ECLI:CZ:US:2008:4.US.3024.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3024/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti P. I., právně zastoupeného advokátem JUDr., Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., Bašty 2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 162/2006 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2005 sp. zn. 5 Cmo 43/2005, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 11. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Přípisem ze dne 9. 6. 2008 navrhl stěžovatel odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Na základě smlouvy o zprostředkování dodávky zařízení pro Strojimport, a. s., na stavbu společnosti Ateso Rakovník vyúčtoval stěžovatel žalobci částku 400.000,- Kč, která mu byla obratem vyplacena. Po vyplacení této částky žalobce zjistil, že faktura žalovaného za zprostředkování byla neoprávněná a vyzval žalovaného k vrácení této částky, kterou však žalovaný vrátit odmítl. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo v žalobě obsažené tvrzení prokázat, a proto ji zamítl. V řízení bylo dle soudu prvního stupně prokázáno, že žalobce zaplatil spornou částku v souladu s uzavřenou smlouvou o zprostředkování a smlouvou o obchodně - technickém poradenství. Vrchní soud v Olomouci oproti tomu dospěl k závěru, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a proto rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci spornou částku 400.000,- Kč. Odvolací soud připustil změnu skutkových tvrzení žaloby a konstatoval, že mezi účastníky bylo nesporné vyplacení částky 400.000,- Kč. Z předložené faktury však nebylo zjistitelné, za co konkrétně byla částka vyplacena.
Z předmětné ústavní stížnosti je zřejmé, že odvolací soud neprovedl navržený důkaz výslechem stěžovatele a dalšího svědka Ing. I. L. Uvedenými důkazy mělo být prokázáno, že stěžovatel vykonal pro žalobce práce na základě smlouvy o zprostředkování. V podání ze dne 5. 8. 2005 předložil stěžovatel vrchnímu soudu listinný důkaz o tom, jaké práce pro žalobce skutečně prováděl. Svědci se měli v rámci výslechu vyjádřit především k mechanismu vzniku smlouvy a dále měli též vypovídat o činnosti stěžovatele pro žalobce. K jednání dne 15. 9. 2005 se dostavil navržený svědek Ing. I. L., ovšem vrchní soud výslech tohoto svědka neprovedl stejně jako dokazování předloženými listinami. Výpověď stěžovatele i svědka Ing. I. L. byla pro posouzení věci klíčová, a to zejména za situace, kdy žalobce až v průběhu odvolacího řízení změnil zásadně svá skutková tvrzení a začal tvrdit jiné skutečnosti, než na kterých postavil žalobu. Dále poukázal stěžovatel na skutečnost, že se z důvodu náhlé zdravotní indispozice nemohl účastnit zásadního soudního jednání před Vrchním soudem v Olomouci, v souvislosti s tím poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 210/03. Tím, že žalobce změnil před odvolacím soudem svá skutková tvrzení, rozhodoval vrchní soud na základě úplně jiných skutečností. Ústavní soud k tomu opakovaně judikoval (srov. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 139/98, I. ÚS 220/04 a II. ÚS 523/03), že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Změnou tvrzených skutkových okolností se nepochybně změnilo i spektrum důkazů, které mohly být stěžovatelem navrhovány.
Přípisem ze dne 30. 11. 2007 poukázal stěžovatel též na nález Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 4/97. Z citovaného rozhodnutí se podává, že odvolací soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, předvídat. Odepřel tak stěžovateli možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, jež se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů je stěžovatel toho názoru, že postupem odvolacího a dovolacího soudu došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud i v tomto případě považuje za nutné konstatovat, že jeho úkolem je dle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mimo jiné tím, že při interpretaci jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků sporu, jimž jsou povinny dle čl. 4 Ústavy ČR poskytnout adekvátní ochranu. Ústavní soud není další odvolací instancí.
Poukazuje-li stěžovatel na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 210/03, nutno konstatovat, že i z citace provedené stěžovatelem je zřejmé, že toto rozhodnutí dopadá na odlišnou procesní situaci. Stěžovatel ve svém návrhu nepoukazuje na skutečnost, že by nebyl obeznámen s datem konání veřejného ústního jednání. I přes to, že se stěžovatel předem omluvil pro nemoc a svůj zdravotní stav doložil potvrzením o pracovní neschopnosti, nejednalo se dle mínění obecného soudu o případ, kdy by soud nemohl bez přítomnosti žalovaného rozhodnout. Důvodem pro tento postup byl pak především ten fakt, že bylo shromážděno dostatek důkazů a účastníci řízení se po změně skutkových tvrzení žalobce v některých zásadních otázkách shodli. Nelze tedy konstatovat, že by došlo k zásahu do práva účastníka řízení být přítomen soudnímu jednání. Zcela na okraj lze též poznamenat, že stěžovatel se neúčastnil žádného předchozího soudního jednání a se soudem komunikoval toliko písemně nebo prostřednictvím právního zástupce. Na jeho námitku lze tak nahlížet také jako na ryze účelovou.
Co se týče změny skutkových tvrzení před odvolacím soudem, tak zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), upravuje v ustanovení §220 odst. 1 podmínky pro změnu rozhodnutí nalézacího soudu, k němuž může odvolací soud přistoupit v případě, že nejsou dány podmínky ani pro jeho potvrzení a ani pro jeho zrušení. Současně se musí jednat o situaci, kdy nalézací soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav nebo i po doplnění (zopakování) dokazování mohl na základě zjištěného skutkového stavu o věci rozhodnout. Změna právního názoru odvolacího soudu tak není důvodem kasace vždy. Z projednávaného případu je zřejmé, že odvolací i dovolací soud převzal skutková zjištění krajského soudu z faktury č. 1/92 a výdajového pokladního dokladu ze dne 23. 12. 1992. Tím, co bylo mezi účastníky řízení dále nesporné, byla skutečnost, že žalobce zaplatil žalovanému částku 400.000,- Kč. Rozpor tak byl mezi stranami založen především v právním titulu poskytnutého plnění. Zatímco žalovaný po celou dobu řízení tvrdil, že se jedná o úplatu za zprostředkování, žalobce důvody této úplaty měnil. V původní žalobě vyšel z toho, že se jednalo o platbu za zprostředkování, v průběhu soudního řízení se přiklonil k závěru, že jde o částku za montáž strojního zařízení pro Strojimport, a. s., na stavbu firmy ATESO Rakovník a v řízení před vrchním soudem dne 19. 5. 2005 (č.l.77) tato svá skutková tvrzení opět změnil tak, že předmětem smlouvy bylo zprostředkování a dodávka technologického zařízení pro ATESO Rakovník. Důvodem pro změnu rozhodnutí krajského soudu pak nebyla samotná změna skutkového tvrzení jedné ze sporných stran, ale skutečnost, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že by pro žalobce vykonal v minulosti nějakou zprostředkovatelskou činnost. K výzvě odvolacího soudu k předložení listin prokazující činnost žalovaného pro žalobce předložil sice žalovaný několik listin, z nichž však není zřejmé, že by byl ve vztahu k žalobci v jakémkoli právním vztahu.
Poukazuje-li stěžovatel na to, že soudy neprovedly další navržené důkazy a v odůvodnění rozhodnutí se s tímto postupem řádně nevypořádaly, Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění je zřejmé, že obecné soudy další dokazování považovaly za nadbytečné, neboť dospěly k závěru, že žádná činnost pro žalobce ze strany žalovaného provedena nebyla. Z toho důvodu je tedy i nepodstatné, zda vůbec byla nějaká ústní smlouva uzavřena a co bylo případně jejím obsahem.
K poukazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4/97 lze uvést, že daný případ dopadá na odlišnou situaci, neboť s ohledem na neexistenci písemné smlouvy a vystaveného dobropisu bylo od počátku řízení zřejmé, že sporné strany musí klást důraz na otázku dokazování, a to především s ohledem na faktickou realizaci činnosti. Při své důkazní nouzi, kdy se zaměřil stěžovatel toliko na tvrzení a nikoli dokazování, nemohl být tento rozhodnutím odvolacího soudu překvapen.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení právních předpisů a z toho důvodu také nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu