ECLI:CZ:US:2008:4.US.701.06.1
sp. zn. IV. ÚS 701/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele J. N., právně zastoupeného advokátem JUDr. Janem Vítkem, Prokopova 339, Písek, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2006 sp. zn. 2 Afs 105/2005, 2 Afs 106/2005 a 2 Afs 107/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 11. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Finanční úřad v Písku dodatečnými platebními výměry ze dne 21. 1. 2004 č.j. 4305/04/097910, č.j. 4309/04/097910 a č.j. 4320/04/097910 vyměřil daň za zdaňovací období 1997, 1998, 1999, a to v celkové výši 396 031,- Kč. Proti uvedeným platebním výměrům se stěžovatel neúspěšně bránil v rámci správního soudnictví, přičemž posledními rozhodnutími ve věci byly právě ústavní stížností napadené rozsudky Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel ve svém návrhu brojí především proti nezákonnosti postupu správce daně, což se dle jeho názoru projevilo v rovině jeho základních práv a svobod. Správce daně v souvislosti s daňovou kontrolou aplikoval ustanovení §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., zákon o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"), přičemž nebyly dle mínění stěžovatele splněny základní podmínky pro doměření daňové povinnosti na základě pomůcek. Poukazuje především na rozpory mezi zprávou o kontrole daně a následnými rozhodnutími správních a soudních orgánů, které údaje ze zprávy příliš zobecnily. Zjištění provedená správcem daně se tak jevila opticky závažněji než ve skutečnosti byla. Stěžovatel nepopírá, že v některých případech mohlo dojít k nesplnění důkazní povinnosti, nicméně se nejednalo o takovou situaci, kdy by nebylo možno stanovit daňovou povinnost pomocí dalšího dokazování. Aplikace ustanovení §31 odst. 5 daňového řádu se tak jeví stěžovateli jako zcela nepatřičná. Dále stěžovatel poukázal na závěry učiněné státními orgány stran účtování některých výdajů či cestovních náhrad. Porušení základních práv spatřuje stěžovatel i v aplikaci či naopak v neaplikaci některých dalších ustanovení daňového řádu, jedná se především o ustanovení §46 odst. 3, §50 odst. 5.
Postupem státních orgánů tak mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována v ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
V projednávané věci Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. I. ÚS 230/96, III. ÚS 23/93 - Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 41).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že tento je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Z předmětného návrhu plyne snaha stěžovatele polemizovat s jednotlivými účetními případy, přičemž Ústavní soud je stavěn do role další přezkumné instance, což mu však již vzhledem k výše řečenému zjevně nenáleží. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší správní soud se případem řádně zabýval, závěry, k nimž ve svých rozsudcích dospěl, řádně odůvodnil a lze je tak považovat za ústavně konformní. Nejvyšší správní soud se zabýval jak otázkou aplikace ustanovení §31 odst. 5 daňového řádu, tak i otázkou nákladů vynaložených stěžovatelem na dosažení, zajištění a udržení zisku a z ústavněprávního hlediska tak není citovanému soudu čeho vytknout.
Na základě uvedených skutečností dospěl čtvrtý senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu