ECLI:CZ:US:2009:1.US.1375.07.1
sp. zn. I. ÚS 1375/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 3. března 2009 sp. zn. I. ÚS 1375/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. E. E. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. března 2007 č. j. 3 Ads 21/2006-44 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2005 č. j. 41 Cad 124/2005-22, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina správní žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve věci stěžovatelčina starobního důchodu, za účasti České správy sociálního zabezpečení jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007 č. j. 3 Ads 21/2006-44 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2005 č. j. 41 Cad 124/2005-22 se ruší.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci. V ústavní stížnosti uvedla, že vychovala dvě děti a za trvání Československa pracovala u zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části tehdejšího státu. Při rozdělení Československa si zvolila české občanství, a je tedy českou občankou. Věku 55 let dosáhla dne 13. 5. 1995 a tohoto dne jí také vznikl nárok na důchod. V době mezi 1. 3. 1994 a 30. 6. 2004 byla zaměstnána u zaměstnavatele se sídlem v České republice. Dne 31. 5. 2004 podala žádost o přiznání starobního důchodu. Slovenská Sociálna poisťovňa přiznala stěžovatelce, za dobu odpracovanou u zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části Československa, starobní důchod 10 574 Sk, Česká správa sociálního zabezpečení pak za odpracovanou dobu v České republice, ode dne 1. 7. 2004, částku ve výši 3 089 Kč. Toto rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení napadla stěžovatelka správní žalobou, se kterou byla před krajským soudem i před Nejvyšším správním soudem neúspěšná.
Stěžovatelka upozornila na skutečnost, že dochází k opakovanému porušování závazných nálezů Ústavního soudu. Při výpočtu starobního důchodu byla porušena její základní práva, zejména čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 Listiny, ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny. Podle odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, vzhledem k tomu, že stěžovatelce vznikl nárok na starobní důchod v českém systému pojištění jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaném v jiném členském státě Evropské unie, uplatní se při výpočtu výše jejího starobního důchodu tzv. princip dílčení, upravený v čl. 46 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství. Při uplatnění tohoto principu je zcela nerozhodné, ve kterém státě Evropské unie získala stěžovatelka dobu pojištění před vznikem nároku a po jeho vzniku. Stěžovatelka upozornila na to, že nelze posuzovat dobu odpracovanou v části tehdejšího Československa stejně, jako dobu odpracovanou v jiném státě Evropské unie. Poukázala na nálezy sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003 (N 80/30 SbNU 245) a sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005 (N 72/37 SbNU 23), které rozlišování mezi občany České republiky podle místa zaměstnání v bývalé federaci odsoudily jako diskriminační. Nejvyšší správní soud tak, podle stěžovatelky, zcela ignoruje obecně známou skutečnost, že společný stát měl jednotný systém důchodového pojištění. Nelze proto považovat dobu odpracovanou stěžovatelkou ve slovenské části tehdejšího státu za dobu odpracovanou v cizině. Naopak je nutno pro účely výpočtu výše starobního důchodu započítat dobu odpracovanou na území Československa jako dobu odpracovanou v systému českého pojištění; proto nelze systém dílčení uplatnit. Okolnost rozdělení Československa nemůže jít k tíži stěžovatelky.
Stěžovatelka dále uvedla, že pokud Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") a následně též Nejvyšší správní soud odkazují na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 3 Ads 2/2003-112, tento rozsudek byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665). Z nálezů sp. zn. II. ÚS 405/02 a sp. zn. IV. ÚS 158/04 a z nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173), jakkoliv se vztahují k problematice přiznávání starobních důchodů v České republice osobám, které před rozdělením Československa alespoň část své kariéry odpracovaly na Slovensku, lze vyvodit pokyn k ústavně konformnímu výkladu příslušných ustanovení právních předpisů tak, aby rozdělení Československa nemohlo jít k tíži občanům v jejich nárocích na důchodové zabezpečení.
Stěžovatelka, krajský soud i Nejvyšší správní soud vyslovily souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem, takže od ústního jednání bylo upuštěno v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené Listinou či garantované Ústavou České republiky. Ústavní soud opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhnou tak do některého ústavně garantovaného práva. V takovém případě je v pravomoci Ústavního soudu napadené rozhodnutí zrušit; srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 433/98 ze dne 16. 1. 2001 (N 7/21 SbNU 49).
Právní otázka, která je předmětem sporu mezi stěžovatelkou a Českou správou sociálního zabezpečení, dosahuje ústavní intenzity, jak vyplývá z početné a dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu. Například podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 228/06 ze dne 11. 3. 2008 (N 54/48 SbNU 619), skutečnost, že Česká republika uzavřela se Slovenskou republikou smlouvu o sociálním zabezpečení (Smlouva o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, vyhlášena pod č. 228/1993 Sb., dále též jen "mezinárodní smlouva"), nemůže být na újmu českému občanovi ve výši jeho důchodových nároků, byť byl zaměstnán ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky na Slovensku. Smyslem uzavření mezinárodní smlouvy totiž nemůže být krácení důchodových nároků vlastních občanů, kterým vyšší důchodový nárok vzniká nezávisle na takové mezinárodní smlouvě podle vnitrostátních předpisů. S ohledem na tento právní názor, vyslovený nálezem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), je proto nepochybné, že není možné, aby stěžovatelka byla, proti jiným občanům České republiky, diskriminována jen v důsledku specifické okolnosti, mající svůj původ v zániku tehdejší československé federace.
Otázkou aplikace této mezinárodní smlouvy se Ústavní soud zabýval již ve svých nálezech sp. zn. II. ÚS 405/02 a sp. zn. III. ÚS 252/04. K těmto závěrům a zejména pak k jejich výkladu se Ústavní soud vyjádřil podrobně v nálezu pléna ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 4/06. V uvedených rozhodnutích konstatoval, že "Česká republika a Slovenská republika vznikly k 1. 1. 1993 rozdělením společného československého státu. Tento společný stát charakterizoval jednotný systém důchodového pojištění. Z hlediska tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které části československého státu občan byl zaměstnán, resp. kde měl sídlo jeho zaměstnavatel.".
Nejvyšší správní soud místo respektování judikatury Ústavního soudu přistoupil k aplikaci evropského práva. Ve svém rozhodnutí týkajícím se stěžovatelky aplikoval čl. 46 odst. 3 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71. Uvedené pravidlo slouží k tomu, aby při úpravě výše dávek pro souběh podle národních předpisů nedocházelo k jejich nadměrnému krácení. Meze pro krácení důchodů v souběhu pak stanovily čl. 46 a) až c) tohoto nařízení. Ústavní soud však nemůže souhlasit se závěrem Nejvyššího správního soudu, že nedošlo k porušení ustanovení čl. 46 odst. 4 nařízení, které ve spojení s čl. 6 zakotvuje výjimku z působnosti nařízení pro ty případy, kdy dosavadní úmluvy o sociálním zabezpečení, uzavřené mezi členskými státy, poskytovaly vyšší standard než který vyplývá z nařízení. Podle Nejvyššího správního soudu totiž "výše dávek přiznávaných dle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. by byla stejná, nikoliv vyšší než výše dávek vypočtených dle nařízení Rady č. 1408/71 (čl. 20 Smlouvy se stal součástí přílohy III. nařízení a čl. 46 nařízení obsahuje stejné pravidlo pro dílčení jako čl. 11 odst. 4 Smlouvy).". Tento závěr Nejvyššího správního soudu je však úplným popřením shora citované judikatury Ústavního soudu, která tuto mezinárodní smlouvu vyložila a stanovila přednostní aplikaci ústavních principů, včetně zákazu diskriminace. Není tedy pravda, že výše dávek přiznávaných podle této mezinárodní smlouvy byla stejná, neboť tuto mezinárodní smlouvu je nutno aplikovat v souladu se závaznou judikaturou Ústavního soudu, jde-li o kvalitativně vyšší ochranu základního lidského práva, založeného na nediskriminaci občanů bývalého společného státu a nároků z tohoto období.
Ústavní soud zdůrazňuje, že situace vzniklá rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky byla natolik specifická, že přijetí této mezinárodní smlouvy bylo nutné s ohledem na právní jistotu občanů v oblasti sociálního zabezpečení. Závěry učiněné v souvislosti s posuzovaným případem proto pochopitelně nedopadají na důchodové nároky ostatních migrujících osob.
Ústavní soud proto na základě shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona pro porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny.