ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.1.07.3
sp. zn. Pl. ÚS 1/07
Nález
Nález pléna Ústavního soudu ve složení František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ze dne 2. července 2008 sp. zn. Pl. ÚS 1/07, vydaný po obnově řízení, ve věci návrhu Radana Balšána na zrušení rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 7. 11. 2000 sp. zn. 101 T 223/2000 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2001 sp. zn. 5 To 10/2001, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, k peněžitému trestu a k trestu zákazu činnosti.
I. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 7. listopadu 2000 sp. zn. 101 T 223/2000 a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2001 sp. zn. 5 To 10/2001 došlo k porušení základního práva navrhovatele zakotveného v článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Obě rozhodnutí se proto zrušují.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. 3. 2001, Radan Balšán (dále jen "navrhovatel") navrhl zrušení shora označeného rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2001 sp. zn. 5 To 10/2001, jimiž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, k peněžitému trestu ve výši 130 000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
2. Usnesením Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2001 č. j. I. ÚS 131/01-18 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) byla ústavní stížnost navrhovatele odmítnuta, jako návrh zjevně neopodstatněný.
3. Proti tomuto usnesení Ústavního soudu podal navrhovatel stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ten jednomyslně rozsudkem ze dne 18. července 2006 ve věci Balšán proti České republice (stížnost č. 1993/02) rozhodl, že:
a) došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy,
b) konstatování porušení Úmluvy je samo o sobě dostačujícím spravedlivým zadostiučiněním za morální újmu utrpěnou stěžovatelem,
c) žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci, podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, stěžovateli vyplatit 1 500 EUR za náklady řízení,
d) návrh na spravedlivé zadostiučinění v ostatním zamítl.
4. V odůvodnění mj. uvedl, že výjimky ze zásady, podle níž důkazy mají být prováděny při veřejném jednání za přítomnosti obviněného za účelem jejich kontradiktorního projednání, lze připustit pouze tehdy, není-li ohroženo právo na obhajobu, protože "ustanovení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) v zásadě nařizují poskytnout obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost zpochybnit svědectví a vyslechnout osobu, která je učinila, a to během její výpovědi nebo později ... K omezení práv obhajoby způsobem, který se neslučuje s článkem 6, dochází zejména tehdy, pokud se odsouzení zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích svědka, kterého obžalovaný ve fázi vyšetřování ani při jednání před soudem neměl možnost vyslechnout či dát vyslechnout ..." (bod 30 citovaného rozhodnutí). Tyto závěry pak založily porušení čl. 6 Úmluvy vůči navrhovateli, který neměl "možnost vyslechnout svého spoluobviněného, který využil práva nevypovídat," a navíc "výpovědi, které posledně jmenovaný učinil před obviněním stěžovatele pouze v přítomnosti vyšetřovatele, byly jediným důkazem, na kterém soudy založily odsouzení stěžovatele" (bod 31). Evropský soud tedy celou věc uzavřel tak, že "připouští-li vnitrostátní právo v případě, kdy spoluobviněný odmítne svědčit, možnost přečíst a použít u soudu výpověď, již učinil v průběhu přípravného řízení, není tato skutečnost důvodem pro to, aby byl obviněný zbaven práva, které mu zaručuje článek 6 odst. 3 písm. d), tedy přezkoumat nebo dát přezkoumat kontradiktorním způsobem veškeré zásadní důkazy proti sobě ... Soud se domnívá, že v daném případě nic nebránilo odvolacímu soudu, aby vyhověl žádosti stěžovatele na předvolání L. Š., vyslovené poté, co rozsudek, jímž byl posledně jmenovaný odsouzen, nabyl právní moci" (bod 33). Výpověď L. Š., kterou měl navrhovatel v úmyslu zpochybnit, byla navíc jediným podkladem pro jeho odsouzení. Umožnit navrhovateli "výslech jeho spoluobviněného tedy bylo v daném případě nezbytné, aby bylo zajištěno respektování práv obhajoby a aby řízení splňovalo požadavky spravedlivosti", když v daném případě "měly vnitrostátní orgány ... hledat další důkazy, které by potvrdily výrok o stěžovatelově vině. Vnitrostátní soudy se však spokojily s jediným důkazem obžaloby, aniž měl stěžovatel přiměřenou a dostačující možnost jej zpochybnit, a odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na opětovný výslech toho, kdo toto svědectví učinil.". Ze všech těchto důvodů bylo podle Evropského soudu právo navrhovatele na obhajobu porušeno do takové míry, že mu byl upřen spravedlivý proces.
5. Z porovnání usnesení Ústavního soudu č. j. I. ÚS 131/01-18 ze dne 13. 11. 2001 a shora citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva je zřejmé, že zatímco Ústavní soud v dané věci nedovodil porušení žádného základního práva, Evropský soud shledal porušení základního práva navrhovatele zakotveného v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Proti navrhovateli byl totiž použit důkaz, na který nemohl dostačujícím způsobem reagovat. Navíc se tento důkaz stal v podstatě jediným usvědčujícím důkazem a odvolací soud ani neprovedl navrhovatelem požadovaný výslech v té době již odsouzeného L. Š.
6. Na základě shora označeného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva podal navrhovatel podle §119 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh na obnovu řízení, vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 131/01. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 6. května 2008 č. j. Pl. ÚS 1/07-15 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) byla obnova řízení povolena a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2001 č. j. I. ÚS 131/01-18 zrušeno.
7. V obnoveném řízení Ústavní soud, vázán právním názorem Evropského soudu pro lidská práva, rozhodl podle §119b odst. 2 a 3 za přiměřeného použití ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 7. 11. 2000 sp. zn. 101 T 223/2000 a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2001 sp. zn. 5 To 10/2001 došlo k porušení základního práva navrhovatele zakotveného v článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto uvedená rozhodnutí zrušil rozhodnutím pléna podle §11 odst. 2 písm. j) a §82 odst. l zákona o Ústavním soudu. Rozhodl tak podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání poté, co účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání.