ECLI:CZ:US:2008:4.US.3124.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3124/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele T. R., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Julií Xinopulosovou, Kateřinská 5, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 8. 6. 2007, č.j. 28 Nt 51/2007-32, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2007, č.j. 3 To 103/2007-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 12. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 29 T 1/2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 3 To 88/2006, uznán vinným spácháním trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §222 odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců nepodmíněně. Dne 8. 1. 2007 podal stěžovatel ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočka Olomouc návrh na povolení obnovy řízení ve věci 29 T 1/2006. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 8. 6. 2007, č.j. 28 Nt 51/2007-32, byl podaný návrh zamítnut. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci, která byla usnesením tohoto soudu ze dne 19. 9. 2007, č.j. 3 To 103/2007-48, zamítnuta.
Stěžovatel předložil v rámci obnovy řízení nové důkazy, které nebyly v době rozhodování soudu známy a které vnáší do případu značné pochybnosti o jeho vině. Nově byli ve věci vyslechnuti svědci S. a M., kteří nepřímo potvrzují písemné doznání svědka J. Dále byla soudu předložena audionahrávka rozhovoru mezi stěžovatelem a svědkem J. Obecné soudy provedly některé navržené důkazy a dospěly k závěru, že důvody pro obnovu řízení nejsou dány. Stěžovatel je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zejména pak poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 428/99, z něhož vyplývá, že aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti. Pokud tomu tak není, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Stěžovatel má za to, že v jeho případě obecné soudy jednaly v rozporu se zákonem, a že povahou a intenzitou vad, které jim byly vytčeny, porušily jeho ústavně zaručená základní práva.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Stěžovatel, jak bylo výše zmíněno, napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to převážně z toho důvodu, že bylo městským soudem rozhodnuto bez přítomnosti jeho či jeho právního zástupce. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení daného základního práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však Ústavní soud v tomto případě nezjistil.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy, nezbývá než odkázat na ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Poukazuje-li stěžovatel ve svém návrhu na nález Ústavní soudu, sp. zn. II. ÚS 428/99, je třeba konstatovat, že důkazy, svědčící o nevinně obžalovaného, příp. alespoň zpochybňující jeho vinu, musí být nadány určitou důkazní hodnotou, tj. ne každý navržený důkaz může zpochybnit dokazování jako celek. Soud se při procesu dokazování zabývá každým důkazem zvlášť a současně je hodnotí ve vzájemné shodě. V předmětném případě však nově navržené důkazy nebyly soudem považovány za natolik věrohodné, aby jimi bylo možno odůvodnit obnovu původního soudního řízení.
Z odůvodnění obecných soudů je zcela zřejmé, jakým způsobem navržené důkazy hodnotily, uvedly z jakého důvodu je považují za nevěrohodné a účelové. Stejně tak se soudy řádně vypořádaly s důvody, pro které nepřipustily provedení dalších navržených důkazů, tj. výslech svědka M. P. a P. B. Obecným soudům tak v podstatě není čeho vytknout.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítané porušení práv, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu