ECLI:CZ:US:2009:1.US.313.09.1
sp. zn. I. ÚS 313/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky M. N., zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Ledči nad Sázavou, Hůrka 218, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka Zlín, sp. zn. 59 Co 506/2007 ze dne 4. 11. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelova domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu. Opírá ji zejména o následující důvody.
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 9. 2007, č.j. 7 C 119/2007-30 byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit v rozsudku specifikovanou bytovou jednotku (dále jen "předmětný byt" či "byt") a vyklizenou ji předat žalobci ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Zároveň jí bylo uloženo zaplatit náklady tohoto řízení. Primární odvolací námitkou stěžovatelky pak byla skutečnost, že jí soud prvé instance nepřiznal bytovou náhradu.
Tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž provedl další dokazování ve věci, porušil podle názoru stěžovatelky (stejně jako soud prvního stupně) její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 96 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zároveň má stěžovatelka za to, že oba soudy zasáhly do jejího práva na soukromý život v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí obou soudů jsou konečně v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud měl podle stěžovatelky zohlednit, že předmětný byt obývá více jak 20 let, že je invalidní důchodkyní a její současný zdravotní stav není dobrý.
II.
Ústavní soud si vyžádal k posouzení ústavní stížnosti spis Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 7 C 119/2007. Z něho zjistil zejména následující údaje.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži se TAVERNARO STYLE, s. r. o., jako žalobce (dále také "vydražitel"), domáhal vůči stěžovatelce a jejímu synovi - po žalovaných - vyklizení předmětného bytu. Žalobu odůvodnil tím, že se stal výlučným vlastníkem tohoto bytu, a to na základě příklepu ze dne 22. 9. 2006 a potvrzení o nabytí vlastnictví dražby ze dne 20. 11. 2006 [pozn.: zmíněný příklep byl učiněn v souvislosti s konáním nedobrovolné dražby podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 26/2000 Sb.")]. Stěžovatelka a její syn přitom předmětný byt stálé užívají, aniž by za to vydražiteli něco platili, a dobrovolně ho vyklidit odmítají, byť je k tomu vydražitel písemně vyzval.
Stěžovatelka se žalobou nesouhlasila, neboť skutečnosti, které vedly ke ztrátě jejího bytu, jsou podle ní porušením zákonů. Předmětný byt byl ještě s dalším bytem dán jako zástava na úvěr, "který měl původně být od společnosti NATURAL CAPITAL, a to ve výši 800.000,- Kč". Nakonec však byl úvěr poskytnut Zlínským peněžním družstvem ve výši 300.000,- Kč. Před konáním zmíněné dražby nebyl splacen.
Soud prvního stupně rozhodl tak, že stěžovatelka a její syn jsou povinni byt vyklidit. Rovněž jim bylo uloženo uhradit vydražiteli náklady řízení. Soud žalobu posoudil podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku. Dovodil, že stěžovatelka a její syn nabytím vlastnického práva vydražitelem pozbyli právní důvod užívání bytu; tím zasahují do vlastnického práva vydražitele. Za právně irelevantní považoval soud námitky stěžovatelky vztahující se k uzavření zástavní smlouvy k bytu a smlouvy o úvěru. Poukázal na to, že stěžovatelka a její syn nevyužili práva domáhat se v prekluzívní tříměsíční lhůtě od konání dražby soudní cestou neplatnosti dražby. Důvody poskytnutí přístřeší okresní soud neshledal. Lhůtu k vyklizení uložil jako třicetidenní.
K odvolání stěžovatelky přezkoumal citovaný rozsudek okresního soudu Krajský soud v Brně - pobočka Zlín. Usoudil, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou správné. Vydražitel-žalobce se domáhal vyklizení bytu stěžovatelkou a jejím synem na základě tvrzení, že ačkoliv je vlastníkem bytu, stěžovatelka a její syn jej přes jeho žádost o vyklizení stále užívají a za užívaní nehradí žádné částky. S vlastnickým právem je spojeno mimo jiné oprávnění předmět vlastnictví užívat. Jelikož stěžovatelka (a její syn) brání vydražiteli v realizaci tohoto práva a neoprávněně do něj zasahuje tím, že byt bez právního důvodu užívá, může se vydražitel domáhat ochrany svého práva žalobou na vyklizení, jež má oporu v ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku. Krajský soud dodal, že stěžovatelka ani v řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem nezpochybňovala, že jí nesvědčí žádný právní důvod užívání bytu. Spornou se tak stala pouze otázka, zda povinnost k vyklizení má být vázána na poskytnutí bytové náhrady. Stěžovatelka totiž v odvolacím řízení namítala, že neposkytnutí bytové náhrady je v rozporu s dobrými mravy.
Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Výrokem II pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud neshledal důvod odchýlit se od ustálené judikatury, dle které užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze ani prostřednictvím ustanoveni §3 odst. 1 občanského zákoníku zamítnout žalobu na vyklizení, neboť tatáž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka domáhajícího se vyklizení, nemůže být současně důvodem odepření tohoto práva. Toto stanovisko pak podle názoru krajského soudu neodporuje ani závěru Nejvyššího soudu, jenž dovodil, že na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace [tento závěr Nejvyšší soud dovodil například v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 1203/99, jehož aplikace ve své věci se stěžovatelka dovolávala]. Vázání lhůty k vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady však podle krajského soudu představuje výjimečný případ, který musí být podložen konkrétními okolnostmi posuzované věci. Podle názoru krajského soudu však takové okolnosti na straně stěžovatelky nevyšly v řízení najevo. Stěžovatelka a její syn totiž pozbyli vlastnické právo k bytu jeho zpeněžením ve veřejné nedobrovolné dražbě a to díky svému chování, neboť nehradili řádně své peněžité závazky. Nejeví se prý tedy spravedlivým, aby vydražitel nesl negativní důsledky spojené s neplněním smluvních povinností stěžovatelky a jejího syna.
Krajský soud dodal, že pokud stěžovatelka vytýkala napadenému rozhodnutí okresního soudu nesprávná skutková zjištění způsobená tím, že týž nezohlednil nové skutečnosti týkající se jejich rodinných a sociálních poměrů - jež však před soudem prvního stupně namítány nebyly - odvolací soud to nevzal v úvahu, neboť mu v tom brání systém neúplně apelace. Odvolací soud tedy vycházel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně z důkazů označených účastníky.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Kroměříži, který však pouze konstatoval, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Krajský soud v Brně - pobočka Zlín ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. S upuštěním od ústního jednání souhlasil.
Ústavní soud rovněž vyzval k vyjádření společnost TAVERNARO STYLE, s. r. o., jako vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti, avšak bezvýsledně.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To však platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, a proto je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení otázky, zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy byla dokazováním porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody příslušného řízení. K tomu může dojít zejména tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvené v ústavním pořádku. K takové situaci však podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem a postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou v souladu s ustálenou soudní judikaturou, již - zásadně - uznává i Ústavní soud.
V judikatuře Ústavního soudu bylo již mnohokrát deklarováno (srov. např. nález, sp. zn. I. ÚS 89/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, str. 151), že Ústavní soud je vázán toliko petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu i ohledně námitky uplatněné před soudem druhého stupně, že totiž přivolení soudu k vyklizení bytu mělo být vázáno na poskytnutí bytové náhrady. Ani v tomto směru však neshledal, že by ze strany krajského soudu došlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelky.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 1660/99), proti níž nemá Ústavní soud výhrady, nemůže být osobě, která užívá byt bez právního důvodu, přiznáno v souvislosti s její vyklizovací povinností právo na zajištění bytové náhrady na základě analogie k §712 občanského zákoníku. Pro otázku nároku na přidělení bytové náhrady musí být v prvé řadě respektováno znění zákona. Stanoví-li zákon v této souvislosti výslovně, že právo na bytovou náhradu určité osobě přísluší, nelze jí bytovou náhradu nepřiznat, ledaže by podmínění jeho povinnosti byt vyklidit zajištěním bytové náhrady znamenalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku. Na druhé straně tam, kde k vyklizení bytu dochází odpadnutím důvodu bydlení, jenž nemá vazbu na nájem bytu, platné právo otázku bytové náhrady výslovně neřeší. V projednávané věci se přitom jedná o případ, kdy odpadl právní důvod k bydlení, jenž nevznikl na základě nájemního vztahu. Soudní praxe je při hodnocení takových případů v podstatě jednotná v tom, že bytovou náhradu lze v těchto případech přiznat jen tam, kde se může uplatnit analogie zákona (např. u společných nájemců je namístě analogická aplikace ustanovení upravujících právní vztahy manželů - společných nájemců po rozvodu manželství; analogické použití §713 občanského zákoníku v případě, kdy důvodem bydlení, který odpadl, byl manželský vztah k vlastníkovi domu, v němž se vyklizovaný byt nachází atp.). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Konstrukce možného přiznání bytové náhrady prostřednictvím aplikace analogie zákona nebo institutu dobrých mravů totiž není bezbřehá a má své meze.
V konkrétně projednávané věci stěžovatelka a její syn nejprve bydleli v předmětném bytě z titulu svého vlastnického práva. Po té, co se jeho výlučným vlastníkem stal na základě veřejné dražby vydražitel, právní důvod užívání bytu stěžovatelce a jejímu synu zanikl. Zde nelze přehlédnout, že to byla právě stěžovatelka se svým synem, jež si dobrovolně vzala úvěr zajištěný předmětným bytem a tento úvěr nesplácela. Ani v nejmenším tedy ztráta bytu stěžovatelky nebyla způsobena nebo alespoň zapříčiněna jednáním třetí osoby (natož pak vydražitele), která by například stěžovatelku uvedla v omyl atp. Za této situace lze přiměřeně aplikovat závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 190/94, podle něhož nelze na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka (v daném případě povinnost vlastníka zajistit vyklizovaným osobám bytovou náhradu). Pokud by byla stanovena povinnost vázat vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady tam, kde zákon bytovou náhradu výslovně nepředvídá, a nelze ji přiznat ani na základě analogie, vedl by uvedený postup k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny na úkor vlastníka bytu (domu). Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani námitka stěžovatelky, že obecné soudy náležitě nezohlednily její zdravotní a sociální poměry.
Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je logické, jasné a přesvědčivé, nemá povahu svévole a ani nezakládá extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné
V Brně dne 4. května 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu