ECLI:CZ:US:2009:1.US.175.09.1
sp. zn. I. ÚS 175/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Z. D., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Uhra 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, čj. 30 Cdo 3028/2007-132, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení, jímž Nejvyšší soud ve výroku pod bodem I. odmítl jak dovolání podané stěžovatelem coby vedlejším účastníkem na straně žalovaného, tak i dovolání žalovaného samotného. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že nebyl osobou legitimovanou k podání dovolání. Situace v souzené věci je totiž zcela jiná, než v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003; dovolání totiž nepodal pouze stěžovatel jako vedlejší účastník, ale podala je i žalovaná, a stěžovatel proto neodporoval úkonu žalované, kterou v řízení podporuje, ale jednal v souladu s jejím úkonem, čímž žalovanou podpořil. Pomoc pro svůj závěr hledá stěžovatel i v poukazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 231/2002. Konečně stěžovatel namítá, že v řízení před soudy I. a II. stupně nebyly splněny podmínky řízení, neboť žalovaná nebyla pasivně věcně legitimována. Vzhledem k tomu, že nedostatek věcné legitimace je odstranitelným nedostatkem procesních podmínek, měl soud I. i II. stupně žalobce podle §43 odst. 2 o. s. ř. poučit, a pokud by nebyl žalobní návrh v souladu s poučením doplněn, řízení podle §104 odst. 2 o. s. ř. zastavit.
Z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 10. 2008, čj. 30 Cdo 3028/2007-132, odmítl dovolání žalované i stěžovatele (coby vedlejšího účastníka na straně žalované), jež směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2007, čj. 11 Co 451/2006-98. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nedostatek subjektivní legitimace. Ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř., podle něhož má vedlejší účastník v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, se uplatní v průběhu řízení; na opravné prostředky nedopadá. Přípustnost odvolání upravuje §203 odst. 1 o. s. ř. a přípustnost žaloby na obnovu a žaloby pro zmatečnost §231 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat dovolání, byl v soudní praxi přijat a nadále je přijímán za správný závěr, že vedlejší účastník není podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 osobou oprávněnou k podání dovolání.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Ústavní soud se již několikráte v minulosti zabýval otázkou ústavní konformnosti závěru, podle něhož vedlejší účastník není subjektivně legitimován k podání dovolání. Kupř. v usnesení ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 390/04, nebo v usnesení ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 89/04, na vyloučení dovolacího práva vedlejšího intervenienta nic protiústavního neshledal, a nemíní se od tohoto stanoviska odchýlit ani v projednávané věci.
K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je nutno v prvé řadě poznamenat, že se stěžovatel mýlí, pokud pro sebe příznivý závěr o přípustnosti dovolání podaného vedlejším účastníkem dovozuje z rozlišení situací, kdy dovolání podává vedlejší účastník sám (tehdy souhlasí se závěrem vysloveným v R 3/2004, jenž dovolání nepřipouští), a kdy je podává nejen vedlejší intervenient, ale i procesní strana, kterou v řízení podporuje (v takovém případě je dle mínění stěžovatele subjektivní legitimace dána). Taková argumentace by mohla obstát, pokud by se přípustnost dovolání podaného vedlejším účastníkem posuzovala podle §93 odst. 3 o. s. ř.: tehdy by dovolání vedlejšího intervenienta nebylo přípustné pouze v situaci, pokud by bylo podáno proti vůli hlavní strany, kterou v řízení podporuje. Jak ale již vyložil v napadeném usnesení Nejvyšší soud, §93 odst. 3 o. s. ř. na posouzení přípustnosti opravného prostředku nedopadá. Argumentace o nepřípustnosti dovolání je založena na mlčení zákona: upravuje-li o. s. ř. výslovně oprávnění vedlejšího účastníka podat odvolání, žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu, a nestanoví-li nic o subjektivní legitimaci k podání dovolání, usuzuje se z toho, že vedlejší intervenient dovolání podat nemůže. Taková argumentace přitom platí zjevně bez zřetele k tomu, zda dovolání podává vedlejší intervenient sám, nebo souběžně s procesní stranou, kterou v řízení podporuje. Oporu pro tento závěr lze nalézt ostatně i v samotné rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Např. v usnesení ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 796/2008, Nejvyšší soud konstatoval: "Vedlejší účastník má zajisté podle ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. v zásadě stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje. Není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Nejvyšší soud dospěl stran této otázky k restriktivní interpretaci, že vedlejší účastník není osobou oprávněnou k podání dovolání. Týká se to jak samostatně podaného dovolání, tak zjevně i stavu, za něhož by vedlejší účastník - jako zde - měl podporovat svým dovoláním dovolání některé z procesních stran (srov. usnesení NS sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2004). Nejvyšší soud proto dovolání vedlejšího účastníka na straně žalované odmítá podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b/ o. s. ř."
Ústavní soud neshledává přesvědčivým ani poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 231/2002, neboť toto rozhodnutí, jak se výslovně podává z jeho odůvodnění, se vztahuje k právnímu stavu před 1. 1. 2001. Pro závěr o nepřípustnosti dovolání podaného vedlejším účastníkem jsou však klíčové argumenty, které vyplývají ze znění o. s. ř. až po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Pro úplnost je nutno dodat, že v případě stěžovatele nešlo o dovolání, které by se na základě přechodných ustanovení k novele č. 30/2000 Sb. řídilo občanským soudním řádem ve znění před 1. 1. 2001.
Nelze souhlasit ani s úsudkem, podle něhož nebyly splněny podmínky řízení, neboť žalovaná nebyla pasivně věcně legitimována. Mezi elementární poznatky procesualistiky patří rozlišování mezi předpoklady, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé, a předpoklady důvodnosti žaloby. Prvé z nich nazýváme procesními podmínkami a - dle současného stavu názorů na vztah hmotného a procesního práva - mají ryze procesní, a nikoliv materiální povahu. Jejich nedostatek brání tomu, aby se soud mohl věcí samou vůbec zabývat a meritorně rozhodnout. Nezdaří-li se nedostatek procesních podmínek odstranit nebo jde-li o nedostatek neodstranitelný, soud procesním usnesením řízení zastaví. Naproti tomu věcná legitimace je stav, který vyplývá z hmotného práva a vypovídá o tom, že žalobce je nositelem subjektivního hmotného práva, jehož ochrany se v řízení domáhá, a žalovaný je nositelem tomu odpovídající subjektivní hmotněprávní povinnosti. Věcná legitimace jako hmotněprávní stav zcela jednoznačně nepatří mezi procesní podmínky; její nedostatek proto v žádném případě nikdy nemůže vyvolat postup soudu podle §104 o. s. ř. a nevede ani k zastavení řízení, nýbrž k meritornímu rozhodnutí - zamítnutí žaloby. O nedostatku věcné legitimace soud účastníky nemůže ani poučovat, neboť tím by překročil meze poučovací povinnosti, jež jsou dány jeho povinností zachovávat v řízení nestrannost.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. února 2009
František Duchoň
předseda senátu