ECLI:CZ:US:2009:1.US.2945.07.1
sp. zn. I. ÚS 2945/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K.M., advokáta zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem Legerova 44, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 20 C 123/2001, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. 14 Co 229/2005 a 14 Co 230/2005 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu přiložených dokumentů k ústavní stížnosti jakož i z vyžádaného spisu, Obvodní soud pro Prahu 1 částečným a mezitímním rozsudkem ze dne 13. 10. 2004, č. j. 20 C 123/2001-82, doplněným usnesením ze dne 22. 3. 2005, č. j. 20 C 123/2001-102, zamítl žalobu v části o zaplacení 545.870,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 3. 9. 2001 do zaplacení, o zaplacení 26 % úroku z částky 655.451,- Kč od 3. 9. 2001 do 8. 2. 2003 a 23 % úroku z prodlení z částky 655.451,- Kč od 9. 2. 2003 do zaplacení a rozhodl o základu nároku tak, že žaloba je v části o zaplacení částky 655.451,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 9. 2. 2003 do zaplacení co do základu důvodná s tím, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel jako žalovaný zastupoval žalobkyni jako advokát v řízení vedeném žalobcem RD Rýmařov, s. r. o., proti ní u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 338/91 o zaplacení doplatku ceny za zhotovení domu, kterou žalobkyně mj. z důvodů vad odmítala zaplatit. Dům zhotovil RD Rýmařov, s. r. o., na základě smlouvy o zhotovení věci (podle ust. §263 a násl. obč. zák., ve znění účinném do 31. 3. 1991) a žalobkyni byl předán v r. 1991; protože místnosti obsahovaly nepřípustnou koncentraci formaldehydu, obrátila se žalobkyně na stěžovatele, který reklamoval vady a jménem žalobkyně požadoval výměnu domu a slevu z ceny. Žalobě RD Rýmařov, s. r. o., na doplatek kupní ceny ve výši 378.959 Kč bylo vyhověno, neboť vůči němu nebyly v řízení uplatněny formou námitky započtení nebo protinávrhu nároky z odpovědnosti za vady díla. Soud dospěl k závěru, že žalovaný jako advokát porušil povinnost uloženou mu ustanovením §14 zák. č. 128/1990 Sb., jestliže v řízení neuplatnil kompenzační námitku z důvodů vad díla; k těmto úkonům nemusel disponovat zvláštní plnou mocí. Žalobkyni proto byla uložena povinnost zaplatit celou žalovanou částku 378.959,- Kč a náklady řízení ve výši 38.950,- Kč. Soud prvního stupně uvedl, že je notorietou skutečnost, že v domcích okálového typu - vzhledem ke konstrukci z dřevotřískových desek - dochází k nadměrnému úniku formaldehydu, aniž by tento jev bylo možno trvale odstranit; dovodil, že výskyt formaldehydu v nepřípustné koncentraci je vadou neodstranitelnou, která však s ohledem na naměřené hodnoty nebránila v užívání věci, a žalobkyně tak měla nárok na slevu dle §273 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 3. 1991. Toto právo jí však v uvedeném řízení nebylo přiznáno právě z důvodu pochybení stěžovatele, neboť nebyla vznesena řádná námitka započtení její pohledávky proti pohledávce žalobce na doplacení kupní ceny. Stěžovatel proto ve smyslu §22 odst. 1 zák. č. 128/1990 Sb. odpovídá za škodu vzniklou žalobkyni, jejíž výše bude vyčíslena v dalším řízení v závislosti na výši slevy, na kterou by žalobkyně měla nárok. Z jednotlivých položek uplatněných v žalobě soud shledal žalobu důvodnou co do základu ohledně doplatku kupní ceny podle rozsudku sp. zn. 15 C 388/91 ve výši 378.959,- Kč, nákladů v tomto řízení ve výši 38.950,- Kč, poplatku z prodlení se zaplacením doplatku kupní ceny podle rozsudku ve věci sp. zn. 19 C 179/954 ve výši 254.500,- Kč mínus 63.286,- Kč (za období od 6. 11. 1990 do 6. 10. 1991 bylo vyhověno námitce promlčení), nákladů tohoto řízení ve výši 31.168,- Kč a částky 15.160,- Kč (soudní poplatek za odvolání), které žalobkyně zaplatila v letech 1999 a 2000. Žalobkyni byl přiznán úrok z prodlení ve výši 3%, neboť stěžovatel se do prodlení dostal od 9. 2. 2003, a pokud se žalobkyně domáhala úroku vyššího, byla žaloba zamítnuta. Další nároky uplatněné žalobkyní soud neshledal důvodnými jednak pro jejich promlčení (částky 30.000,- Kč a 5.000,- Kč, honorář žalovaného ve výši 170.000,- Kč a soudní poplatek ve výši 15.160,- Kč), jednak pro chybějící aktivní legitimaci nebo neexistenci příčinné souvislosti mezi jejich vynaložením a pochybením stěžovatele (částka 233.224,- Kč za nájemné bytu dcery za období od dubna 1994 do roku 1997).
K odvolání stěžovatele do mezitímního výroku rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2005, č. j. 14 Co 229/2005 a 14 Co 230/2005-231, rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že vada domu spočívající v nadměrném úniku formaldehydu je vadou neodstranitelnou, nebránící užívání domu, jež opravňovala žalobkyni ke slevě z kupní ceny; bylo tedy povinností stěžovatele jako advokáta v řízení o doplatek kupní ceny uplatnit kompenzační námitku ve smyslu §98 věty druhé o. s. ř., případně uplatnit vzájemnou žalobu podle §98 věty prvé o. s. ř. Stěžovatel neprokázal, že by škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které by po něm jako po advokátovi bylo možno požadovat. Proto odpovídá za škodu způsobenou žalobkyni podle §22 zákona č. 128/1990 Sb., v tehdy platném znění, podle něhož je odpovědnost advokáta vůči klientovi odpovědností objektivní.
Nejvyšší soud shora citovaným rozsudkem dovolání stěžovatele [podané podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] podle ust. §243b odst. 2, věty první před středníkem, o. s. ř. zamítl. Uvedl nejdříve, že převážná část stěžovatelových námitek má povahu skutkovou. Dále vyložil, že právní názory na otázku odstranitelné vady (nadměrný únik formaldehydu) a na charakter odpovědnosti advokáta vůči jeho klientovi, se soudy zabývaly již opakovaně, a proto tyto námitky dovolatele přípustnost dovolání nezakládají. Zásadně právně významnou je jen otázka počátku této promlčecí doby, která dosud řešena v daných souvislostech nebyla. Nejvyšší soud dovodil, že k újmě žalobkyně došlo zaplacením přisouzené částky v letech 1999 a 2000, takže žaloba podaná v roce 2001 byla podána včas.
II.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že trvá na svém rozhodnutí ze dne 13. 10. 2005, vydaném pod č.j. 20 C 123/2001-82, na jehož odůvodnění v plném rozsahu odkázal. Obvodní soud je přesvědčen, že v rámci nalézacího řízení neporušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a že provedl veškeré důkazy, které považoval za potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a zhodnotil je podle své úvahy, každý zvlášť a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Posléze rekapituloval důvody, které jej vedly k vydání mezitímního rozsudku o základu nároku žalobkyně vůči stěžovateli.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Otázka, zda dílo trpělo vadou spočívající v nadměrném úniku formaldehydu, byla přezkoumávána jak v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu l pod sp. zn. 20 C 123/2001, tak i v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 388/91; městský soud má zato, že její opětovné přezkoumávání, jak stěžovatel požaduje, překračuje meze ústavní stížnosti. Jednotlivé atributy skutkové podstaty odpovědnosti advokáta za způsobenou škodu ve smyslu §22 zák. o advokacii č. 128/1990 Sb. byly prokázány. Všechny důkazy, které byly provedeny v řízení před soudem 1. stupně, byly řádně zhodnoceny. Městský soud v Praze má proto zato, že k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod nedošlo.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na napadené rozhodnutí a uvedl, že stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které uplatnil v předchozím řízení a se kterými se soudy vypořádaly. Jeho námitky se týkají vesměs skutkového stavu věci, zejména hodnocení důkazů a toho, co bylo či nebylo v řízení prokázáno. Vyjadřovat se proto k jednotlivým argumentům stěžovatele by bylo jen opakováním obsahu odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Ústavní soud konstatuje, že uvedená vyjádření - oproti napadeným rozhodnutím - nic nového nepřinášejí; proto z nich nevycházel a ani je stěžovateli nezasílal k případné replice (srov. obdobně např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08).
III.
1) První okruh námitek stěžovatel v ústavní stížnosti tvoří následující.
a) Soudy věc posuzovaly tak, jako kdyby vada spočívající ve výskytu formaldehydu existovala, aniž by provedly jediný důkaz, kterým by mohly tuto skutečnost ověřit; b) Jestliže by měl stěžovatel jako advokát odpovídat za škodu vůči klientovi, muselo by být prokázáno, že v době od zahájení soudního sporu, tj. od 12. 11.1991 do vyhlášení rozsudku soudu l. stupně, tj. 16. 12. 1994. pod sp.zn. 15C 388/91, vada existovala; c) Charakteristika formaldehydu a následná námitka, že měření hladiny formaldehydu bylo prováděno nikoli znalcem, ale pouhým technikem Ing. M. M. a dále hygienickou stanicí; u obou těchto měření šlo pouze o měření orientační (nikoliv o exaktní měření) a nikoliv o měření formaldehydu dle příslušné normy, která se vztahovala na tyto dřevotřískové stavby, neboť měření by muselo být provedeno dle příslušné normy, ve stavu hrubé stavby; d) Ředitel RD Rýmařov sdělil stěžovateli, že pokud jeho firma zjistí po vlastním provedení měření, že formaldehyd přesahuje míru povolenou normou, není problém zjistit, z kterých částí dřevotřískových desek uniká tento formaldehyd; s ohledem na to, že rodinný domek OKAL je v podstatě stavba montovaná z jednotlivých dílů, může se každý díl bez problémů vyměnit za nový bezvadný díl a slíbil, že tímto postupem nadměrný výskyt formaldehydu odstraní. To také sdělil paní O. (vedlejší účastnice v řízení o této ústavní stížnosti, v řízení před obecnými soudy žalobkyně), která však s tímto postupem nesouhlasila; e) V současné době se stěžovatel spojil s RD Rýmařovem, který uvedl, že vedlejší účastnice dostala od RD Rýmařov potvrzení, že její domek je zdravotně nezávadný a kategoricky vyloučil, že by se v něm nacházelo tak vysoké množství koncentrace formaldehydu; f) Formaldehyd je plyn a při řádném větrání místností postupně dochází k jeho vypařování; v žádném případě však není možné, aby téměř po roce, kdy se postupně tento plyn odpařuje, byla naměřena větší koncentrace než před rokem, což byl případ dané věci. Zjištěná vyšší míra koncentrace než byla před rokem, musela být vyvolána buď špatným měřením a nebo tím, že někdo zvýšení koncentrace formaldehydu pomohl; g) V řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 15C 388/91, bylo jako důkaz, konstatováno kolaudační rozhodnutí, vydané 31. 5. 1993, dle kterého byl tento rodinný domek kolaudován, uznán schopným k užívání a vedlejší účastnice tam žádnou námitku ohledně výskytu formaldehydu nevznesla; h) V průběhu soudního řízení vedlejší účastnice stěžovateli nikdy nepředložila žádný znalecký posudek, ze kterého by vyplývalo, že formaldehyd v této stavbě v průběhu let 1993 a 1994 v míře nad normu existoval a že by se stěžovatel teprve na základě tohoto znaleckého posudku dozvěděl, o jaký charakter vady se jedná. Naopak, vedlejší účastnice odmítla RD Rýmařov vpustit do svého domku za účelem objektivní přeměření výskytu formaldehydu a odmítla provést výměnu těchto dřevotřískových desek za desky, ve kterých by buď žádný formaldehyd nebyl nebo by byl výskyt zcela minimální; ch) Jestliže šlo o vadu odstranitelnou, tak jak stěžovatele upozornil ředitel RD Rýmařov, pak nemohl stěžovatel jako advokát, vznášet kompenzační námitku z titulu slevy z kupní ceny, protože se nejednalo o vadu neodstranitelnou, nebránící řádnému užívání. To, že se tato vada, tj. nadměrný výskyt formaldehydu, v době soudního sporu již v domku nevyskytoval, potvrzuje především ta skutečnost, že paní O. odmítla provést exaktní měření formaldehydu na náklady výrobce, odmítla provést případnou výměnu vadných desek, neboť jí bylo dobře známo, že již v roce 1993-94 formaldehyd v domku nebyl; domek předala do užívání třetí firmě ke kancelářským účelům, a "tito lidé" by zde nemohli setrvávat více jak 6-8 hodin pravidelně denně, protože formaldehyd působí jako tzv. slzný plyn, který člověk vydrží sice několik minut, ale nikoliv několik hodin. Kdyby byl tento domek zamořen formaldehydem, pak by firma, která měla domek v užívání, ihned nájemní vztah skončila a sdělila by paní O., že se tento domek ke kancelářským účelům vůbec nedá užívat.
2) Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu, že shora citované námitky (sub III/1) stěžovatel v řízení před soudem prvního a druhého stupně nevznesl, takže se soudy prvního a druhého stupně s nimi vypořádat ani nemohly. Takový postup stěžovatele však přípustný není.
Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, která mohly být uplatněny již v řízeních před obecnými soudy, nemohou být úspěšně uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti.
Z uvedených důvodů se Ústavní soud těmito námitkami zabývat nemohl, a proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. Takový postup odpovídá jeho ustálené judikatuře (srov. např. III. ÚS 129/01, I. ÚS 452/07).
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že stěžovatel některé (nutno současně zdůraznit, že pouze některé) z námitek uplatněných v ústavní stížnosti a nevznesených v řízení před soudem prvního a druhého stupně uplatnil (až) v dovolání. To i proto, že tzv. nova jsou v dovolacím řízení nepřípustná (k tomu srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 539/04 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 350/2001 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1536/2006). Mimo to dovolání stěžovatele nebylo přípustné ze zákona; bylo přípustné jen za předpokladu, že Nejvyšší soud dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. shledá existenci zásadního právního významu té které otázky řešené odvolacím soudem, což se v dané věci stalo jen ve vztahu k námitce promlčení, již ale stěžovatel neuvedl ani v ústavní stížnosti (pozn.: jinými slovy, stěžovatel neměl nárok na meritorní přezkum těchto námitek Nejvyšším soudem). Nadto, rozhodnutí soudu, proti němuž má být založena přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nelze napadnout z důvodu nesprávnosti skutkových zjištění (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.); pokud jde o námitky stěžovatele uplatněné současně v dovolání a v ústavní stížnosti, šlo převážně o námitky skutkové.
Ústavní soud k tomu poznamenává, že v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv ("každý nechť si střeží svá práva", "vigilantibus iura scripta sunt"). Nedůslednou procesní obranu stěžovatele v pravomocně skončeném řízení, dokonce v postavení advokáta, není možné dodatečně řešit prostřednictvím ústavní stížnosti. O jistém liknavém přístupu k ochraně vlastních práv v uvedeném smyslu svědčí ostatně i to, že se stěžovatel nedostavil k druhému ze dvou ústních jednání před soudem prvního stupně (srov. protokol na s. 80 spisu) ani k jednání před odvolacím soudem (srov. protokol na s. 108 spisu); sice se v obou případech omluvil, avšak o odročení ústního jednání nepožádal.
IV.
1) K ústavně právnímu posouzení je tak způsobilá především námitka stěžovatele, že jestliže by se v předmětné nemovitosti skutečně vyskytoval formaldehyd, pak by nemohla být kolaudována (tedy ze skutečnosti kolaudace předmětné nemovitosti stěžovatel dovozoval neexistenci formaldehydu v ní).
To však platí jen za podmínky, že stěžovatel měl na mysli kolaudační rozhodnutí ze dne 17. 11. 1993, jímž byl jako jediným kolaudačním rozhodnutím proveden důkaz a nachází se ve spise. Na více místech v ústavní stížnosti totiž uvádí pouze obecně "kolaudační rozhodnutí" bez jeho specifikace, byť na jednom místě (bod III/1/g) zmiňuje "kolaudační rozhodnutí" ze dne 31. 5. 1993; tím však v řízení před obecnými soudy důkaz proveden nebyl a stěžovatel provedení takového důkazu ani nenavrhl, ani existenci takového kolaudačního rozhodnutí výslovně nenamítal. Jestliže by proto měl na mysli v ústavní stížnosti výlučně uvedené - dle stěžovatele existující - kolaudační rozhodnutí ze dne 31. 5. 1993, pak by v tomto rozsahu musela být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná (srov. předchozí bod tohoto usnesení). Vyvstává tak otázka, které kolaudační rozhodnutí má stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec na mysli. V pochybnostech - byť způsobených vyjadřovací nejasností stěžovatele - postupoval Ústavní soud ve prospěch stěžovatele, resp. ústavněprávního posouzení jeho námitky, tj. měl za to, že stěžovatel měl námitkou existence kolaudačního rozhodnutí na mysli (minimálně i) kolaudační rozhodnutí ze dne 17. 11. 1993. Touto námitkou se stěžovatel bránil již v řízení před obecnými soudy (srov. např. s. 34, 61, s. 89 spisu).
Ústavní soud však k této námitce uvádí, že postrádá ústavněprávní rovinu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Stěžovatel shora citovanou skutkovou námitku (obsahově) identifikuje právě výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti skutkového závěru obecných soudů o přítomnosti formaldehydu v předmětné nemovitosti, a nepřípustně je - tedy - spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí v tomto rozsahu dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu; to mu však - jak bylo vysloveno výše - nepřísluší. Nelze tak stěžovatelovu argumentaci kolaudačním rozhodnutím (ze dne 17. 11. 1993, event. i jiným kolaudačním rozhodnutím) považovat (z hlediska jejího obsahu) za způsobilou doložit pochybení soudů v takové intenzitě, která by zakládala zřejmý exces, a tedy i protiústavnost. Aniž by se tak uchýlil k hodnocení správnosti touto námitkou napadeného názoru obecných soudů o přítomnosti formaldehydu v předmětné nemovitosti, pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v uvedeném závěru zřejmý exces či dokonce libovůli nespatřuje. Tím má své možnosti v tomto směru za vyčerpané.
Toliko nad rámec Ústavní soud k této námitce dodává, že ze samotné existence kolaudace ještě logicky neplyne, že v předmětné nemovitosti absentoval formaldehyd. To již proto, že pouhé povolující kolaudační rozhodnutí neznamená, že by byla před jeho vydáním přítomnost formaldehydu v předmětné nemovitosti vůbec měřena (k tomu srov. obsah kolaudačního rozhodnutí ze dne 17. 11. 1993). Ostatně, opak netvrdí ani stěžovatel, který v podstatě toliko spekuluje, že by formaldehyd musel být cítit, což by zabránilo kolaudaci příslušnými orgány. Pokud jde pak o vyjádření oblastní hygienické stanice (jako důkaz provedené nalézacím soudem dne 24. 3. 2004, srov. s. 61 spisu), to obsahuje pouze souhlas s užíváním předmětné nemovitosti za účelem provozu soukromé činnosti - kanceláře, tedy a contrario k užívání k trvalému bydlení (šlo o rodinný domek). Nadto, ze samotného kolaudačního rozhodnutí ze dne 17. 11. 1993 (minimálně spolehlivě) neplyne, za jakým účelem bylo povoleno užívání předmětné nemovitosti, a tudíž nelze vyloučit, že to bylo toliko za účelem provozování kanceláří. (Pozn.: Jde o rozhodnutí pro stavbu rodinného domku, která je zároveň osvědčením, že provozovaná kancelář ve 2. je způsobilá k provozu.) Ostatně stěžovatel ani v průběhu řízení před obecnými soudy ani v ústavní stížnosti netvrdil, že by kolaudační rozhodnutí bylo vydáno za účelem trvalého bydlení. Rovněž vedlejší účastnice při ústním jednání před nalézacím soudem uvedla, že předmětná nemovitost byla kolaudována jako nebytové prostory (s. 61 spisu), což stěžovatel ani nerozporoval. Ostatně, kolaudační rozhodnutí bylo vydáno až 17. 11. 1993, tedy více než tři roky od předání předmětné nemovitosti vedlejší účastnici. I kdyby měl stěžovatel pravdu, že v době vydání kolaudačního rozhodnutí (ať již ze dne 17. 11. 1993 či údajně ze dne 31. 5. 1993) se v předmětné nemovitosti již nevyskytoval formaldehyd (v míře nepřípustné dle příslušné normy), samo o sobě by to nebylo způsobilé vyvrátit existenci formaldehydu (v míře nepřípustné dle příslušné normy) v době předání předmětné nemovitosti vedlejší účastnici (tj. v roce 1990). Od toho se však odvíjela podstata dané věci, neboť obecné soudy dospěly k závěru o právu stěžovatelky z titulu odpovědnosti za vady v podobě nároku na přiměřenou slevu z kupní ceny. Tedy v takovém případě by byl nárok stěžovatelky na přiměřenou slevu z kupní ceny uplatnitelný bez ohledu na to, zda nemovitost již předmětnou vadu v době vydání kolaudačního rozhodnutí (tj. 17. 11. 1993) obsahovala, či nikoliv (rozdíl by byl patrně toliko ve výši slevy z kupní ceny, přičemž otázky výše škody způsobené stěžovatelem, bude předmětem až následujícího řízení před obecnými soudy). Stěžovatel tuto podstatu věci důsledně nereflektuje; to nejen v námitce existence kolaudačního rozhodnutí, nýbrž i v některých z dalších námitek, které z důvodu shora vysvětlených musel Ústavní soud (bez jejich věcného projednání) odmítnout jako nepřípustné. Ústavní soud k tomu dodává, že ohledně zjištění přítomnosti formaldehydu v předmětné nemovitosti provedl nalézací soud adekvátní důkazy v podobě zprávy o orientačním měření formaldehydu v předmětné nemovitosti z listopadu 1990 zpracované Ing. M. M., CSc., jakož i zprávou o měření formaldehydu v předmětné nemovitosti ze dne 1. 8. 1991 zpracované hygienické stanice Ústavu národního zdraví NV hl. města Prahy (pozn.: z tohoto důkazu neplyne, že by šlo pouze o měření orientační, jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, navíc výsledky byly průměrem dokonce ze tří měření), a nevyvodily z nich závěr (tj. o přítomnosti formaldehydu) excesivní, jak již bylo shora vysvětleno. Koneckonců, jak plyne též ze shora uvedeného textu, stěžovatel výsledky těchto měření v řízení před soudem prvního ani druhého stupně věcně nerozporoval, v podstatě pouze poukazoval na existenci pozdějšího kolaudačního rozhodnutí. I proto se (až) nynější (tj. v ústavní stížnosti) rozporování těchto výsledků měření jeví jako účelové.
2) Pokud dále stěžovatel vznesl proti napadenému rozsudku odvolacího soudu námitku "velice povrchního odůvodnění, které zejména neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř.", nelze jí přisvědčit; jakkoli lze uznat, že jde o odůvodnění stručné, je z něho dostatečně zřejmé, v jakém rozsahu tento soud zkoumal rozhodnutí I. stupně, a v tomto směru se námitkami stěžovatele zabýval. Z rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že se v plném rozsahu ztotožňuje se skutkovými zjištěními i s právními závěry, k nimž dospěl soud I. stupně, aniž by považoval za nutné k nim cokoliv doplňovat. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v kontextu s rozhodnutím soudu I. stupně zcela srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné
3) Napadenému rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatel vytkl, že závěr, že stěžovatelovy konkrétní námitky nezakládají přípustnost dovolání, odůvodnil Nejvyšší soud jen s velice krátkým odkazem na s. 6. To je omyl již proto, že se těmto námitkám Nejvyšší soud věnuje již na s. 4-5 svého rozsudku. Ostatně, již z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 plyne, že dostačující (ústavně konformní) je "Uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod)". Zde je na místě uvést, že se Nejvyšší soud námitkami stěžovatele v podstatě nezabýval meritorně, neboť v převážné většině dovodil, že nezakládají přípustnost dovolání. Diskreci Nejvyššího soudu, zda se v tom kterém případě jedná o otázku zásadního významu po stránce právní, považuje Ústavní soud za projev nezávislého soudcovského uvážení v rámci soustavy obecného soudnictví, a proto mu zásadně nepřísluší do ní ingerovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/05). Meritorně se Nejvyšší soud zabýval toliko otázkou počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku vedlejší účastnice na náhradu škody, tedy pouze v tomto rozsahu Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné (proto též zvolil rozsudek jako formu rozhodnutí); proti této části napadeného rozsudku Nejvyššího soudu však stěžovatel v ústavní stížnosti argumentačně ani nebrojil.
4) Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" návrhu již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, popřípadě ve spojení se spisem, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci, resp. v té části ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud neodmítl jako nepřípustnou. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
V.
Jako návrh nepřípustný a zjevně neopodstatněný tudíž Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
VI.
Pouze jako obiter dictum (především k výrazně většinové části ústavní stížnosti, která byla odmítnuta jako nepřípustná), Ústavní soud dodává následující.
Jako nepřiléhavé a až účelové se jeví Ústavnímu soudu námitka stěžovatele (až) v ústavní stížnosti, že mu měla stěžovatelka předložit znalecký posudek, na podkladě kterého by se teprve mohl dozvědět, o jaký charakter vady se jedná a z toho pak v soudním řízení (pod sp. zn. 15 C 388/91) uplatnit (jako advokát) práva z titulu odpovědnosti za vady, tedy případně i slevu z kupní ceny. To již proto, že právě až v soudním řízení (pod sp. zn. 15 C 388/91) by se pak zkoumal a byl autoritativně posouzen charakter vady předmětné nemovitosti, a tak postavena na jisto otázka nároku vedlejší účastnice z odpovědnosti za vady, tedy i na slevu z kupní ceny. Úkolem advokáta přirozeně není autoritativně přezkoumávat oprávněnost nároku tvrzeného jeho klientem, a to již z toho jednoduchého důvodu, že nelze vyloučit, že by celou věc mohl posoudit odchylně od event. pozdějšího zhodnocení soudem, a tak by v důsledcích postupoval v rozporu s právy a oprávněnými zájmy svého klienta. Fundamentální povinností advokáta je chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta, jednat při tom svědomitě, důsledně využívat všechny zákonné prostředky aj. Ostatně i samotný stěžovatel uplatnil za stěžovatelku práva z odpovědnosti za vady u RD Rýmařov, s. r. o., a to mj. právě nárok na slevu z kupní ceny; i proto mu nic nebránilo uplatnit nárok na slevu z kupní ceny též před soudem. Navíc práva z odpovědnosti za vady lze uplatnit i eventuálním nebo alternativním způsobem (srov. napadený rozsudek Nejvyššího soudu odkazující na vlastní judikaturu). To ostatně věděl i stěžovatel, jestliže právě tak postupoval formou shora citovaného dopisu adresovaného RD Rýmařov.
Jako účelové se jeví i úvaha obsažená v ústavní stížnosti, že snad někdo musel dát do předmětné nemovitosti látku, ze které formaldehyd unikal, že tedy možná zvýšení koncentrace formaldehydu někdo "pomohl". To platí o to více, jestliže stěžovatel v postavení advokáta zastupoval (mj.) v řízení o ústavní stížnosti jiného stěžovatele, který rovněž ve sporu s RD Rýmařov dokladoval únik formaldehydu nad přípustnou normu rozborem hygienické služby a Institutu hygieny a epidemiologie v Praze (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 159/97). To platí o to více, pokud by bylo pravdou tvrzení vedlejší účastnice před obecnými soudy (srov. např. s. 59, 67 spisu), že samotnému stěžovateli byla dodána nemovitost RD Rýmařovem, kterou pro přítomnost formaldehydu (úspěšně) reklamoval (pozn.: stěžovatel toto tvrzení vedlejší účastnice před obecnými soudy nedementoval). Až za neetické považuje Ústavní soud vyjádření stěžovatele na adresu vedlejší účastnice (dřívější klientky) toho typu, že "Mám za to, že žalobkyně je klasická neplatička..." (srov. s. 58 dole spisu), které nemají s věcnou argumentací nic společného.
Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy - byť jsa v postavení advokáta - (zřejmě) nereflektoval adekvátně, že rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. jeho závěr o povaze vady předmětné nemovitosti, je zjevně založen - skutkově - na skutečnostech obecně známých nebo soudu známých z úřední činnosti, které v souladu s §121 o. s. ř. není třeba prokazovat dokazováním (srov. např. s. 5 odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu, fakt, že tyto skutečnosti nebyly prokazovány, jakož i reprodukci v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu: "Soud prvního stupně uvedl, že je notorietou skutečnost, že v domcích okálového typu vzhledem ke konstrukci z dřevotřískových desek dochází k nadměrnému úniku formaldehydu, aniž by tento jev bylo možno trvale odstranit..."). To lze vyvodit již z toho, že stěžovatel kupříkladu v odvolání mylně argumentoval tím, že se prvý soud údajně nezabýval charakterem vady v dané přítomností formaldehydu v předmětné nemovitosti (srov. s. 88-9 spisu: "v dané věci by se muselo nejprve posuzovat, zda se jedná o vadu odstranitelnou či o vadu neodstranitelnou. Jestliže by se jednalo o vadu odstranitelnou, pak tedy nemůže uplatnit právo na slevu z ceny plnění, neboť slevu z ceny plnění je možné pouze určit za předpokladu, že se jedná o vadu odstranitelnou, která nebrání řádnému užívání. Jestliže formaldehyd byla taková závada, která by bránila řádnému užívání, pak by dokonce ani nemohla uplatnit právo na slevu z kupní ceny, ale mohla by jedině uplatnit odpovědnost za vady, týkajíc se zrušení smlouvy. Těmito věcmi se však soud I. stupně vůbec nezabýval a je mi skutečně záhadou, jakým způsobem dospěl k závěru, že žaloba do částky 655.451,- Kč je co do základu důvodná."). Zde Ústavní soud uvádí, že pokud nalézací soud založil svoji úvahu na skutečnostech obecně známých nebo jemu známých z úřední činnosti, nelze tento postup sám o sobě shledávat v rozporu se zákonem, tím méně pak s ústavním pořádkem. Přitom je třeba poukázat na to, že u skutečností, které není třeba dokazovat, není nutné, aby šlo o skutečnosti, které jsou známy úplně každému; postačí, že tyto skutečnosti jsou známy širokému okruhu osob v určitém místě a čase. Je přitom lhostejné, zda lze mezi tyto osoby zahrnout i účastníky řízení. Zákon dále umožňuje, aby soud vzal za základ svého rozhodnutí rovněž takové skutečnosti, které jsou mu známy z projednání jiné věci, bez ohledu na to, zda je účastníci tvrdili. Zákon nepožaduje, aby byly prezentovány v průběhu ústního jednání jako ostatní důkazní prostředky. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 97/07, poukaz "na tyto skutečnosti" není v rámci ústního jednání nezbytný a jeho absence nevyvolává pochybnosti o spravedlivosti vedeného řízení. Stěžovatel měl v odvolacím řízení možnost rozporovat skutečnost nalézacím soudem prezentovanou v odůvodnění napadeného rozsudku ve smyslu §121 o.s.ř. (ať již notorietu nebo skutečnost známou soudu z úřední činnosti), což však neučinil. Ústavní soud opakuje, že v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv; nedůslednou procesní obranu stěžovatele v pravomocně skončeném řízení, dokonce v postavení advokáta, není možné dodatečně řešit prostřednictvím ústavní stížnosti.
Ústavní soud konečně dodává, že v dané věci soudy dospěly k závěru, že jde o vadu neodstranitelnou, která nebrání řádnému užívání věci podle objednávky. I kdyby však šlo o případ neodstranitelné vady, která brání řádnému užívání věci podle objednávky (tj. dle §273 odst. 2 věta první obč. zák., ve znění účinném do 31. 3. 1991), vedlejší účastnice by měla (zřejmě) rovněž právo na (přiměřenou) slevu z kupní ceny, a to na základě argumentu a maiori ad minus (k tomu srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M.: Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání, C.H.Beck, Praha, 2004, s. 735), byť jde o komentář ke srovnatelnému §507 občanského zákoníku Měl-li totiž kupující silnější oprávnění, tj. zrušit smlouvu, tím spíše musel mít i oprávnění slabší, tzn. právo na přiměřenou slevu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu