ECLI:CZ:US:2009:1.US.3063.08.1
sp. zn. I. ÚS 3063/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: KKS Zlín, spol. s r. o., se sídlem Louky 382, Louky, PSČ: 763 02, zastoupené JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Praha 1, U Bulhara 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2008, čj. 31 Ca 39/2007 - 32, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2007, čj. 2 Afs 177/2005 - 51, a rozsudku téhož soudu ze dne 25. 1. 2005, čj. 2 Afs 183/2004 - 45, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 13. 11. 1998, čj. FŘ-3411/98-120, a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 29. 4. 1998, čj. 84905/98/303912/0524, čj. 980000035, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných v daňovém řízení. Tvrdí, že Finanční úřad ve Zlíně (dále "správce daně") a Finanční ředitelství v Brně (dále "odvolací orgán"), postupovaly v rozporu se základními zásadami zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"). Dodatečný platební výměr i rozhodnutí o odvolání se tak zakládají na podstatných vadách řízení. Odvolací orgán postupoval v rozporu s §50 odst. 3, 6, a 7 zákona o správě daní a poplatků, neboť v odvolacím řízení neodstranil vady řízení vyměřovacího a napadené rozhodnutí nezrušil, ač k tomu byly zákonné důvody. V odůvodnění svého rozhodnutí se nevypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a postupoval v rozporu s §31 odst. 1, 2, 4, a 8 zákona o správě daní a poplatků, neboť dostatečně nedoplnil provedené důkazní prostředky, ani to nežádal po správci daně.
Stěžovatelka nebyla seznámena s důkazními prostředky, o něž správce daně opírá svá rozhodnutí, takže nevěděla, jaké skutečnosti mu má dokazovat a vyvracet. Nejvyšší správní soud v napadených rozhodnutích nepřihlédl ke skutečnosti, že rušená rozhodnutí jsou nicotná z důvodu neúplnosti výroku, neboť dodatečný platební výměr musí obsahovat jak doměřený rozdíl na dani, tak i doměřený rozdíl na daňovém základu. Napadenými rozhodnutími tak bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zákonný postup orgánů veřejné moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a právo na to, aby daně byly ukládány jen na základě zákona.
II.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byla platebním výměrem Finančního úřadu ve Zlíně čj. 980000035, čj. 84905/98/303912/0524, ze dne 29. 4. 1998, dodatečně doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 13,703.040,-- Kč. O odvolání stěžovatelky rozhodlo Finanční ředitelství v Brně dne 13. 11. 1998, čj. FŘ-3411/98-120, tak, že jí doměřilo daň ve výši 10,788.960,-- Kč. K žalobě stěžovatelky vyslovil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 6. 2004, čj. 31 Ca 54/2004 - 19, nicotnost obou předcházejících rozhodnutí. Poté, co na základě kasačních stížností Finančního ředitelství v Brně vrátil Nejvyšší správní soud dvakrát věc Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení, ten rozsudkem ze dne 7. 10. 2008, čj. 31 Ca 39/2007 - 32, žalobu stěžovatelky zamítl. Podstatou celé věci bylo posouzení skutečnosti, zda náklady vynaložené stěžovatelkou na postupný nákup a prodej akcií (celý řetězec těchto prodejů a nákupů začal dne 17. 6. a skončil 5. 8. 1996, u téže osoby), lze uznat jako daňově uznatelný výdaj. Krajský soud tak v podstatě dal za pravdu správci daně, který uvedené transakce posoudil jako obchodní případ, uzavřený za účelem krácení základu daně jiným způsobem.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že je v části nepřípustná, v části zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je, podle čl. 83 Ústavy, soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka napadla mezi jinými i dvě kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterými zrušil rozsudky Krajského soudu v Brně, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že předmětem řízení o ústavní stížnosti mohou být pouze rozhodnutí konečná, přičemž takovým rozhodnutím v zásadě není rozhodnutí kasační, neboť jím soudní řízení nekončí. Ústavní stížností nelze proto napadnout kasační rozhodnutí ve věci, neboť se jím věc vrací k dalšímu řízení před soudem nižšího stupně. Proti napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu není tedy ústavní stížnost stěžovatelky přípustná, podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1829/08, resp. sp. zn. III. ÚS 1493/08).
Předmětem přezkumu Ústavního soudu proto zůstala rozhodnutí Krajského soudu v Brně, Finančního úřadu ve Zlíně a Finančního ředitelství v Brně. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je kritika postupu správce daně a odvolacího orgánu, kterým jí byla dodatečně doměřena daň z příjmů právnických osob. Tvrdí, že se tak stalo přesto, že na základě provedeného dokazování nebyly dostatečně prokázány rozhodné skutečnosti, odůvodňující tento závěr.
Ústavní soud ustáleně judikuje, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a právními závěry, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takovou situaci však v případě stěžovatelky neshledal.
Jak Ústavní soud vyslovil ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 420/02, je "daňový subjekt povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu je správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt stíhá bezvýhradné důkazní břemeno, které pro něj představuje povinnost prokázat svá tvrzení uvedená v daňovém přiznání dostatečnými a hodnověrnými důkazy. Je povinností daňového subjektu přiznat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu je správcem daně vyzván (břemeno tvrzení), jednak povinnost své tvrzení prokázat (důkazní břemeno). Správce daně v důsledku neunesení důkazního břemene může stanovit daňovou povinnost dokazováním a správně aplikovat daňové pomůcky. Správce daně je tak oprávněn stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará i bez součinnosti daňového subjektu."
Dále Ústavní soud, v souvislosti s dokazováním v daňovém řízení, ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 487/02 konstatoval, že "daňový řád umožňuje správci daně posoudit závažnost jednotlivých důkazních prostředků. Není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch poplatníka ani respektovat všechny důkazy předložené nebo navržené daňovým subjektem. Povinností správce daně není provést veškeré důkazy navržené daňovým subjektem, ale je nutné provést důkazy, které mohou přispět ke správnému stanovení daně." Uvedené plně dopadá i na případ stěžovatelky. Důkazní břemeno při prokazování daňově uznatelných výdajů nese plně stěžovatelka. Pokud existovaly skutečnosti, které věrohodnost, správnost nebo úplnost jejího účetnictví, či jiných povinných záznamů zpochybňovaly, bylo na ní, aby dostatečně prokázala důvod a účel svých daňově uznatelných výdajů, souvisejících se shora zmíněným řetězcem nákupů a prodejů akcií. Stěžovatelka totiž neprokázala, ač k tomu byla řádně vyzvána, proč nakoupila 30.000 ks akcií za cenu, která o 732% převyšovala jejich tehdejší cenu na oficiálním trhu.
V přezkoumávané věci jak správce daně, tak i odvolací orgán dospěly ke svému závěru na základě širokého dokazování. Jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí, byly údaje získané správcem daně z místních šetření doplněny mnoha dalšími důkazy, které ve svém souhrnu vedly k závěru, že zmíněný výdaj stěžovatelky nelze uznat za výdaj na dosažení a udržení zisku. Polemika stěžovatelky se skutkovými závěry správce daně, odvolacího orgánu i krajského soudu nepřinesla nic, co by odůvodňovalo závěr, že došlo k porušení jejích základních práv. Správce daně, odvolací orgán i krajský soud dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Jejich rozhodnutí nevykazují žádné známky libovůle v rozhodování. Navíc, stejné námitky jako v ústavní stížnosti uplatnila stěžovatelka již v řízení u Krajského soudu v Brně. Ten se s nimi vyrovnal způsobem, který zásah do práv stěžovatelky nezakládá.
Z obecného pohledu je pak nutno připomenout, že rozsah práva na spravedlivý proces není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, jak tomu bylo i v případě stěžovatelky (viz rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 750/2000).
Ústavní soud v napadených usneseních porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, neshledal. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu