/2007, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5.10.2006, sp. zn. 2 To 30/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2.11.2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 6.11.2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a 5 (odst. 5 však čl. 36 neobsahuje), čl. 37 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.3.2006, sp. zn. 42 T 11/2004, a podle §259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto o vině stěžovatele tak, že od přesně nezjištěné doby do 17.7.2003, kdy u něho byla provedena domovní prohlídka v Praze 8, Pohnertova 1269/1, měl v bytě uschováno 142 ks padělaných bankovek o nominální hodnotě 5000,- Kč v celkové hodnotě 710 000,- Kč, čímž spáchal trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 trestního zákona; za to byl odsouzen podle §140 odst. 1 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let se zařazením do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16.12.2004, sp. zn. 42 T 11/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30.6.2005, sp. zn. 2 To 40/2005, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasil s právní kvalifikací skutku. Nebylo zpochybněno, že nebyl přítomen, když svědek S. přinesl balíček, že jej nepřebíral, že balíček s penězi ležel v bytě nedotknut blíže neurčenou dobu, že to nebyl on, kdo jej rozbalil. Stěžovatel byl pouze informován o nálezu bankovek a protože je nepovažoval za možné k použití, ani je použít nechtěl, schoval je před nezletilou dcerou svědkyně K., ale nijak tak, aby způsob jejich ukrytí měl dokládat skutečnost, že si je vědom významu nepravých bankovek. Stěžovatelovo jednání nesměřovalo ani k opatření či k užití padělaných bankovek, ani k přechovávání. Pouze po zjištění, že se tyto v bytě bez jeho vědomí a přičinění nachází, byl seznámen s jejich existencí. Z tohoto důvodu byl přesvědčen, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu dle §140 odst. 1 trestního zákona ani materiální podmínku trestného činu, tedy požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti. Nesouhlasil s posouzením viny ze strany obecných soudů a uložený trest považoval za nepřiměřeně přísný. S odkazem na četnou judikaturu Ústavního soudu (IV. ÚS 36/98, II. ÚS 301/98, Pl. ÚS 4/94, IV. ÚS 173/94, IV. ÚS 463/97) dovodil porušení shora uvedených článků Listiny.
Podrobněji obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Ústavní soud poté, co si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 42 T 11/04, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů a právním posouzením věci obecnými soudy. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny, není možno vykládat tak, že by garantoval úspěch v řízení.
Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu, byl využit i mimořádný opravný prostředek - dovolání. V právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah.
Vrchní soud napadeným rozsudkem rozhodoval ve věci již podruhé, neboť rozsudkem ze dne 30.6.2005, sp. zn. 2 To 40/2005, byl rozsudek městského soudu ze dne 16.12.2004 zrušen a věc byla ohledně spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 trestního zákona vrácena soudu první instance k provedení dalších důkazů. Odvolací soud se v napadeném rozsudku ztotožnil s nalézacím soudem při hodnocení výpovědí odsouzeného A. S., který měl slyšet domluvu mezi stěžovatelem a M. S. o koupi nějakých peněz za nižší částku. Dále soudy obou instancí vycházely při svém rozhodování z výpovědí svědků T., T. a K., stejně jako z vyjádření znalce České národní banky, který zhodnotil předmětné padělky stupněm č. 3 - zdařilé.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí připomněl definici padělaných a pozměněných peněz a uvedl, že přechováváním je jakákoli dispozice s padělanými nebo pozměněnými penězi, která není jejich nabytím ani udáním. S odkazem na zjištění nalézacího a odvolacího soudu uvedl, že ze skutkových zjištění nejen plyne, že stěžovatel v bytě předmětné bankovky přechovával (objektivní stránka trestného činu je zjevná ze způsobu, jakým s padělanými penězi naložil), ale sám je za padělané i považoval. Došlo tedy k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu. Nejvyšší soud poukázal, ve vztahu ke společenské nebezpečnosti jednání, stejně jako soudy nižší instance, na množství a kvalitu padělaných bankovek.
Stěžovatel se domáhal přezkumu jeho případu další instancí, kterou by měl být Ústavní soud; tato pozice však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud nemůže "přehodnocovat" hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy. Je v kompetenci obecných soudů přikládat určitou váhu jednotlivým důkazům v procesu rozhodování. Ústavní soud nemůže obecným soudům ukládat, jak mají hodnotit provedené důkazy, jestliže byly zachovány principy spravedlivého procesu, neboť právo na spravedlivý proces znamená, že je jednotlivci zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupoval-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Z pohledu výše uvedených principů Ústavní soud, zhodnotiv napadená rozhodnutí, konstatuje, že v nich soudy zaujaly řádně odůvodněný jednotný právní názor, což samo o sobě nemůže porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces (srov. I. ÚS 260/96, Sb.n.u. sv. 6, str. 603).
Ohledně výše trestu je z napadených rozhodnutí patrno, že byly hodnoceny polehčující okolnosti i přitěžující okolnosti projednávaného případu a na jejich základě upustil odvolací soud od právní kvalifikace stěžovatelova jednání podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, ačkoliv proto byly formální předpoklady, ale s použitím §88 odst. 1 trestního zákona bylo jednání stěžovatele kvalifikováno pouze podle §140 odst. 1 trestního zákona. Nelze zapomínat, že stěžovateli byl ukládán trest souhrnný, tedy nikoliv pouze za jednání kvalifikované jako trestný čin padělání a pozměňování peněz. Z uvedeného resultuje, že obecné soudy uložily v souladu s čl. 39 Listiny trest stanovený zákonem v rámci jim poskytnutého uvážení. Znaky libovůle, či svévole Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu