ECLI:CZ:US:2008:4.US.608.06.1
sp. zn. IV. ÚS 608/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. I. S., právně zastoupené advokátem JUDr. Martinem Kölblem, Štěpánská 39, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005 sp. zn. 24 Co 109/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2309/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 9. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
U Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo vedeno pod sp. zn. 39 D 452/93 dědické řízení po RNDr. PhMr. M. S. a po Ing. arch. I. S., obou zemřelých. Po vleklém soudním řízení určil Obvodní soud pro Prahu 1 svým usnesením ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 39 D 452/93 obecnou cenu majetku, kterou měli pozůstalí v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů částkou 3.970.537,60 Kč (správně zřejmě 15.515.513,04 Kč) a výši společných závazků ve výši 262.775,- Kč. Současně soud určil, co patří do dědictví po zůstaviteli a co po zůstavitelce. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo následně potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro jeho nepřípustnost.
Primární námitkou stěžovatele je argument, dle něhož Nejvyšší soud pochybil, pokud posoudil podané dovolání dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") ve znění do 31. 12. 2000. Uvedený postup shledává stěžovatelka zcela vadným. Dle závěrečných ustanovení o. s. ř. v platném znění se tento zákon, tedy v posledním znění, vztahuje i na řízení zahájená před jeho účinností, není-li dále stanoveno jinak. Nejvyšší soud měl tedy postupovat dle o. s. ř. platného v době rozhodování a ne v době do 31. 12. 2000. V roce 2006, kdy Nejvyšší soud rozhodoval, nelze vybrat jednu z novelizací o. s. ř. z let 1993-2006 a tu aplikovat na projednávaný případ.
Ve své další argumentaci poukazuje stěžovatelka na judikaturu ve věci posuzování bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Stejně tak je v projednávané ústavní stížnosti vyzvednut postup městského soudu, který se řádně nevypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatelky a rozhodl zcela v rozporu se zákonem a judikaturou.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Namítá-li stěžovatelka, že její věc neměla být projednávána podle dosavadních právních předpisů, tj. předpisů účinných do 31. 12. 2000, nelze jí dát za pravdu. Novelou o. s. ř. publikovanou pod číslem 30/2000 Sb. došlo k zásadním změnám o. s. ř., přičemž intertemporální ustanovení novely upravila pravidla pro aplikaci původní a nové právní úpravy. V případě, že by byla věc pojednána podle nové právní úpravy, ač tato může být pro účastníky řízení v některých částech příznivější, docházelo by tím ke změnám procesních pravidel během již probíhajícího soudního řízení, což je však v příkrém rozporu se zásadou právní jistoty účastníků. Navíc Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 29. 4. 2005 účastníky výslovně poučil o tom, že dovolání k Nejvyššímu soudu mohou podat podle o. s. ř. ve znění před novelou 30/2000 Sb. Aplikace citované novely byla již ze strany Nejvyššího soudu opakovaně podrobena výkladu, přičemž tento je, dle náhledu Ústavního soudu, zcela ústavně konformní.
Co se týče napadeného usnesení Městského soudu, je třeba konstatovat, že podaná ústavní stížnost je s ohledem na ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu podána opožděně, neboť rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku nespočívalo na úvaze Nejvyššího soudu. Dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost s tím, že nebyl naplněn žádný zákonný dovolací důvod. V rámci přezkumu dovolacích důvodů se Nejvyšší soud v závěru svého rozhodnutí formálně věnoval i otázce, zda se v projednávaném případě nejedná o věc zásadního právního významu. Nicméně jak uvedl, odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost tohoto dovolacího důvodu nevyslovil a stěžovatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu neučinila. Z toho důvodu se Nejvyšší soud zásadním právním významem věci nezabýval a jeho rozhodnutí tak nezáleželo na jeho úvaze.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2309/2005 odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005 sp. zn. 24 Co 109/2005 jako návrh podaný po lhůtě [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu