ECLI:CZ:US:2009:1.US.2767.09.1
sp. zn. I. ÚS 2767/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupeného Mgr. Jaromírem Hladíkem, advokátem se sídlem 17. listopadu 623, Pardubice, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 1. 2009, č. j. 1 T 179/2007-296, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2009, č. j. 10 To 53/2009-363, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. 6 Tdo 668/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem ze dne 19. 3. 2009, č. j. 10 To 53/2009-363, zrušil Krajský soud v Hradci Králové [podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř.] napadený rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 1. 2009, č. j. 1 T 179/2007-296, v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatelku vinnou trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. a podle §174 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., za tento trestný čin, jakož i za trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jimiž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 10 T 74/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 12 To 51/2008, jí uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Zároveň podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil krajský soud výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 10 T 74/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 12 To 51/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému škodu v částce 8.240,- Kč.
Trestného činu se stěžovatelka - podle citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci králové - dopustila tím, že osobně podala státnímu zastupitelství v Náchodě písemné trestní oznámení na M. S., exekutora, a v tomto trestním oznámení jej vědomě lživě obvinila z trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zákona, kterého se měl M. S. dopustit tím, že v kanceláři exekutorského úřadu měl při přetahování o kabelku s penězi fyzicky napadnout stěžovatelku, která tuto kancelář navštívila, a z kabelky jí měl odcizit částku ve výši 40.000,- Kč.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného než zákonného důvodu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě namítá, že nebylo jednoznačně prokázané, že si mohla být vědomá toho, že její tvrzení vůči M. S. odporují pravdě. Požadovanou vědomost stěžovatelka neměla a ani nemohla mít, navíc za situace, kdy ani poškozený nepopírá, že manipuloval s její kabelkou, a že z ní odebral finanční prostředky. Tím dle stěžovatelky došlo k porušení jejího ústavního práva na spravedlivý proces. Dále je přesvědčena, že rozhodnutím soudů došlo i k porušení jejího ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže jí byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové uložena povinnost k náhradě škody poškozenému ve výši 8.240,-Kč, jakožto náhrada nákladů právního zastoupení zmocněnce poškozeného. Stěžovatelka poukazuje na to, že poškozený neuplatnil svůj nárok na náhradu škody řádně v souladu se zákonem. V odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 1 T 179/2007 zmocněnec poškozeného tvrdil, že nedopatřením nebyl v přípravném řízení v této trestní věci (při zakládání faktury s výpočtem nákladů obhajoby trestního řízení proti poškozenému) přiložen doklad ze dne 27. 7. 2006 o složení zálohy ve výši 10.000,- Kč, čímž by bylo zdokumentováno to, že poškozenému vznikla škoda v souvislosti s právním zastoupením. Toto tvrzení poškozeného odporuje - dle stěžovatelky - tomu, že v daňovém dokladu (faktuře) č. 3791 z 1. 3. 2007, který zmocněnec poškozeného předložil soudu a který je založen ve spisu (č.l. 36), naopak zmocněnec účtuje částku ve výši 8.240,- Kč cca 8 měsíců po údajném složení zálohy. Pokud by záloha byla skutečně složena, nebylo by již ničeho k dalšímu placení, naopak by na faktuře měl být vykázán přeplatek ve výši 1.760,- Kč.
II.
1) Ústavní soud konstatuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další opravnou instancí, a proto není v zásadě oprávněn do rozhodování těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je v principu záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody stěžovatele. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
2) Ve světle shora uvedených principů Ústavní soud ústavní stížnost posuzoval; po zvážení všech jí předložených tvrzení a po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly obecné soudy v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se s citovanými námitkami stěžovatelky dostatečně vypořádaly. Ty považuje i Ústavní soud za neopodstatněné. Proto - pro stručnost - na tomto místě na tato rozhodnutí odkazuje a nepovažuje za potřebné k nim cokoli dodávat (srov. metodologicky obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2449/08, IV. ÚS 2549/08, I. ÚS 1730/09). Zde Nejvyšší soud odkazuje a to právem - na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 9 - 11 a na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 4 - 6.
3) Řečeno poněkud jinak, co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
4) V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedených trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo.
5) Pokud jde o námitku stěžovatelky ohledně výroku o náhradě škody, lze citovat relevantní část napadeného usnesení Nejvyššího soudu: "ze spisu Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 1 T 179/2007, se podává, že poškozený se v přípravném řízení připojil s nárokem na náhradu škody ve výši 8.240,- Kč (viz č. l. 35 - svazek č. I.). K odvolání pak přiložil doklad o složení zálohy na právní zastoupení ve výši 10.000,- Kč ze dne 27. 7. 2006 (č. l. 332 verte - svazek II.). Je zjevné, že fakturou č. 3791 ze dne 1. 3. 2007 (č. l. 36 - svazek č. I.) byla složená záloha vyúčtována, přičemž částka 8.240,- Kč představuje náklady poškozeného na právní zastoupení. Za této situace není sporu, že poškozený se s nárokem na náhradu škody řádně připojil." Obdobně srozumitelně odůvodnil výroky o náhradě škody i odvolací soud a Ústavní soud nevidí důvod, aby v tomto směru cokoli doplňoval.
Za tohoto stavu nelze soudům všech stupňů - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a proto jsou i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
V.
Jako návrh zjevně neopodstatněný tudíž Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu