ECLI:CZ:US:2009:1.US.2528.09.1
sp. zn. I. ÚS 2528/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. S. K., zastoupené JUDr. Hanou Kadlecovou, advokátkou, Vršovická 56, Praha 10, proti postupu Policie ČR, Obvodního ředitelství pro Prahu 1, ve věci vedené pod č. j. ORI-27511-18/ČJ-2008-93, a proti postupu Městského státního zastupitelství v Praze, ve věci vedené pod č. j. 3 KZN 2498/2007-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka učinila svým podáním Krajskému státnímu zastupitelství v Praze ze dne 14. listopadu 2008 trestní oznámení pro důvodné podezření, že konkrétně uvedenými členy představenstva společnosti Mochovské mrazírny, a. s., mohl být spáchán trestný čin dle §250 odst. 1, 4 TZ. Stěžovatelka podávala předmětné trestní oznámení jako poškozená osoba - akcionář a konkursní věřitel společnosti Mochovské mrazírny, a. s. Trestní oznámení bylo podáno Krajskému státnímu zastupitelství v Praze. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze přezkoumal toto trestní oznámení a postoupil ho k dalšímu řízeni Okresnímu státnímu zastupitelství Praha - východ, které obdobné trestní oznámení již prověřovalo. Trestní oznámení pak bylo podle tvrzení stěžovatelky dále postoupeno k dalšímu výkonu dozoru Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1, neboť meritem trestního oznámení byl skutek, pro který již bylo vedeno trestní řízení, v němž vykonává dozor Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1.
Dne 12. 5. 2009 Městské státní zastupitelství v Praze (údajně) stěžovatelce sdělilo, že státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 přípisem ze dne 18. 12. 2008 skutečně vydal policejnímu orgánu v této věci pokyn k zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu. Dále jí sdělilo, že šetřením policejního orgánu se výše škody jednáním podezřelých postupně ustanovila na výši 38.000,-Kč, což znamená právní kvalifikaci v základní sazbě, tj. odnětí svobody maximálně do roku, eventuálně do 2 let, a že to znamená, že trestnost činu, kterého se měli dopustit podezřelí členové představenstva v roce 2004 zanikla uplynutím promlčecí doby.
Z výše uvedených skutečností pak stěžovatelka v ústavní stížnosti dovozuje, že v souladu s ustanovením §159a odst. 2 tr. řádu měl policejní orgán před zahájením trestního stíhání věc usnesením odložit podle §11 odst. 1 tr. řádu. Policejní orgán však v rozporu s trestním řádem věc neodložil, nýbrž jí neprocesním opatřením založil, čímž stěžovatelce znemožnil podat proti usnesení, jímž by k odložení došlo, stížnost (o tomto postupu policejního orgánu byla stěžovatelka podle svého tvrzení informována Oznámením o opatření Obvodního ředitelství policie Praha 1 ze dne 18. března 2009, č. j. ORI-27511-18/ČJ-2008-93).
Protože policejní orgán postupoval podle stěžovatelky v souladu s pokyny Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, obrátila se stěžovatelka s požadavkem k nápravě nezákonného stavu v rámci výkonu dohledu na Městské státní zastupitelství v Praze. Městské státní zastupitelství ve svém přípise stěžovatelce sdělilo (stalo se tak Vyrozuměním o odložení podnětu ze dne 27. 7. 2009, č. j. 3 KZN 2498/2007-83, jež údajně bylo stěžovatelce doručeno 29. 7. 2009), že zahájení prověřování nebo vykonávání dozoru nad prověřováním není žádným důkazem o zahájení trestního řízení dle §158 odst. 3 tr. řádu. Dále stěžovatelce sdělilo, že z důvodu překážky zahájeni trestního stíhání byla věc příslušnými orgány vyřízena neprocesním opatřením - založením věci.
Na základě výše uvedených skutečností se stěžovatelka domnívá, že způsob, jakým bylo její trestní oznámení prověřeno, je zatížen prvky naprosté libovůle ze strany orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatelka tvrdí, že trestní oznámení, které jako poškozená podala, mělo být prověřeno nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatelka uzavírá, že svým rozhodnutím věc založit a odmítnutím věc odložit usnesením, policejní orgán, resp. Městské státní zastupitelství v Praze, které nezákonné rozhodnutí policejního orgánu schválilo, porušily její zákonná práva zakotvená v čl. 36odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy. Z toho důvodu podává ústavní stížnost.
II.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem policejního orgánu, který její "věc" (k jejímuž šetření dala stěžovatelka podnět trestním oznámením) neodložil ve smyslu §159a tr. řádu, ale založil, resp. uložil neprocesním opatřením, bez přijetí dalšího opatření. Tento postup policejního orgánu (ve výše citovaném Vyrozumění o odložení podnětu) přitom shledalo správným i Městské státní zastupitelství v Praze.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou stížnost, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, kteréjiž dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti (byť i jiného stěžovatele) posoudil a shledal neodůvodněným.
Tak tomu je i v projednávané věci.
Ústavní soud konstatuje, že se stejnou otázkou ve své judikatuře zabýval již opakovaně.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 921/06 ze dne 29. 3. 2007 (dostupném veřejnosti nahttp://nalus.usoud.cz) Ústavní soud v reakci na obdobnou námitku jiného stěžovatele uvedl:
"V případě projednávané stížnosti směřují námitky stěžovatele proti postupu policejního orgánu, který ve věci trestního oznámení stěžovatele na jeho bývalou obchodní partnerku (...) postupoval tak, že toto oznámení tzv. uložil, aniž by o němrozhodoval některým ze způsobů předvídaných trestním řádem. Ústavní soud konstatuje, že se v případě uvedeného postupu Policie ČR skutečně jedná o řešení, které nemá výslovnou oporu v trestním řádu, ba dokonce ani v Závazném pokynu policejního prezidenta ze dne 30. 11. 2001, kterým se upravuje postup Policie České republiky při plnění úkolů v trestním řízení.[...]Ústavní soud však nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že uvedeným postupem policejního orgánu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tak, jak je formuluje čl. 36 odst. 1 Listiny, popř. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedená ustanovení jsou určena k ochraně před protiústavním postupem orgánů veřejné moci v řízeních, v nichž se rozhoduje o subjektivních právech fyzických a právnických osob. Pokud se jedná o řízení o podáních, která mají charakter oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování takových podnětů ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných práv oznamovatelů (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 14, usn. č. 29; usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 in:Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 7, str. 345).Trestní oznámení nemá podle českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. §1 odst. 2 tr. řádu). České ústavní předpisy neposkytují fyzickým a právnickým osobám žádné subjektivní právo vyvolat trestní stíhání osoby, kterou ve svém oznámení označí za podezřelou ze spáchání trestného činu. [...]Dokonce ani procesní postavení poškozeného v trestním řízení podle §43 a násl. tr. řádu nezakládá subjektivní právo na trestní stíhání jiného. Procesní práva poškozeného jako strany trestního řízení jsou totiž omezena na uplatňování jeho nároku na náhradu způsobené škody, popř. na určitou morální satisfakci realizovanou v rámci oprávnění podle §43 odst. 1 tr. řádu, to však pouze za předpokladu, že je orgány činnými v trestním řízení vedeno trestní stíhání proti konkrétnímu pachateli. [...]Podáním trestního oznámení oznamovatel svá subjektivní práva nerealizuje a případná nečinnost příslušných orgánů není způsobilá do jeho ústavně zaručených práv zasáhnout. Toliko stát je nositelem monopolu trestního stíhání a pouze orgány přípravného řízení rozhodují o tom, zda zahájí úkony v trestním řízení. Jestliže tyto orgány shledají, že z podaného oznámení nevyplývá vůbec žádné podezření ze spáchání trestného činu, nejsou povinny zahájit úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. a nejsou povinny věc odkládat nebo jinak vyřizovat postupem podle §159a tr. ř. [...]Na výše uvedených závěrech Ústavního soudu nic nemění ani jeho kompetence, deklarovaná v nepublikovaném usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 8/03, zasáhnout v případě svévole státního zástupce při aplikaci právních norem a z pohledu kritériíplynoucích z §134 tr. řádu. I zde by ingerence Ústavního soudu přicházela v úvahu jen v případech, kdy by svévole státního orgánu vedla k porušení subjektivního práva stěžovatele, k čemuž v případě oznamovatelů trestných činů z podstaty věci nemůže dojít, jak ostatně i z kontextu citovaného usnesení Ústavního soudu vyplývá."
V usnesení ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. IV. ÚS 140/08 (dostupné veřejnosti na http://nalus.usoud.cz) -se zřetelem na obdobnou námitku jiného stěžovatele (že na jeho trestní oznámení reagoval policejní orgán pouze sdělením, resp. vyrozuměním, nikoliv usnesením ve smyslu ustanovení §159a trestního řádu) - Ústavní soud uvedl: "V daném případě se příslušný policejní orgán podáním stěžovatele zabýval a posoudil jej podle platných zákonných ustanovení a o svém postupu stěžovatele informoval a zdůvodnil jej. Nezůstal tedy nečinný, ani se stěžovatelovým podáním nenaložil libovolně, nýbrž dodržel zákonný postup. V tomto ohledu nelze proto přisvědčit názoru stěžovatele ohledně zásahu do jeho základních práv."
Ve stejném duchu pak Ústavní soud judikoval i např. ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 1936/08 ze dne 25. 9. 2008 a v usnesení sp. zn. II. ÚS 1948/08 ze dne 18. 9. 2008.
Ústavní soud neshledal žádného důvodu odchýlit se ani v této věci od své, shora příkladmo citované, judikatury. Ostatně, ani sama stěžovatelka s argumentací, v předchozí judikatuře Ústavního soudu přijatou, nijak nepolemizuje, neboť ji nezmiňuje vůbec.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., oÚstavním soudu, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu