ECLI:CZ:US:2009:1.US.1447.08.1
sp. zn. I. ÚS 1447/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného advokátkou Mgr. Bohdanou Novákovou se sídlem Pod Terebkou 12, 140 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. 61 To 82/2008, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 3 T 161/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "ObvS") rozsudkem ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 3 T 161/2006, rozhodl, že stěžovatel je vinen, že dne 26. 1. 2005 v provozovně společnosti Auto Esa, s. r. o., uzavřel se společností CCB Finance, a. s. úvěrovou smlouvu č. 052001386 na poskytnutí úvěru ve výši 105.000,- Kč určeného na nákup osobního motorového vozidla zn. Ford Eskort SPZ JAKO 97-13 (dále jen "vozidla") v pořizovací hodnotě 145.000,- Kč, se společností CCB Finance, a.s. (dále jen "společnost CCB") současně uzavřel smlouvu o zajišťovacím převodu práva k této úvěrové smlouvě, při podpisu smlouvy složil zálohu ve výši 40.000,- Kč, přičemž poskytnutý úvěr se zavázal hradit v 36 pravidelných měsíčních splátkách po 4.983,- Kč počínaje měsícem únor 2005, ačkoli tento úvěr od počátku hradit nehodlal, čímž způsobil, vzhledem k tomu, že mu úvěr v uvedené výši byl poskytnut, společnosti CCB škodu ve výši 105.000,- Kč, na kterou uhradil jen dne 7. 6. 2005 částku 4.983,- Kč odpovídající jedné měsíční splátce, další splátky již neplatil, a poté, co byl vyzván k vrácení vozidla na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, toto neučinil, ani společnost CCB jinak nekontaktoval, tedy sebe obohatil tím, že někoho uvedl v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou, čímž spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 2 tr. z., za který byl podle §250 odst. 2 tr. z. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. z. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti CCB, na náhradě škody částku ve výši 100.017,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla dále poškozená společnost CCB odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
ObvS na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obhajoba stěžovatele byla ryze účelová a že jeho vina byla spolehlivě prokázána. ObvS - na základě výpovědi samotného stěžovatele - dovodil, že uváděl společnost CCB v omyl v tom smyslu, že při uzavírání úvěrové smlouvy deklaroval solventnost, ačkoli si musel být vědom toho, že tomu tak není, když finanční prostředky nemá "a při eventuálním splácení úvěru bude moci tak jedině spoléhat na nejistou okolnost v té podobě, že se mu finančních prostředků bude dostávat, což však fakticky poškozené společnosti CCB zatajil". ObvS dále uvedl, že závěr o vině stěžovatele je stejný i za situace, kterou stěžovatel též ve výpovědi uvedl, totiž, že jak při uzavírání úvěrové smlouvy, tak posléze v průběhu její platnosti, měl finanční prostředky na úhradu měsíčních splátek, které však nehradil; jestliže by tomu tak bývalo, lze snadno dovodit, že stěžovatel již od počátku poskytnutý úvěr splácet nehodlal, jestliže zejména neuhradil ani jednu ze splátek bezprostředně navazujících na okamžik uzavření smlouvy, tj. za měsíce únor, březen, duben a následující roku 2005. Pokud totiž stěžovatel měl prostředky, z nichž však poskytnutý úvěr nesplácel, nesplácel ho tak jedině z toho důvodu, že ho ani splácet nechtěl. ObvS poukázal i na to, že tomu by odpovídalo i to z výpovědí stěžovatele vyplývající, totiž, že v období od léta 2005 do léta 2006 měl mít pravidelný příjem ve Spolkové republice Německo, z něhož ovšem opět na poskytnutý úvěr ničeho neplatil. K tomu tak v zásadě mohlo docházet (stejně jako v předešle uvedeném) jen z toho důvodu, že úvěr stěžovatel splácet nechtěl. Závěr o podvodném úmyslu stěžovatele dále - dle názoru ObvS - umocňovaly ostatní ve věci zjištěné okolnosti, tj. zejména to, že stěžovatel poškozenou společnost CCB nekontaktoval, nezajistil, aby jí bylo předmětné vozidlo předáno, byť si musel být vědom toho, že při sjednávání úvěrové smlouvy bylo sjednáno též zajišťovací právo k vozidlu. Konečně i z rozsudku ObvS pro Prahu 5 ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 19 T 281/2005, bylo zřejmé, že posuzované podvodné jednání stěžovatele nebylo v jeho životě ojedinělým.
Městský soud v Praze (dále jen "MěS") usnesením ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. 61 To 82/2008, odvolání stěžovatele, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
MěS uvedl, že na úvahy ObvS týkající se viny stěžovatele, právní kvalifikace i výroku o trestu může odkázat, neboť řízení předcházející napadenému rozsudku netrpí žádnými procesními vadami; důkazy byly provedeny v potřebném rozsahu, hodnoceny byly souladně s §2 odst. 6 tr. ř. a současně odůvodnění rozsudku má náležitosti vyžadované §125 odst. 1 tr. ř. MěS současně poukázal na omyl stěžovatele, pokud se domnívá, že vina musí být bezpečně a bez pochybností prokázána soudem, neboť vinu stěžovatele, resp. tvrzení uvedená v žalobním návrhu musí prokázat státní zástupce podávající obžalobu. V souzené věci důkazy předložené státním zástupcem a provedené v průběhu hlavního líčení, vinu stěžovatele bezpečně prokázaly. MěS dále reagoval na stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen "NS") sp. zn. 3 Tdo 107/2006, podle něhož musí být prokázáno, že pachatel již v době uzavírání smlouvy věděl o tom, že jeho finanční situace je natolik špatná, že nebude schopen úvěr splatit. MěS zde poukázal na konkrétní finanční situaci stěžovatele v lednu 2005, tedy v době uzavření smlouvy, jež byla následující. Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 2 T 245/01, byla stěžovateli [kromě toho, že byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. z.] uložena povinnost nahradit podle §228 odst. 1 tr. ř. poškozeným škodu v celkové částce přesahující 570.000,- Kč. MěS z již citovaného rozsudku ObvS pro Prahu 5 zjistil nejen to, že stěžovatel byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ale i to, že současně od roku 2001 dlužil poškozené Tiskárně Liberta se sídlem v Praze 5 částku 727.261,90 Kč. MěS uvedl, že finanční situace stěžovatele v kritické době byla více než špatná, neboť v lednu 2005 měl závazky ve výši cca 1.300.000,- Kč, takže mu muselo být jasné, že nebude schopen - v důsledku předlužení - úvěr splatit. MěS navíc připomněl, že stěžovatelovu situaci dokresluje skutečnost uvedená v úvěrové smlouvě ze dne 26. 1. 2005, v níž tvrdí, že základ daně jako OSVČ činí 1.200.000,- Kč a že bydlí v družstevním bytě. MěS však konstatoval, že stěžovatel v takovém bytě nebydlel, a údaj o základu daně je evidentně nepravdivý; poukázal na skutečnost, že stěžovatel ani nevěděl, kde se vozidlo vlastně nachází.
NS usnesením ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 11 Tdo 988/2008, dovolání stěžovatele odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu.
NS k tomu uvedl, že na první pohled je patrné, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry, které ObvS a MěS učinily, rozpor není. V této souvislosti poukázal na to, že se ObvS vypořádal s oběma variantami, tj. s tím, že stěžovatel nebyl výdělečně činný, ale také s variantou, že měl k dispozici (z výkonu trestu a také našetřené) finanční prostředky. ObvS proto důvodně dovodil, že stěžovatel úvěr nesplácel, protože jej od začátku splácet nechtěl. Tento závěr byl podpořen i dalšími fakty, neboť stěžovatel úvěr nesplácel ani později, kdy měl pravidelný příjem v SRN a kdy s poškozenou společností CCB nejednal a ani jí nepředal vozidlo.
NS dále - v reakci na stěžovatelem zpochybňovaný závěr MěSu o tom, že v úvěrové smlouvě uvedl nepravdivé údaje, aniž by tento měl oporu v provedeném dokazování - zdůraznil, že se (stejně jako ve výše uvedeném případě) jedná o námitku směřující do skutkových zjištění; MěS tuto skutečnost navíc uvedl jen pro dokreslení, neboť u trestného činu podvodu podle §250 tr. z. je podstatné, že stěžovatel poškozenou společnost CCB uvedl v omyl tím, že od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet. Není přitom třeba poukazovat na konkrétní nepravdivé údaje, které stěžovatel uvedl v úvěrové smlouvě. NS také zdůraznil, že hodnocení důkazů (tj. u citovaných rozsudků Okresního soudu v Pelhřimově a ObvS pro Prahu 5) MěS je možné označit za zcela logické a přesvědčivé. Na první pohled je patrné, že dluh v době spáchání posuzovaného skutku existoval a závěru o předlužení stěžovatele nelze nic vytknout. NS ještě dodal, že v obecné rovině má sice stěžovatel pravdu, jestliže tvrdí, že by byl nesprávný závěr, že půjčky lze čerpat pouze za situace, kdy všechny starší dluhy má již dotyčný splacené. V tomto konkrétním případě se však jednalo o dluhy značné výše, které navíc pocházely z trestné činnosti stejného charakteru jako v právě souzené věci. Jejich existence proto závěr o stěžovatelově vině zásadním způsobem podpořila.
II.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. 61 To 82/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 3 T 161/2006, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že před soudy prvého a druhého stupně došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť jejich hodnocení důkazů je v extrémním rozporu s jejich obsahem a soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Dle stěžovatele současně došlo k porušení zásady plynoucí z čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle nichž nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Stěžovatel se domnívá (stejně jako v dovolání k NS), že ObvS nedospěl k jednoznačnému závěru o subjektivní stránce trestného činu (tj. zda měl stěžovateli přičítat úmysl přímý nebo nepřímý). MěS shledal u stěžovatele (v důsledku jeho předlužení) nepřímý úmysl. Stěžovatel následně tvrdí, že z jeho výpovědí bylo prokázáno, že v době uzavření úvěrové smlouvy měl pravidelné příjmy (a nebyl bez zaměstnání). Současně poukázal na to, že závěry MěS, že údaj stěžovatele o základu daně (uvedený v úvěrové smlouvě), jakož i závěr, že nebydlel v družstevním bytě, jsou nepravdivé, jsou v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, neboť v řízení nebyly provedeny žádné důkazy, ze kterých by takové závěry mohly vyplynout. Stěžovatel obdobné uvedl i ve vztahu k výši svých závazků k 26. 1. 2005 (a to zejména s ohledem na závazek na základě rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově).
Stěžovatel dodal, že měl zajištěnou práci a pravidelný příjem, ze kterého mohl hradit jak splátky úvěru, tak dalších dluhů. Současně poukázal na nesprávnost závěru MěS, že půjčky lze čerpat pouze za situace, kdy veškeré další dluhy jsou splacené; uvedl, že skutečnost uzavření nové úvěrové smlouvy v době, kdy neměl splaceny staré dluhy, "z něj pachatele trestného činu ještě nečiní". Stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 623/2000 a sp. zn. III. ÚS 455/05, jež se týkají zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a volného hodnocení důkazů.
Stěžovatel se konečně navíc (Poznámka: při srovnání s obsahem dovolání k NS) domnívá, že soudy obou stupňů více přihlížely k tomu, že byl již dříve souzen za trestnou činnost a automaticky na něj pohlížely jako na potenciálního pachatele. Současně zdůraznil, že si vzal dostatečné poučení, po propuštění z výkonu trestu v roce 2007 si našel zaměstnání a mohl uhradit poškozené společnosti (resp. její právní nástupkyni) část dluhu a uzavřít s ní dohodu o splátkách
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. 61 To 82/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 3 T 161/2006, zruší.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v podstatě namítá, že rozsudkem ObvS a usnesením MěS došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 8 (Poznámka: nepochybně odst. 2 druhá věta) a v čl. 36 odst. 1 Listiny a v nekonkretizovaném ustanovení Úmluvy.
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují tyto zásady, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny Úmluvy. Podle ustálené judikatury by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrh, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 273). Nic takového zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Ze soudního spisu jasně vyplývá, že se konalo hlavní líčení před ObvS (č.l. 95 a násl.) a veřejné jednání i před MěS (č.l. 127, 130 a násl.). V jejich průběhu byl stěžovatel vyslechnut (a na citovaných č.l. mimo jiné uvedl, že do června 2005 peníze nevydělával, o tom, kde se vozidlo nachází neměl přesnou představu, ze mzdy ve SRN úvěr neplatil a zapomněl na něj; současně uváděl, že jej mrzí jeho lajdáctví a všechny dluhy chce zaplatit) a v jejich rámci probíhalo dokazování. Nelze proto akceptovat stěžovatelem v ústavní stížnosti uvedené spektakulární výhrady o nejednoznačnosti závěrů soudů o subjektivní stránce trestného činu, které byly přinejmenším v odůvodnění MěS výslovně konkretizovány; byl to navíc i NS, který konstatoval nerozpornost mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry. MěS zdůraznil, že se ObvS vypořádal s oběma variantami důvodů pro nesplácení úvěru stěžovatelem. Ústavní soud navíc za této situace poukazuje na odlišná a protiřečící si tvrzení stěžovatele o vlastní solventnosti, a dále také na nedostatečný přehled a zájem stěžovatele o splácení úvěru a o vozidlo získané na předmětný úvěr. Možnosti uzavírat nové úvěrové smlouvy v době nesplacených starých dluhů byla pak dostatečná pozornost věnována v odůvodněních MěS a NS a Ústavní soud nepovažuje za nutné se k tomu dále vyjadřovat. Obdobně nelze stěžovatelovi přisvědčit, pokud tvrdí, že soudy obou stupňů na něj nahlížely v důsledku jeho odsouzení za trestnou činnost jako na potenciálního pachatele; ze spisu ani z napadených rozsudků nic takového jednoznačně dovodit nelze.
Ústavní soud dovozuje, že nedošlo ani k porušení čl. 8 (odst. 2) Listiny. Rozhodnutí ObvS o stěžovatelově vině a o trestu se netýkalo (a z odůvodnění rozhodnutí nejen OS a KS, ale také NS to je jasně a zřetelně patrno) zbavení svobody pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, ale pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 2 tr. z. Ústavní soud současně konstatuje, že stěžovatel svůj odkaz na porušení uvedeného článku Listiny ani nijak blíže nerozvedl.
Ústavní soud proto uzavírá, že v právních závěrech obecných soudů ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. Obecné soudy jasně uvádějí důvody, které je k vydání napadených rozhodnutí vedly. Jejich rozhodnutí jsou srozumitelná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Ústavní soud v této souvislosti dodává, že se v souzené věci jednalo o výklad běžného práva, který zásadně věcí Ústavního soudu není.
Ústavní soud proto neshledal, že by rozsudky obecných soudů byla porušena uvedená základní práva, jichž se stěžovatel dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2009
František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu