ECLI:CZ:US:2008:4.US.811.06.1
sp. zn. IV. ÚS 811/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, IČ 45244782, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, Advokátní kancelář v Praze, Jungmanova 24, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2006, č.j. 24 Co 37/2006-47, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.6.2005, č.j. 27 C 213/2004-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu faxem dne 22.12.2006 a doplněnou písemným podáním shodného znění ve lhůtě stanovené zákonem [§63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), §42 odst. 3 o.s.ř.] se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi byla porušena její základní práva a svobody zaručené v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) žádající, aby soud nahradil nález finančního arbitra České republiky ze dne 25.3.2004, reg. č. 56/2003, potvrzený rozhodnutím finančního arbitra České republiky o námitkách ze dne 10.5.2004, reg. č. 56/2003, rozhodnutím soudu, kterým by zamítl návrh, podle kterého je žalobkyně povinna vrátit žalované odčerpané peněžní prostředky ve výši 4 581,10 s 2,5% úrokem z prodlení ročně od 16.7.2003 do zaplacení. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění okresního soudu a ztotožnil se s nimi stejně jako s právním hodnocením věci. Uvedl, že v projednávaném případě jde mezi účastníky o specifický vztah spočívající v používání platební karty, kde jsou práva a povinnosti účastníků vymezeny smlouvou o sporožirovém účtu a na ni navazující smlouvou o vydání a používání platební karty (§708 odst. 1 obchodního zákoníku, §269 odst. 2 obchodního zákoníku), přičemž část práv a povinností byla upravena obchodními podmínkami. Stěžovatelka použila ke splnění povinností vyplývajících ze zmíněných smluv třetí osobu (Komerční banku, a.s., a Československou obchodní banku, a.s.). Tato třetí osoba odpovídá vůči stěžovatelce stejným způsobem (§331 a §375 obchodního zákoníku) jako stěžovatelka vůči žalované. V důsledku toho, že obchodníci provedli transakce platební kartou předloženou neoprávněným držitelem, porušili závazkový vztah mezi třetí osobou a jimi a zároveň také závazkový vztah mezi stěžovatelkou a bankou obchodníků. Obchodníci nesplnili svoji povinnost, protože provedli transakci požadovanou neoprávněnou osobou, a to na základě jednoznačně odlišného podpisu třetí osoby na prodejním dokladu. Výhrady stěžovatelky, že obchodníci jako laici nemohli posoudit odlišnost podpisu třetí osoby na prodejním dokladu, jsou zcela nedůvodné a neodpovídají předloženým podkladům. V případě pochybnosti o pravosti podpisu byli obchodníci povinni si vyžádat doklad totožnosti a pokud by jeho předložení bylo odmítnuto, neměla být transakce provedena. Příčinou vzniku škody není zanedbání prevenčních povinností na straně žalované, ale nedostatečně ošetřené nakládání s platebními kartami vydávanými peněžními ústavy, které nesou objektivní odpovědnost (§373 obchodního zákoníku). Své odpovědnosti se stěžovatelka nemůže zprostit odkazem na ujednání v bodě 6 čl. IV. obchodních podmínek sjednaných účastníky, protože zmíněné ujednání je neplatné ve smyslu §39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že soudy učinily závěr o její odpovědnosti za škodu vzniklou žalované v důsledku neoprávněné dispozice s odcizenou platební kartou, aniž by blíže zkoumaly, zda byly naplněny všechny zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti stěžovatelky za škodu. Tedy, zda vedle existence vzniklé škody lze konstatovat rovněž porušení konkrétní povinnosti na straně stěžovatelky, jakož i existenci příčinné souvislosti mezi údajným porušením povinností stěžovatelky a vznikem škody. Soudy pominuly aplikovat ustanovení §376, §382 a §384 obchodního zákoníku týkající se spoluodpovědnosti poškozeného za vzniklou škodu. Stěžovatelka se zavázala provádět transakce prostřednictvím platební karty, byla povinna tyto transakce neprovádět pouze v případě, že karta byla na seznamu zakázaných karet, tedy po nahlášení její ztráty či odcizení žalovanou. Ta porušila smluvní povinnosti zakotvené v obchodních podmínkách, tedy učinit vše potřebné k tomu, aby bylo zabráněno odcizení a zneužití platební karty a ihned oznámit odcizení platební karty. Z tohoto porušení povinností dovodila stěžovatelka vyloučení nároku žalované dle §376 obchodního zákoníku. Žalovaná porušila povinnosti uvedené v §382 a §384 odst. 1 obchodního zákoníku tím, že neučinila opatření potřebná k odvrácení či alespoň zmírnění škody a neohlásila odcizení karty bez prodlení. S těmito námitkami se obecné soudy vůbec nevypořádaly. Stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03, I. ÚS 113/02, III. ÚS 151/06. Nesprávně soudy dle jejího názoru posoudily ustanovení čl. IV./6 obchodních podmínek jako absolutně neplatné dle §39 občanského zákoníku. Neplatnost uvedeného ustanovení soudy obou stupňů dovodily nejen v rozporu s platným hmotným právem, ale navíc i z odlišných důvodů. Zatímco soud prvního stupně zhodnotil uvedené ustanovení obchodních podmínek jako rozporné se zákonem, soud druhého stupně shledal jeho rozpor s dobrými mravy, k argumentaci stěžovatelky uvedené v odvolání se však nijak nevyjádřil. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 122/05, II. ÚS 322/03, I. ÚS 528/99, IV. ÚS 391/05, I. ÚS 74/06, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 700/05 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 55/2004. V závěru stěžovatelka odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 320/2004, ve kterém byla stěžovatelka také účastníkem, jednalo se skutkově prakticky o totožnou kauzu s obdobnými smluvními podmínkami. Uvedená sporná ujednání obchodních podmínek v tomto případě hodnotil městský soud jako platná a neodporující žádnému kogentnímu ustanovení zákona.
Obvodní sou pro Prahu 4 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13.3.2007 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že ústavní právo stěžovatelky porušeno nebylo.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22.11.2007 uvedl, že odpovědnost stěžovatelky za škodu vzniklou žalované vyplývá právě z té skutečnosti, že k naplnění svých povinností vyplývajících ze smlouvy uzavřené s žalovanou použila třetích osob, které se dopustily "primárního" porušení smluvního ujednání účastníků řízení a dále zopakoval závěry uvedené v odůvodnění svého rozsudku. Dle jeho názoru porušení povinnosti držitelem karty nezbavuje stěžovatelku jako finanční ústav povinnosti vynaložit alespoň obvyklou míru péče při ochraně prostředků, které jí byly svěřeny klientem. Vzhledem k tomu, že příčinou vzniku škody způsobené neoprávněnými výběry je v tomto případě nedostatečně ošetřené nakládání s platebními kartami vydávanými peněžními ústavy, bylo by v rozporu s dobrými mravy i s Listinou, pokud by důsledky takové situace měla nést žalovaná, které vznikla škoda. Porušení právní povinnosti na straně stěžovatelky (peněžního ústavu) zde převažuje nad případným porušení právních povinností ze strany žalované, a proto nepřipadá v úvahu použití ustanovení §382 obchodního zákoníku. Závěrem odvolací soud navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Ve své replice ze dne 21.1.2008 k vyjádření městského soudu stěžovatelka uvedla, že městský soud neuvedl žádné argumenty, kterými by reagoval na námitky a výhrady stěžovatelky obsažené v její ústavní stížnosti. Neuvedl, jakou konkrétní závazkovou povinnost měli obchodníci porušit, neboť své závěry postavil na spekulacích o povinnostech osob zúčastněných na transakcích. Jednoznačnost odlišnosti podpisu dovodil městský soud pouze z expertního grafologického rozboru, to však neznamená, že je tato odlišnost jednoznačná i pro laické obchodníky. Závěr o nedostatečně ošetřeném nakládání s platebními kartami vydávanými peněžními ústavy není nijak právně odůvodněn. Dále stěžovatelka zopakovala své stanovisko ohledně zavinění žalované a poukázala na rozhodnutí městského soudu ze dne 18.10.2006, sp. zn. 54 Co 252, 253/2006, ve kterém došel jiný senát městského soudu v obdobném případu k odlišným právním závěrům než městský soud v projednávaném případu, což je dle názoru stěžovatelky v rozporu s předvídatelností soudního rozhodování a s judikaturou Ústavního soudu (III. ÚS 252/04, I. ÚS 654/03).
Stěžovatelka podala podle nesprávného poučení odvolacím soudem dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8.8.2007, sp. zn. 30 Cdo 1048/2007, odmítnuto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 27 C 213/2004, a spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 46 C 68/2001, a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatelky.
Jak Ústavní soud již mnohokrát uvedl (srov. např. III. ÚS 26/94, Sb.n.u. sv. 1, str. 241), zasáhnout do nezávislosti obecných soudů je oprávněn toliko tehdy, pokud postupem obecného soudu byly porušeny ústavní principy. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší primárně vykládat ustanovení jednoduchého práva, a tím méně posuzovat ujednání mezi stranami smlouvy. Toto oprávnění náleží nezávislým a nestranným obecným soudů (čl. 95 odst. 1), jejichž úkolem je zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté musí jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci ve svém procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se řídily a proč považují jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu.
Jinak řečeno, postupoval-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, což se v daném případě pochybným nejeví, a svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Ústavní soud nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatelky o podobnosti projednávaného případu a případu řešeného u Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 320/2004 (u Obvodního soudu pro Prahu 10 vedeném pod sp. zn. 46 C 68/2001) a z toho vyvozovanému rozporu mezi oběma případy a jejich právním hodnocením. Zatímco v projednávaném případu byl podpis třetí osoby, na jehož základě byla učiněna sporná transakce, vyhodnocen jako jednoznačně odlišný, v případu sp. zn. 22 Co 320/2004 dospěl soud k závěru opačnému, což vedlo i k odlišnému závěru městského soudu spočívajícím v konstatování nepochybení obchodních partnerů stěžovatelky. Skutečnost, spočívající v podobnosti či odlišnosti falešného podpisu s pravým podpisem, byla v obou případech shledána jako zásadní. Jak plyne ze shora uvedeného, Ústavní soud nepřezkoumává, zda byl závěr o hodnocení podobnosti falešného podpisu správný či nikoliv, neboť se jedná o hodnocení důkazů, do kterého Ústavní soud zpravidla nezasahuje (blíže usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05, http://nalus.usoud.cz).
Za závažnou výtku stěžovatelky lze považovat poukaz na rozpor v odůvodnění soudu první a druhé instance, neboť nejprve bylo ustanovení čl. IV. bodu 6 smluvních podmínek vyhodnoceno obvodním soudem jako rozporné se zákonem dle §39 občanského zákoníku a poté městským soudem jako porušující dobré mravy dle §39 občanského zákoníku. I když se jedná o ustanovení stejné právní normy, jedná se o odlišné kategorie. Lze spatřovat pochybení odvolacího soudu právě v tom, že, ačkoliv se výslovně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním hodnocením věci, nevysvětlil, proč shledal uvedené ustanovení smluvních podmínek jako porušující dobré mravy, a nikoliv jako rozporné se zákonem.
Ústavní soud však již mnohokrát ve své judikatuře konstatoval, že není orgánem, který má napravovat jakákoliv zákonná pochybení orgánů soudní moci, ale pouze ta, jejichž intenzita mohla zkrátit základní právo či svobodu stěžovatele (např. I. ÚS 60/97, Sb. n. u. sv. č. 11, str. 9). V kontextu okolností projednávaného případu dospěl Ústavní soud k závěru, že takové intenzity pochybení v odůvodnění rozhodnutí městského soudu není. K vlastní možnosti přezkumu aplikace institutu dobrých mravů Ústavní soud odkazuje na svou dosavadní judikaturu (již např. nález II. ÚS 190/94, Sb. n. u., sv. č. 4, 313), která vychází z toho, že přezkum Ústavního sodu sice není vyloučen, ale omezuje se pouze na to, zda rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou spadající pod čl. 10 Ústavy.
Dále si Ústavní soud nevyžádal spis Městského soud v Praze sp. zn. 54 Co 252, 253/2006, na nějž poukazovala stěžovatelka, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno před tímto rozhodnutím ve věci, a tudíž na něj nemohlo reagovat.
I když lze připustit, že se jednotlivé senáty městského soudu mohou dostat ve svých právních názorech do vzájemného rozporu, s ohledem na princip minimalizace zásahu Ústavního soudu (srov. např. nález III. ÚS 205/97, Sb. n. u., sv. č. 9, str. 375) to neznamená, že by Ústavní soud mohl jejich judikaturu sjednocovat a vnucovat jim svůj závazný právní názor. Ústavní soud je totiž ochráncem ústavnosti (čl. 83 Ústavy), která vytváří rámec pro obecné soudy, které v něm mohou zastávat i různé právní názory, jestliže dodrží kautely spravedlivého procesu. Byť nelze popírat zájem na předvídatelnosti soudního rozhodování, neznamená to, že by byly soudy svou předchozí judikaturou bezvýhradně vázány. To by totiž vedlo ke stagnaci rozvoje judikatury a právního diskursu. Pokud je rozpornost judikatury založena na střetu právních názorů, není na místě, aby Ústavní soud vstupoval svou autoritou do těchto sporů, neboť by tím suploval roli Nejvyššího soudu; právě tento soud, a nikoliv Ústavní soud (který součástí soustavy obecných soudu - jak již uvedeno - není), je povolán k sjednocování judikatury nižších soudů (srov. ust. §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Z pohledu výše uvedených principů Ústavní soud, zhodnotiv napadená rozhodnutí, konstatuje, že v nich soudy zaujaly odůvodněný jednotný právní názor, což samo o sobě nemůže porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces (srov. I. ÚS 260/96, Sb. n. u. sv. 6, str. 603). Z tohoto důvodu nemohlo dojít ani k porušení stěžovatelčina práva na majetek zakotveného v čl. 11 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu