ECLI:CZ:US:2009:1.US.1599.07.1
sp. zn. I. ÚS 1599/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Janou Bednářovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Řeznická 20, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 4 Tz 114/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností F. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 46 T 4/2005, byl uznán vinným v bodě 1. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), 4 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ") . Toho se dopustil tím, že společně s ostatními osobami, uvedenými ve výrokové části rozsudku, získali od osob v Bulharské republice 1.000,9 gramů kokainu. Převzetí a vypravení zásilky kontroloval stěžovatel, který za tím účelem do Bulharska vycestoval. V bodě 2. rozsudku byl uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) TrZ. Tento trestný čin spáchal tím, že si bez povolení opatřil plně funkční střelivo, specifikované ve výrokové části rozsudku, a přechovával je ve svém bytě. V bodě 3. rozsudku byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 TrZ. Skutek spáchal tím, že si opatřil nezjištěné množství omamné látky (kokain) a bez povolení ji přechovával ve svém bytě v Praze. Zbytek látky, v množství větším než malém, byl zajištěn při domovní prohlídce. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci a rozhodnuto o zabrání věci.
Odvolání stěžovatele, stejně jako odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, proti shora citovanému rozsudku byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 2 To 63/2006.
Proti uvedenému usnesení vrchního soudu podal ministr spravedlnosti, ve prospěch stěžovatele, stížnost pro porušení zákona, kterou Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 4 Tz 114/2006, podle §268 odst. 1 písm. c) TrŘ, jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti a v jejím doplnění ze dne 30. 7. 2007 a 28. 1. 2009 stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu zásadní exces v tom, že o stížnosti ministra rozhodl, aniž by nařídil veřejné zasedání. Předseda senátu Nejvyššího soudu opatřoval nové důkazy, ke kterým stěžovatel neměl možnost se vyjádřit. Jednalo se důkazy, týkající se zásadní otázky, tj. oprávněnosti znalce, jeho slibu a zákonnosti jeho znaleckého posudku z oboru kybernetika, provedeného v pravomocně ukončeném trestním řízení stěžovatele. V důsledku tohoto dokazování mělo být nařízeno veřejné zasedání, aby bylo zachováno právo stěžovatele vyjádřit se ke každému důkazu, o který Nejvyšší soud dokazování doplnil. V tomto směru poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 109/2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001 a sp. zn. 7 Tz 216/2001, jakož i na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 180/06 a sp. zn. Pl. ÚS 15/2002, které se vyjadřovaly k otázce přípustnosti projednávání stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání.
Stěžovatel vyjádřil rovněž pochybnost, zda ve věci rozhodoval zákonný soudce. Podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu ČR na rok 2006 náležela věc stěžovatele senátu č. 4, který má čtyři členy, ale u Nejvyššího soudu rozhodují senáty složené ze tří soudců. Zmíněný rozvrh práce vůbec nestanovil složení senátů, které budou rozhodovat v jednotlivých, konkrétních věcech. Nelze ani zjistit, proč ve věci stěžovatele rozhodoval senát v daném složení a ne v jiném. Lze tak jen spekulovat, zda by Nejvyšší soud v jiném složení nepřijal pro stěžovatele příznivější rozhodnutí. Pokud by stěžovatel znal složení rozhodujícího senátu, vznesl by vůči jednomu z jeho soudců (blíže neurčenému) námitku podjatosti.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na skutečnost, že ačkoli Nejvyšší soud doplnil dokazování o shora uvedené důkazy, podle obsahu protokolu o neveřejném zasedání tyto důkazy vůbec provedeny nebyly. V této souvislosti odkázal na jednotlivá ustanovení trestního řádu, vztahující se k provádění důkazů, protokolaci a k samotnému rozhodování (§243 TrŘ, §55 odst. 1 písm. d) TrŘ, §2 odst. 12 TrŘ) s tím, že soud, aby dostál požadavku na spravedlivost rozhodnutí, může při svém rozhodování přihlížet pouze k důkazům, které byly, v souladu s procesním předpisem, provedeny. Pokud soud odůvodní své rozhodnutí důkazy v řízení neprovedenými, popře spravedlivost svého rozhodnutí. Na podporu svého tvrzení upozornil na usnesení Nejvyššího soudu bývalé ČSSR ze dne 27. 5. 1969, sp. zn. 2 Tor 5/1969, usnesení Nejvyššího soudu SSR sp. zn. 4 Tzr 47/1971 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 628/2000.
Ke své námitce o porušení práva na zákonného soudce stěžovatel doplnil, že v projednávané věci rozhodoval tříčlenný senát, ač, podle jeho nových zjištění, byla ve věci dána příslušnost velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Toto tvrzení opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Tzn 29/95 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud, Nejvyšší státní zastupitelství a ministra spravedlnosti, jako účastníky řízení, k vyjádření.
Ministr spravedlnosti i Nejvyšší státní zastupitelství se vzdali postavení vedlejšího účastníka a žádné vyjádření nepodali.
Nejvyšší soud nesouhlasil s tvrzením stěžovatele, že se při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona dopustil zmíněných excesů. Předseda senátu neprováděl žádné rozsáhlé dokazování, ale pouze prověřil některá tvrzení, obsažená v důvodech stížnosti pro porušení zákona. Nejednalo se o důkazy v pravém slova smyslu, ale o prověření některých procesních postupů. Zcela zavádějící byla i pochybnost stěžovatele o tom, zda ve věci rozhodoval zákonný soudce. Věc byla přidělena senátu 4 Tz, se zařazenými čtyřmi soudci. Vnitřním opatřením byla stanovena zásada o rotaci soudců tvořících senát. V tomto směru byla i neopodstatněná námitka stěžovatele, že pokud by znal obsazení senátu, tak by vůči jednomu z jeho členů vznesl námitku podjatosti. Obhájkyně stěžovatele velmi dobře znala jména soudců, kteří měli ve věci rozhodovat, přesto žádnou námitku podjatosti nevznesla.
V replice k tomuto vyjádření právní zástupkyně stěžovatele setrvala na argumentech obsažených v ústavní stížnosti. K námitce o zákonném soudci uvedla, že pouze rozvrh práce může určit soudce tvořící senát, nikoli "vnitřní opatření", jak uvedl Nejvyšší soud. Cílem podané ústavní stížnosti je skutečně zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jedná se však o cíl legitimní, neboť stěžovatel neshledává své odsouzení spravedlivým.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Základním argumentem stěžovatele byl poukaz na postup Nejvyššího soudu, který o stížnosti pro porušení zákona, podané ministrem spravedlnosti, rozhodl, aniž by nařídil veřejné zasedání, za situace, kdy prováděl rozsáhlé šetření, opatřoval nové důkazy, ke kterým stěžovatel neměl možnost se vyjádřit. Protože bylo dokazování takto doplňováno, mělo být nařízeno veřejné zasedání, aby bylo zachováno právo stěžovatele vyjádřit se ke každému důkazu, o který Nejvyšší soud dokazování doplnil.
Jak zjistil Ústavní soud ze spisu Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 114/2006, o neveřejném zasedání, konaném dne 26. března 2007, byl sepsán protokol, založený na čl. 66 spisu. Z protokolu se podává, že předseda senátu: "přečetl stížnost pro porušení zákona, písemné vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, písemné vyjádření obviněného a písemnosti opatřené v průběhu řízení Nejvyšším soudem". Jednalo se o písemnosti, které měly vyvrátit či potvrdit námitky ve stížnosti pro porušení zákona, týkající se znalce Ing. Z. Š., Ph.D. Byla to konkrétně žádost předsedy senátu Nejvyššího soudu o zaslání originálu slibu zmíněného znalce, odpověď krajského soudu (č. l. 12 - 13 spisu), dále úřední záznam asistenta soudce o ověření kopie slibu znalce v trestní kanceláři Krajského soudu v Brně (č. l. 63 spisu) a korespondence se Západočeskou univerzitou v Plzni, Fakultou aplikovaných věd, za účelem zjištění informací ke znalecké činnosti v oboru kybernetika, prováděné na této fakultě. Rozsah tohoto "dokazování" byl velmi úzký a směřoval pouze k ověření správnosti procesního postupu obecných soudů při provádění zmíněného znaleckého důkazu. Jeho výsledky tak pouze potvrdily stav, ze kterého vycházely obecné soudy. Nejednalo se tedy o dokazování k prověření vlastního skutkového děje, takže žádným způsobem postavení stěžovatele neovlivnilo.
Stěžovatel dále namítal porušení procesních předpisů, vztahujících se k obsahu protokolu o neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2007 u Nejvyššího soudu, neboť z tohoto protokolu údajně nevyplývá, že by v rámci tohoto zasedání byly prováděny důkazy, na které napadené rozhodnutí odkazuje a opírá se o ně.
Z obecného hlediska lze konstatovat, že protokolace je podstatnou náležitostí procesního úkonu, jak z hlediska zachycení jeho obsahu, tak i z hlediska přezkumu daného rozhodnutí. Správné protokolování je jednou ze záruk zákonnosti i realizace zásady zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kolektiv: Kurs trestního práva, Trestní právo procesní, 2. přepracované vydání, Praha: C. H. BECK, 2003, str. 283 - 284) a je také ústavně právní zárukou spravedlivého procesu.
Neveřejné zasedání řídí předseda senátu, který také na podkladě zprávy ze spisu seznámí senát s otázkami, které je třeba řešit, a s podstatou věci, o níž má soud rozhodovat (§241 - §243 TrŘ). Potom se příp. provádějí důkazy přečtením protokolů a jiných písemností (srov. §112 odst. 2 a §213 TrŘ). O průběhu neveřejného zasedání, včetně hlasování senátu, se sepíše protokol (§55 - §58 TrŘ). Protokol o neveřejném zasedání podepisuje předseda senátu a zapisovatel (§56 odst. 1 TrŘ).
Je sice pravda, že ve zkoumané věci předseda senátu v protokolu o neveřejném zasedání dostatečně přesně (např. označením čísla listu) nespecifikoval přečtené písemnosti, ale ze spisu je nepochybné, o jaké listiny se jednalo. Při propojení informace, obsažené ve zmíněném protokolu, s obsahem spisu je zřejmé, že v průběhu neveřejného zasedání byly přečteny shora specifikované písemnosti, opatřené Nejvyšším soudem v rámci přípravy tohoto zasedání. Jednalo se jen o několik krátkých písemností, které měly blíže osvětlit, zda došlo k dodržení formálních podmínek, předepsaných pro zmíněný znalecký důkaz.
V obecné rovině lze samozřejmě souhlasit s tím, že správná protokolace je jednou ze záruk zákonnosti soudního řízení a ústavně právní zárukou spravedlivého procesu. Ovšem ne každé pochybení či nepřesnost při protokolaci může mít za následek zásah Ústavního soudu. Ústavní soud uzavírá, že v přezkoumávané věci se nejedná se o pochybení, které dosahuje ústavně právní úrovně. Pokud stěžovatel odkázal na judikaturu obecných soudů, která netoleruje podobný způsob protokolace, spočívající v tom, že "byl konstatován obsah spisu", nutno podotknout, že o takovou situaci se zde nejedná. Předseda senátu ve zmíněném protokolu jen odkázal na několik málo listin, ze kterých je zřejmá jejich vzájemná provázanost a cíl, ke kterému směřovaly.
Rovněž výhrady stěžovatele ke složení senátu, ve kterém Nejvyšší soud rozhodoval, nejsou oprávněné. Věc byla přidělena do senátu 4 Tz, ve kterém byli, v souladu s tehdejším rozvrhem práce, zařazeni čtyři soudci. Každý z nich byl tedy zákonným soudcem ve věci stěžovatele s tím, že pokud věc napadla předsedovi senátu JUDr. F. Hrabcovi, byli jako další členové tříčlenného senátu určeni JUDr. Novotná a JUDr. Šabata. V tomto složení senátu také Nejvyšší soud ve zkoumané věci rozhodl. Jeho usnesení je pečlivě a ústavně konformně odůvodněno, nevykazuje žádné známky libovůle v rozhodování.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu, resp. v řízení předcházejícím jeho vydání, nebylo nijak zasaženo do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto jeho ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu