ECLI:CZ:US:2009:1.US.2485.09.1
sp. zn. I. ÚS 2485/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: TAMDA, a. s., se sídlem Olomouc, Holická 1098/31M, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Brno, Křížová 18, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2008, čj. 5 To 624/2008 - 178, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
V ústavní stížnosti tvrdí, že Okresní soud v Ústí nad Labem (dále "soud prvního stupně") rozhodl nesprávně, pokud ji s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť neexistovala zákonná překážka, pro kterou jí nemohl její nárok přiznat v adhezním řízení. Její škoda přitom vznikla v příčinné souvislosti se skutkem J. H. (dále "žalovaný"), kterým zmařil uspokojení její pohledávky a za který byl soudem prvního stupně uznán vinným.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále "odvolací soud") pak ve svém rozhodnutí popřel závěr soudu prvního stupně, že škoda byla způsobena v příčinné souvislosti s trestným činem žalovaného a nesprávně uzavřel, že v případě stěžovatelky nebyly naplněny zákonné podmínky pro použití §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní řád"). Stěžovatelka se tak ocitla v právním vakuu, neboť nemůže škodu vymáhat ani v trestním ani občanskoprávním řízení.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka odprodala, v roce 1999, firmě INTERSTAV, spol. s r. o., zastoupené jejím jednatelem J. H. (dále "žalovaný"), zastavěnou plochu č. p. 333/2, provozní objekt č. p. 334/2 a objekt č. p. 1558, vše zapsané na listu vlastnictví 3469 pro katastrální území Ústí nad Labem (dále "nemovitost") za cenu 4.512.000,- Kč. Žalovaný dne 7. listopadu 2000 nemovitost prodal svému věřiteli G. B. za 1.200.000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2005, čj. 3 T 155/2000 - 159, byl žalovaný uznán vinným ze spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 3 let. Stěžovatelka byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K jejímu odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem dne 9. 12. 2008, usnesením čj. 5 To 624/2008 - 178, výrok soudu prvního stupně, kterým se stěžovatelka se svým právem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních, zrušil.
III.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích již mnohokrát judikoval, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud tak není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Také správností hodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces.
Poté, co se seznámil s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti a s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že k takovému zásahu v posuzované věci zjevně nedošlo.
Stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v postupu obecných soudů, které jí nepřiznaly náhradu škody v adhezním řízení a k jejímu odvolání zrušily výrok odkazující ji na řízení ve věcech občanskoprávních. K zásahu do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny by ale v jejím případě došlo především tehdy, pokud by jí byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 273). Nic takového zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí.
Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatelky, tvrdí-li, že soud nesmí poškozené odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních a je povinen rozhodnout o jejich řádně uplatněném nároku. To však platí jen tehdy, jsou-li splněny podmínky pro přiznání nároku zakotvené v ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu. Adhezní řízení má ve vztahu k meritornímu trestnímu řízení, byť je jeho integrální součástí, v jistém smyslu pouze akcesorickou povahu a procesní činnost trestního soudu tak nemůže přesahovat v daném ohledu aktivitu směřující k náležitému rozhodnutí o vině a případném trestu. Jinými slovy vyjádřeno, nikoliv trestní řízení a priori, nýbrž toliko občanskoprávní řízení je řízením bezvýjimečně zaručujícím, za splnění zákonem předepsaných podmínek, možnost domoci se uplatněného majetkového nároku (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 600/04 ze dne 16. 11. 2004).
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně a správně osvětlil důvody, na základě kterých dospěl k závěru, že podmínky, zakotvené v §228 odst. 1 trestního řádu, a pro které výrok soudu prvního stupně zrušil, odkazující stěžovatelku s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, nebyly v jejím případě naplněny.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelce způsobená škoda nebyla způsobena trestným činem žalovaného, ale především tím, že jí dosud nezaplatil kupní cenu za nemovitost, získanou na základě kupní smlouvy ze dne 26. září 1995, tedy před čtrnácti lety, neshledal v takovém postupu Ústavní soud žádné pochybení a nemá tak, co by odvolacímu soudu vytknul. Napadeným rozhodnutím tak odvolací soud nijak nevybočil z mezí a hledisek daných trestním řádem a nelze také dovodit, že by při svém rozhodování nevycházel - či popřel závěry obsažené v rozhodnutí soudu prvního stupně, jak stěžovatelka tvrdí.
Z výše uvedených důvodů proto její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2009
František Duchoň. v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu