ECLI:CZ:US:2008:4.US.707.06.1
sp. zn. IV. ÚS 707/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelů Ing. P. O. a Ing. J. O., zastoupených advokátem JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., se sídlem Revoluční 1, Praha, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2839/2004-363 ze dne 25. 7. 2006, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 135/2004-280 ze dne 13. 5. 2004 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 5 C 149/2001-241 ze dne 7. 1. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 7. 11. 2006 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") č. j. 5 C 149/2001-241 ze dne 7. 1. 2004 bylo zastaveno řízení o žalobě, v níž se žalobci - F. S., P. S., J. A., H. A., A. S., S. S., J. S. a I. S. (dále jen "vedlejší účastníci") domáhali, aby byla stěžovatelům uložena povinnost umožnit jim a dalším osobám chůzi a jízdu tam i zpět v nezbytném rozsahu v jakoukoliv dobu bez časového omezení přes parcelu č. 1229/8 ve prospěch dílny a truhlárny na parcele č. 1229/7 vše v obci a k.ú. Jince, a to na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni, zapsanému na listu vlastnictví č. 562 pro obec a k.ú Jince, a zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by vedlejším účastníkům a dalším osobám bylo v tomto právu bráněno (výrok I.). Okresní soud dále zamítl protinávrh stěžovatelů na zrušení předmětného věcného břemene (výrok II.) a zavázal stěžovatele k úhradě nákladů řízení (výrok III.). Stěžovatelé podali proti výroku II. a III. rozsudku odvolání ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem č. j. 24 Co 135/2004-280 ze dne 13. 5. 2004 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č.j. 22 Cdo 2839/2004-363 ze dne 25. 7. 2006 pro nedostatek zásadního právního významu řešených otázek odmítnuto.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že zamítnutím jejich návrhu na zrušení věcného břemene okresním soudem, resp. prostřednictvím dalších rozhodnutí na rozsudek okresního soudu navazujících, bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelé spatřovali především v tom, že obecné soudy neprovedly některé jimi navrhované důkazy, aniž by tento svůj postup řádně odůvodnily, a dále v tom, že skutková zjištění učiněná obecnými soudy neměla dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelé konkrétně namítali, že ve vztahu k jejich tvrzení, že se zvýšila četnost průjezdů přes zatížený pozemek a tedy i prašnost a hlučnost, nebyl proveden důkaz fotodokumentací a ani nebyl akceptován návrh na vypracování znaleckého posudku, hodnotícího míru hlučnosti, prašnosti a vibrací. Stěžovatelé dále uvedli, že přístup k oprávněné nemovitosti je možný i prostřednictvím jiné příjezdové cesty a že vedlejší účastníci tuto jinou cestu ve skutečnosti rovněž využívali. Tuto skutečnost stěžovatelé prokazovali jednak prostřednictvím videozáznamu z období červenec 1999 až leden 2002, a dále rozsudkem okresního soudu sp. zn. 13 C 72/2000 ze dne 23. 11. 2000, dohody o zřízení věcného břemene ze dne 20. 11. 2000, uzavřené mezi vedlejšími účastníky a ZD Bohutín, a výpověďmi svědků. Rovněž tyto důkazy buď nebyly v soudním řízení provedeny vůbec nebo z nich obecné soudy nevyvodily adekvátní skutkové závěry. Stěžovatelé měli rovněž za to, že závěr obecných soudů, že nebylo prokázáno, že by žalobci využívali věcné břemeno k přístupu k jiným pozemkům než k oprávněné nemovitosti, byl v příkrém rozporu s provedenými důkazy, a to zejména s výpověďmi svědků Z. Š., J. K., V. N. a K. K., kteří opakovaně vypovídali, že věcné břemeno je využíváno ve prospěch pozemku č. 1229/26.
Do ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví pak bylo dle názoru stěžovatelů neoprávněně zasaženo tím, že věcné břemeno bylo vedlejšími účastníky užíváno ve větším než sjednaném rozsahu, čímž vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Krom námitek již výše uvedených poukázali stěžovatelé rovněž na to, že zatíženou nemovitost využívali k celoročnímu pobytu, přičemž jejich dcera trpěla respiračním onemocněním, které jí neumožňovalo delší pobyt v prašném prostředí.
Stěžovatelé dále vytýkali Nejvyššímu soudu, že odmítl jejich dovolání jako nepřípustné, aniž by uvedl, proč v dovolání vymezené otázky nepovažoval za otázky mající po právní stránce zásadní význam. Judikáty, které Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí citoval, vymezovaly toliko obecné principy pro posouzení existence hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného při použití §151p odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), tudíž na projednávanou věc přímo nedopadaly. Nejvyšší soud přitom již v minulosti ve svém rozsudku č.j. 22 Cdo 973/2005-180 ze dne 25. 7. 2006 ve vztahu k některým z těchto otázek dovolání připustil.
Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2839/2004-363 ze dne 25. 7. 2006, rozsudek krajského soudu č. j. 24 Co 135/2004-280 ze dne 13. 5. 2004 a rozsudek okresního soudu č. j. 5 C 149/2001-241 ze dne 7. 1. 2004 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že dle petitu směřovala ústavní stížnost proti rozsudku okresního soudu č. j. 5 C 149/2001-241 ze dne 7. 1. 2004 jako celku, nicméně z jejího odůvodnění bylo patrno, že stěžovatelé vztahovali důvody protiústavnosti toliko k výrokům II. a III. rozsudku, Ústavní soud se proto při svém přezkumu omezil pouze na tyto výroky. Ve vztahu k výroku I. rozsudku okresního soudu by ostatně byla ústavní stížnost nepřípustná, neboť proti tomuto výroku nebylo podáno odvolání (jak vyplývá z vyjádření právního zástupce stěžovatelů učiněného v rámci jednání před krajským soudem dne 13. 5. 2004) a nebyly tak ve vztahu k němu vyčerpány veškeré procesní prostředky, které stěžovatelům zákon k ochraně jejich práv poskytoval.
Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 5 C 149/2001. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila námitka, že obecné soudy bez řádného odůvodnění neprovedly stěžovateli navržené důkazy, a dále že mezi důkazy, které provedeny byly, a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními existovaly významné rozpory. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Ústavní soud by byl povolán napadená rozhodnutí zrušit toliko v případě, kdy by jejich prostřednictvím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Co se týče námitky, že obecné soudy neakceptovaly důkazní návrhy stěžovatelů, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, za jakých okolností má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V případě tzv. opomenutých důkazů je to zejména tehdy, jestliže byl návrh stěžovatele na provedení konkrétních důkazů zamítnut bez věcně adekvátního odůvodnění, eventuálně byl-li zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Případně by mohlo jít o situaci, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
V této souvislosti je třeba podotknout, že krajský soud se jednotlivými důkazními návrhy stěžovatelů velmi podrobně zabýval a ústavně konformním způsobem zdůvodnil, proč nebylo k jejich provedení přistoupeno (str. 10 až 12 rozsudku krajského soudu). Nad rámec odůvodnění rozsudku krajského soudu je pak možno uvést, že důkaz videozáznamem byl okresním soudem při jednání konaném dne 31. 3. 2003 zamítnut, neboť ze sdělení stěžovatelky Ing. O. vyplývalo, že videozáznam byl pořízen v lednu 2001, což znamenalo, že navrhovaný důkaz nebyl způsobilý prokázat podstatnou změnu poměrů, neboť vznikl před právní mocí předcházejícího rozhodnutí ve věci návrhu na zrušení předmětného věcného břemene (rozsudek krajského soudu sp. zn. 20 Co 269/2000 ze dne 24. 1. 2001). Ústavní soud ze spisu okresního soudu sp. zn. 5 C 149/2001 zjistil, že stěžovatel Ing. O. po zamítnutí návrhu na provedení důkazu videozáznamem ve své výpovědi upřesnil tvrzení své manželky v tom směru, že důkaz se týkal období od ledna 2001 dále. Na toto doplnění již obecné soudy nikterak nereagovaly a rovněž v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně nezmínily ani pravomocné rozhodnutí okresního soudu č. j. 13 C 72/2000 ze dne 23. 11. 2000. Výše uvedené skutečnosti však nekonstituovaly zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů, a to jednak z toho důvodu, že stěžovatelé neuplatnili tyto námitky v odvolacím řízení, a proto k nim vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti nemohlo být v řízení před Ústavním soudem přihlédnuto, a dále i z toho důvodu, že závěry obecných soudů, vztahující se k možnostem jiného přístupu k oprávněné nemovitosti, měly dostatečnou oporu v provedeném dokazování a důkazy stěžovateli navrhované byly z tohoto hlediska nadbytečné.
Pokud jde o polemiku stěžovatelů s hodnocením jednotlivých důkazů, Ústavní soud podotýká, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud by byl z pozice orgánu ochrany ústavnosti povolán zasáhnout a rozhodnutí obecných soudů zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry v nich obsažené byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.6.1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), resp. byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95). Ústavní soud shledal, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně a logicky odůvodnily, že se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelů, a jejich závěrům nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud mohl námitkám stěžovatelů přisvědčit pouze potud, že z výpovědí svědků Z. Š., J. K., V. N. a K. K., učiněných při jednání okresního soudu dne 31. 3. 2003 a v případě svědka K. K. dne 27. 11. 2003 před Okresním soudem v Ústí nad Labem, vyplývalo, že nákladní soupravy poté, co přejedou přes pozemek stěžovatelů, zajíždí na pozemek č. 1229/26, kde parkují. Obecné soudy při posuzování jiných otázek ze svědeckých výpovědí výše uvedených osob vycházely a jejich důvěryhodnost nikterak nezpochybňovaly, přesto v otázce, zda bylo věcné břemeno využíváno i ve prospěch jiných nemovitostí než je oprávněný pozemek, konstatovaly, že toto nebylo v řízení prokázáno. Ani tento rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními však neměl za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jak již správně konstatoval krajský soud, i v případě, že by byla v řízení prokázána skutečnost, že vedlejší účastníci využívali pozemek stěžovatelů jako přístupovou cestu k jiným nemovitostem než k nemovitosti oprávněné, nejednalo by se o důvod pro postup dle §151p odst. 2 či §151p odst. 3 občanského zákoníku. Za takových okolností by se stěžovatelé museli domáhat u soudu ochrany svého vlastnického práva k nemovitosti za použití jiných právních prostředků, a to žaloby zápůrčí či žaloby na náhradu škody. Prokazované tvrzení tedy ve vztahu k předmětu žaloby postrádalo relevanci a z tohoto důvodu ani nezohlednění předmětných svědeckých výpovědí nemohlo mít vliv na výsledek sporu a tedy spravedlnost procesu jako celku.
Co se týče usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2839/2004-363 ze dne 25. 7. 2006, jímž bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto jako nepřípustné pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky, Ústavní soud vymezil vztah mezi rozhodováním Ústavního a Nejvyššího soudu následovně: "Zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Při tomto právním a ústavněprávním vymezení funkcí těchto orgánů veřejné moci Ústavní soud plně respektuje jím samotným opakovaně vyslovené stanovisko, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 31, str. 383 a násl.).
Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil toliko povšechně bez zřetele k námitkám uplatněným v dovolání. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, v jakém rozsahu byl oprávněn námitky stěžovatelů přezkoumat a následně zkoumal, zda odvolací soud postupoval v souladu s existující judikaturou, přičemž poté, co zjistil, že tomu tak bylo, konstatoval nepřípustnost dovolání pro nedostatek zásadního právního významu řešených otázek. Jak již bylo uvedeno výše, jednalo se o úvahu, která náleží plně do kompetence Nejvyššího soudu a Ústavnímu soudu nepříslušelo ji jakkoliv přehodnocovat či do ní jinak zasahovat. Ani v tomto ohledu tedy k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny nedošlo.
Jestliže bylo v řízení, splňujícím atributy spravedlivého procesu, rozhodnuto, že nevznikl hrubý nepoměr mezi předmětným věcným břemenem a výhodou oprávněného, který by odůvodňoval zrušení věcného břemene dle §151p odst. 3 občanského zákoníku, nelze v takovém rozhodnutí spatřovat ani porušení čl. 11 Listiny.
Jelikož Ústavní soud neshledal existenci pochybení, majícího za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu