ECLI:CZ:US:2009:1.US.2926.08.1
sp. zn. I. ÚS 2926/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Michalem Solichem, advokátem se sídlem Československé armády 556, Hradec Králové, proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze ve věci stěžovatelem podaného trestního oznámení na Mgr. J. B., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá po Ústavním soudu, aby vyslovil nálezem, že "1) Postupem Nejvyššího státního zastupitelství, respektive Městského státního zastupitelství v Praze ve věci stěžovatelem podaného trestního oznámení na Mgr. J. B. byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva obsažená v čl. 4 odst. 3, 4, čl.8 odst.2, čl.36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a čl. 1 odst. 1, čl.2 odst. 3 a čl. 95 odst.l Ústavy ČR. 2) Městskému státnímu zastupitelství v Praze se přikazuje znovu provést všechny nezbytné právní úkony, které osvědčí nebo vyvrátí premisu vznesenou stěžovatelem v trestním oznámení na Mgr. J. B. a které následně potvrdí nebo vyvrátí trestní odpovědnost."
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě uvádí následující.
Dne 24. 10. 2005 podal trestní oznámení na státního zástupce Mgr. J. B. pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele dle §158 odstavec 1, 2 písm. c) trestního zákona, jehož se jmenovaný dopustil jak v přípravném řízení, tak i při hlavním konaném líčení dne 5. 4. 2005, v němž soud rozhodoval v trestní věci stěžovatele pod sp. zn. 47 T 2/2005. Trestného činu se prý Mgr. J. B. dopustil tím, že nezahájil trestní stíhání podezřelého I. S. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 svým přípisem ze dne 14. 12. 2005 sdělilo, že trestní oznámení postoupilo k dalšímu opatření Městskému státním zastupitelství v Praze. Městské státní zastupitelství v Praze dne 10. 4. 2006 sdělilo, že věc byla postoupena Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze k dalším úkonům šetření. Nejvyšší státní zastupitelství podalo dne 4. 11. 2005 informaci, že Vrchní státní zastupitelství bylo Nejvyšším státním zastupitelstvím vyzváno k výkonu dohledu nad postupem Městského státního zastupitelství v Praze při šetření a provádění úkonů v dané věci. Vrchní státní zastupitelství v Praze však sdělilo dne 26. 5. 2006, že předmětné podání nelze posuzovat jako trestní oznámení a nebude se jím tudíž zabývat. Proti takovému postupu podal stěžovatel k rukám Nejvyššího státního zastupitelství formální stížnost, na kterou Nejvyšší státní zastupitelství reagovalo zahájením úkonů dohledu nad postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze. Dne 28. 6. 2006 Nejvyšší státní zastupitelství pod č.j. 1N2T 185/2005-11 "vydalo sdělení" o výsledku dohledu. Podání trestního oznámení bylo vyhodnoceno jako nedůvodné, neboť postupem Mgr. B. nebyla naplněna skutková podstata trestného činu. I přes toto vyjádření byl stěžovatel informován, že ohledně podezření ze spáchání trestného činu I. S. byla věc postoupena místně příslušnému státnímu zastupitelství k dalším trestně právním úkonům. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2, které bylo k takovým úkonům delegováno, sdělilo stěžovateli dne 18. 1. 2007, že sám Mgr. J. B. dne 8. 6. 2006 doručil k rukám Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podnět ve věci podezření ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr.zákona, kterého se měl dopustit I. S., k dalším opatřením. Dne 16. 6. 2007 byl tento podnět z titulu věcné i místní příslušnosti postoupen Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 9. K dohledu nad postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 bylo "přizváno" Městské státní zastupitelství v Praze, které dne 8. 10. 2007 podalo vyrozumění o výsledku provedení dohledu pod sp. zn. 3KZN 2337/2007-9. Podle tohoto sdělení byla Městským státním zastupitelstvím provedena revize počínání jednotlivých státních zastupitelstev, samotného Mgr. B. a následně též orgánu Policie ČR. Bylo zjištěno, že Mgr. B. více jak po roce od konání hlavního líčení podal podnět k zahájení úkonů v trestním řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu osobou I. S. Usnesením policejního orgánu PČR, OŘ Praha III, MO Kyje, Praha 9 ze dne 2. 10. 2006, č. j. ORIII-3530/MO9-TČ-2006, bylo dle §159a odst. 4 tr.řádu rozhodnuto o odložení této trestní věci, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání proti konkrétní osobě pachatele. Závěrem pak bylo konstatováno, že nedošlo k žádným pochybením a věc se uzavírá v kontextu §1 odst. 4 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., v platném znění.
Stěžovatel je přesvědčen, že jeho práva na spravedlivý proces (v trestní věci) bylo ohledně projednávání podaného trestního oznámení a stížnostního apelu na postup státního zastupitelství v uvedených procesních intencích porušeno zejména tím, že a) stěžovatelem navrhované provedení úkonů jakož pak i důkazních prostředků svědčících o relevanci stěžovatelových podání, nebyla v dílčích řízeních a postupech jednotlivých státních zastupitelství, a dalších orgánů činných v trestním řízení provedena, aniž by bylo zákonným způsobem odůvodněno, z jakých příčin se tak stalo, b) hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu se zákonnými zásadami, neboť nebyla zákonným způsobem jasně deklarovaným v dílčích postulátech práva, vyvrácena jejich presumpce pravdivosti, c) Městským státním zastupitelstvím v Praze, stejně jako i dalšími instancemi státních zastupitelstev obecné roviny, byla pominuta zásada vyváženého provádění zásady vyhledávací, jako imanentní součásti ústavně zakotveného práva na spravedlivý proces a i formy procesně právních úkonů v podobě řízení dílčích reparatur justice. Dosud nebyl nijak akceptován a vyřešen stěžovatelův původní i upravený a doplněný návrh na provedení úkonů ve věci trestního oznámení na osobu státního zástupce Mgr. J. B., který svým postupem bezpochyby naplnil skutkovou podstatu trestného činu. Podezření nebylo vyvráceno, ale naopak, ze samotného počínání zmíněného státního zástupce "bylo dovozeno", že si je plně vědom svého profesního selhání, tedy takového jednání, které bylo v přímém rozporu s dikcí zákona, "jímž byl stran projednávání stěžovatelovi odpovědnosti v trestní věci ... sp. zn. 47 T 2/2005 vázán".
II.
V případě projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele proti postupu orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování jeho trestního oznámení.
Ústavní soud se otázkami postupu orgánů činných v trestním řízení zabýval již opakovaně (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 921/06, III. ÚS 221/08, I. ÚS 3135/08, III. ÚS 3015/08 atd.).
Ústavní soud znovu připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (viz článek 83 Ústavy). Ústavní stížnost ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími rozhodnutími nelze zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných subjektivních základních práv oznamovatelů. Lze dovodit z čl. 80 odst. 1 Ústavy, jakož i z §2 odst. 8 tr. řádu, že veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny).
Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. §1 odst. 2 tr. řádu). Z této pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (viz §1 odst. 1 tr. řádu) nelze žádným způsobem dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému. Zde Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu, např. na již publikované usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14., usn. č. 29.
Z článku 39 a článku 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo na satisfakci za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. I v projednávaném případě lze shrnout, že podáním trestního oznámení stěžovatel nerealizoval svá subjektivní práva a případná nečinnost či pochybní příslušných orgánů v rámci postupu dle ust. §158 a násl. tr. řádu by nebyla způsobilá do jeho ústavně zaručených práv zasáhnout (srov. shodně např. citované usnesení sp. zn. III. ÚS 3015/08).
Ústavní soud neshledal žádného důvodu, aby se v této souzené věci od své ustálené judikatury odchýlil.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
František Duchoň
předseda senátu