ECLI:CZ:US:2008:4.US.2885.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2885/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky JUDr. T. V., zastoupené Mgr. Karlem Touschkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Karasovská 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 1499/2005-506 ze dne 29. 8. 2007 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 368/2002-454 ze dne 31. 1. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 11. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 1499/2005-506 ze dne 29. 8. 2007 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 368/2002-454 ze dne 31. 1. 2003.
Z obsahu ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") č. j. 14 C 173/95-383 ze dne 14. 3. 2002 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se tato domáhala určení, že je výlučným vlastníkem domu čp. 832, k. ú. Dejvice, s pozemkovými parcelami p. č. 3788 a 3789, k. ú. Dejvice, Karasovská ulice 5, Praha 6. Obvodní soud měl za to, že stěžovatelka neprokázala, že by byly naplněny podmínky pro vrácení daru dle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), tzn. že stěžovatelka neprokázala, že by se obdarovaná K. Č. (dále jen "vedlejší účastnice") chovala k dárkyni nebo členům její rodiny způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č.j. 18 Co 368/2002-454 ze dne 31. 1. 2003, bylo rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrzeno, dovolání stěžovatelky bylo následně usnesením Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 524/2003-480 ze dne 28. 1. 2004 odmítnuto. Poté, co Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 289/04 ze dne 14. 9. 2005 uvedené usnesení Nejvyššího soudu zrušil, tento opětovně usnesením č. j. 33 Odo 1499/2005-506 ze dne 29. 8. 2007 dovolání stěžovatelky odmítl, a to pro nedostatek právního významu řešené otázky ve smyslu §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v důsledku vydání výše uvedených rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do jejích ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 1, čl. 3, čl. 10, čl. 95 odst.1 a čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v preambuli v odst. a) a b), čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 1 a čl. 5 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení svých ústavně zaručených práv, zejména pak práva na spravedlivý proces, spatřovala stěžovatelka v tom, že v prvním stupni rozhodoval její věc soudce, který nebyl nestranný a nezávislý, dále v tom, že se odvolací soud při jednání zabýval toliko vznesenou námitkou podjatosti a zkoumáním toho, zda bylo odvolání daru doručeno vedlejší účastnici, ačkoliv pak následně, v rozporu s ústním odůvodněním svého rozsudku, své rozhodnutí opřel o neunesení důkazního břemene stěžovatelkou, dále v tom, že se Nejvyšší soud odmítl s účelovým poukazem na absenci významového přesahu do širšího kontextu soudní praxe věcně zabývat stěžovatelkou nastolenými právními otázkami, dále též v úplném opomenutí některých navrhovaných důkazů a v neprovedení dokazování ve vztahu k tvrzené absolutní a relativní neplatnosti darovací smlouvy, kdy soud chybně posuzoval podání stěžovatelky jako rozšíření žaloby, dále v nerespektování závazného právního názoru vysloveného v rozsudku městského soudu č. j. 19 Co 245/2000-274 ze dne 14. 6. 2000 a konečně v nesprávném právním posouzení věci, kdy obecné soudy dospěly v rozporu s hmotným právem k závěru, že jednání vedlejší účastnice nebylo jednáním hrubě porušujícím dobré mravy. Stěžovatelka dále rozvedla, z jakých důvodů se domnívá, že dar byl platně odvolán a podrobně popsala skutečnosti, v nichž spatřovala porušení dobrých mravů vedlejší účastnicí. Z důvodů výše uvedených stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 1499/2005-506 ze dne 29. 8. 2007 a rozsudek městského soudu č. j. 18 Co 368/2002-454 ze dne 31. 1. 2003 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak bylo konstatováno výše, Ústavní soud se nyní projednávanou věcí již v minulosti zabýval, když nálezem sp. zn. III. ÚS 289/04 zrušil usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 524/2003-480 ze dne 28. 1. 2004, a ve zbývající části, tj. ve vztahu k rozsudku městského soudu č. j. 18 Co 368/2002-454 ze dne 31. 1. 2003, ústavní stížnost zamítl. Důvodem pro vydání kasačního nálezu byla absence odůvodnění, byť alespoň stručného, proč Nejvyšší soud nepovažoval otázku předloženou mu v dovolání za otázku zásadního právního významu. Ústavní soud rovněž v citovaném nálezu uvedl, že "pro případ, že by se stěžovatelka po vyčerpání dovolání (jakožto posledního procesního prostředku) domáhala znovu ochrany svých základních ústavně zaručených práv a svobod cestou ústavní stížnosti, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou 'superrevizní' instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se pak Ústavní soud zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní stížnost je třeba koncipovat tak, aby odrážela skutečnost, že se jedná o specifický právní prostředek ochrany práv a nikoliv řádný či mimořádný opravný prostředek uplatňovaný v rámci soustavy soudů obecných." Nutno v této souvislosti podotknout, že stěžovatelka se tímto doporučením neřídila a ve své nové ústavní stížnosti pouze zopakovala námitky v téže podobě, v níž je uplatnila v předcházející ústavní stížnosti.
Pokud jde o tvrzenou chybnou aplikaci hmotného práva, tzn. konkrétně §630 občanského zákoníku, Ústavní soud již v minulosti vymezil možnost přezkumu interpretace pojmu dobrých mravů obecnými soudy takto:
"Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod." (srov. např. usnesení sp. zn. II ÚS 249/97, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usnesení č. 14, str. 383 a násl.). Bylo tedy především věcí obecných soudů, aby posoudily, zda lze dané jednání kvalifikovat jako jednání hrubě porušující dobré mravy. Ústavní soud považuje podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů v tomto smyslu za dostatečná a neshledává žádný důvod, pro něž by měl tato rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že nebyl respektován závazný právní názor vyslovený městským soudem v rozsudku č. j. 19 Co 245/2000-274 ze dne 14. 6. 2000. Městský soud v uvedeném rozhodnutí toliko konstatoval nutnost provedení dalšího dokazování, resp. nemožnost kvalifikovat jednání vedlejší účastnice jako jednání neporušující dobré mravy pouze na základě odkazu na spoluvlastnický vztah k předmětné nemovitosti. Obvodní soud v tomto směru dokazování doplnil a své závěry o neprokázání hrubého porušení dobrých mravů podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Obvodnímu soudu, ani soudu městskému, který jeho právní závěry potvrdil, nebylo možno v tomto ohledu z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
K otázce aplikovatelnosti ustanovení §630 občanského zákoníku zaujal stanovisko rovněž Nejvyšší soud v usnesení č. j. 33 Odo 1499/2005-506 ze dne 29. 8. 2007, v němž uvedl, že odvolací soud posoudil tuto právní otázku v souladu s ustálenou judikaturou, z níž vyplývá, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Nejvyšší soud dále poznamenal, že se interpretace pojmu "rozpor s dobrými mravy" odvíjí vždy od posouzení zvláštností konkrétního případu a závěry takto přijaté lze jen velmi obtížně zobecnit. Nejvyšší soud tak zhojil ústavněprávní deficit, spočívající v absenci odůvodnění svého rozhodnutí č. j. 33 Odo 524/2003-480 ze dne 28. 1. 2004.
Co se týče dalších námitek uplatněných v ústavní stížnosti, tvrzenou podjatostí soudce obvodního soudu Mgr. Škrhy se zabýval městský soud v usnesení č. j. 19 Co 263/01-321 ze dne 29. 8. 2001, jakož i v rozsudku č. j. 18 Co 368/2002-454 ze dne 31. 1. 2003, v němž konstatoval, že námitky stěžovatelky směřují v převážné části vůči postupu soudce v řízení, což nemůže být důvodem pro jeho vyloučení, ve zbytku pak tyto nemají oporu v obsahu spisu. S tímto hodnocením se Ústavní soud plně ztotožnil.
Pokud jde o námitku, že obecné soudy neakceptovaly návrh stěžovatelky na doplnění dokazování, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, za jakých okolností má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V případě tzv. opomenutých důkazů je to zejména tehdy, jestliže byl návrh stěžovatele na provedení konkrétních důkazu zamítnut bez věcně adekvátního odůvodnění, eventuálně byl-li zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Případně by mohlo jít o situaci, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Jak patrno ze spisového materiálu a z odůvodnění napadených rozhodnutí, obvodní soud se důkazními návrhy stěžovatelky zabýval, přičemž dospěl k závěru, že další dokazování je nadbytečné, neboť skutkový stav věci již byl dostatečně objasněn (str. 12 rozsudku obvodního soudu č. j. 14 C 173/95-383 ze dne 14. 3. 2002). K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces tedy nedošlo, neboť neprovedení navrhovaných důkazů bylo řádně odůvodněno prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti takových důkazů. Obecné soudy se rovněž řádně vypořádaly s tvrzenou neplatností předmětné darovací smlouvy, kdy sice obvodní soud nepřipustil v tomto smyslu změnu petitu žaloby, nicméně přesto na vznesenou námitku reagoval a podrobně zdůvodnil, proč dospěl k závěru, že smlouva byla platná (str. 5 a 6 rozsudku). Ze závěrů obvodního soudu pak rovněž implicitně vyplývá i závěr o nadbytečnosti dalšího dokazování.
K námitce stěžovatelky, týkající se tvrzeného rozporu mezi ústním a písemným odůvodněním rozsudku, pak Ústavní soud uvádí, že ani případná odchylka v ústním odůvodnění nezakládá bez dalšího porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Rozhodující je vždy písemné vyhotovení rozsudku, přičemž Ústavní soud při jeho přezkoumání neshledal nic, co by svědčilo o tom, že by se odvolací soud dostatečně nezabýval meritem věci. Stěžovatelka v této souvislosti namítala porušení práva na veřejné a ústní projednání věci, nicméně ani v tomto ohledu jí nemohl Ústavní soud přisvědčit, neboť jak je patrno z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 13. 12. 2002, stěžovatelka měla možnost, jíž také využila, prezentovat své námitky vůči rozhodnutí obvodního soudu v plné šíři. Skutečnost, že se soud v dalším průběhu jednání dotazoval na skutečnosti, které nebyly obsahem jejího odvolání, neznamená, že by jí bylo zmiňované právo odňato.
Jelikož Ústavní soud neshledal žádnou ze stěžovatelčiných námitek důvodnou, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že nepřehlédl, že závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 1499/2005-506 ze dne 29. 8. 2007, týkající se možnosti uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, byly v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, I. ÚS 2030/07 a II. ÚS 2339/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), nicméně za okolností, kdy Ústavní soud sám řízení předcházející vydání rozhodnutí obvodního a městského soudu přezkoumal a žádnou vadu mající za následek porušení práv stěžovatelky nenalezl, by bylo zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu nerespektování výše uvedených nálezů pouhým formalismem. Takový postup by pouze prodloužil celkovou dobu řízení a jeho účastníkům by žádný prospěch nepřinesl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu