ECLI:CZ:US:2009:1.US.374.06.1
sp. zn. I. ÚS 374/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Gűttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Šebánkem, advokátem se sídlem Prokopova 339, 397 01 Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2006, č. j. 7 Afs 149/2004-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "KS") ze dne 25. 8. 2004, č.j. 10 Ca 59/2004-128, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutím Celního ředitelství České Budějovice (dále jen "CŘ") ze dne 19. 2. 2004. č. j. 1635/02-01, 1636/02-01, 1637/02-01, 1639/02-01, 1640/02-01, 1641/02-01, 1642/02-01, 1643/02-01, 1644/02-01, 1645/02-01 a 1646/02-01, jimiž byla změněna rozhodnutí, platební výměry, Celního úřadu Strážný (dále jen "CÚ") ze dne 4. 12. 2001, č. j. 1493/01-0326-01, 1494/01-326-01, 1495/01-0326-01, 1496/01-0326-01, 1497/01-0326-01, 1498/01-0326-01, 1499/01-0326-01, 1500/01-0326-01, 1501/01-0326-01, 1502/01-0326-01 a 1503/01-0326-01, kterými byla stěžovateli stanovena výše celního dluhu, tj. cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty. (Ze spisu je patrné, že rozhodnutím CÚ ze dne 4. 10. 2001, zn. 1117/01, bylo se stěžovatelem zahájeno řízení ve věci vyměření celního dluhu vzniklého nezákonným dovozem zboží. Z ústního jednání ze dne 5. 11. 2001, ze kterého byl vyhotoven protokol č. j. 1201-02/01-0326-01, vyplynulo, že stěžovatel byl od února do září roku 2000 zaměstnancem společnosti, pro kterou jako řidič jezdil do zahraničí vždy pro pohonné hmoty. Byl úkolován panem Ž., který mu také předával plnící lístky, jež až na slovo Philippsreuth vyplňoval sám. Vyplňoval tedy SPZ vozidla, druh benzínu, množství, kód produktu, zákaznické číslo a podpis. Na německé straně prováděl odbavení vždy sám, na české totéž obstarával pan Ž. sám. Z odpovědi na žádosti o poskytnutí údajů od společností G1. spol. s r. o., G2. spol. s r. o. a Celní deklarace ČSAD u hraničního přechodu Strážný vyplynulo, že předmětné společnosti v uvedených termínech stěžovatele neodbavily.)
Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, č. j. 7 Afs 149/2004-159, kasační stížnost proti citovanému rozsudku KS zamítl.
NSS v prvé řadě - na rozdíl od hodnocení krajského soudu - zdůraznil, že není na úkor srozumitelnosti závěru CŘ o změně napadeného rozhodnutí CÚ, jestliže vedle konkretizované změny rozhodnutí (v souzené věci změna výše pokuty) zároveň vyjádří, které části výroku nemění. Rozhodnutí CŘ není rozhodnutím nesrozumitelným [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. NSS konstatoval, že z napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, jakým způsobem byla změněna rozhodnutí CÚ. Uvedení věty "ostatní ustanovení napadeného rozhodnutí zůstávají beze změn" ve výroku rozhodnutí nemělo vliv na srozumitelnost těchto rozhodnutí, a tudíž se nejedná o rozhodnutí nepřezkoumatelná, což již ve svém rozhodnutí zdůraznil KS. Jestliže stěžovatel dále uvedl, že změny v rozhodnutí nejsou změnami ve věci samé, ale pouhou úpravou textace, NSS k tomu dodává, že CŘ je dle §50 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), oprávněno přezkoumávat rozhodnutí CÚ nejen v rozsahu požadovaném v odvolání, nýbrž i nad jeho rámec, a to tehdy, vyjdou-li při přezkoumávání najevo skutečnosti odvolatelem sice neuplatněné, ale mající podstatný vliv na výrok rozhodnutí. CŘ proto nebylo v odvolacím řízení vázáno jen návrhy stěžovatele a když zjistilo, že rozhodnutí CÚ nesplňovala náležitosti na ně kladené, mohlo svými rozhodnutími výroky těchto rozhodnutí změnit. NSS proto považoval uvedenou stížní námitku stěžovatele za nedůvodnou.
NSS dále poukázal na to, že pojem celního dluhu je skutečně nutno vykládat s ohledem na §2 písm. i) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon"), tedy pouze jako povinnost stěžovatele zaplatit dovozní clo. S další argumentací stěžovatele však NSS již nesouhlasil, neboť §§238 až 253 celního zákona regulující otázky týkající se vzniku celního dluhu mimo jiné stanoví, že celní dluh vzniká nezákonným dovozem zboží podléhajícího dovoznímu clu do tuzemska. Celní zákon tedy jasně definuje, jak vlastní pojem celního dluhu, tak i jeho vznik. NSS dále zdůraznil - a to s ohledem na okolnost, že s přechodem zboží přes státní hranici není spojena pouze povinnost zaplatit clo, ale i povinnost uhradit za předmětné zboží daň - že v souzené věci je nutno zohlednit i relevantní ustanovení zákona o spotřebních daních a zákona o dani z přidané hodnoty. Oba zákony konstruují vznik daňové povinnosti tak, že daňová povinnost vzniká při dovozu vybraných výrobků dnem vzniku celního dluhu [§5 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních], a tak, že povinnost vyměřit daň při dovozu zboží vzniká dnem vzniku celního dluhu (§43 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty). Oba zákony váží vznik daňové povinnosti na okamžik vzniku celního dluhu; tedy ve stejném dni, ve kterém vznikne celní dluh, vzniká i povinnost celního dlužníka uhradit předmětné daně. Vzhledem k okolnosti, že dle §2 písm. f) zákona o spotřebních daních a §2 odst. 2 písm. l) zákona o dani z přidané hodnoty je správcem daně při dovozu zboží celní úřad, byl postup CÚ, který stěžovateli svými rozhodnutími uložil jak povinnost uhradit clo, tak i spotřební daň a daň z přidané hodnoty, zcela v souladu se zákonem. NSS proto i tuto námitku stěžovatele považoval za nedůvodnou.
NSS - pokud jde o stěžovatelovo tvrzení o údajně nedostatečně zjištěném skutkovém stavu (tj. nezákonném dovozu) - uvedl, že osoba, jež dovážela zboží do České republiky, byla povinna tento dovoz činit způsobem, který byl stanoven v právních předpisech, tj. v souzené věci především v celním zákoně. Ten v §80 odst. 1 konstruuje všem osobám, které dopravují zboží přes státní hranice (dále též "dopravce"), povinnost přihlásit toto zboží a předložit ho spolu s doklady, které se k němu vztahují, nejbližšímu pohraničnímu celnímu úřadu. S ohledem na okolnost, že tato povinnost je stanovena veřejnoprávní normou, nemůže se jí dopravce zprostit tím, že by se s jinou osobu dohodl, že za něj přihlášení zboží a jeho předložení provede. Důkazní břemeno ohledně předmětných skutečností tak zcela spočívá na dopravci, tj. v souzené věci na stěžovateli; je tedy pouze na něm, aby prokázal, že své zákonem stanovené povinnosti dostál. Tvrzení stěžovatele, že "odbavení na české straně prováděl vždy pan Ž. sám" či že "doklady byly falešné, a že ta část, kterou si měl ponechat celní orgán, byla zničena, a tak nastala skutečnost, že žádné doklady neexistují; takováto eventualita nemůže jíž k tíži stěžovatele", jsou proto zcela právně irelevantní, neboť i v řízení dle celního zákona se uplatňuje §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Vzhledem k faktu, že to byl stěžovatel, komu celní zákon ukládal povinnosti spojené s dovozem zboží, měl se zasadit o jejich řádné splnění. NSS proto veškerá další tvrzení stěžovatele hodnotil jako spekulativní; navíc žádné z nich stěžovatel neprokázal a ani k jejich prokázání nenavrhl žádné důkazní prostředky.
NSS v této souvislosti odkázal na ustanovení §239 odst. 4 celního zákona, který pod písmenem b) považuje za dlužníka i každou osobu, která se zúčastnila nezákonného dovozu zboží a byla si vědoma nebo si měla být vědoma, že tento dovoz je nezákonný. Jak je zřejmé z napadených rozhodnutí FŘ a CÚ, stěžovatel byl těmito orgány za takovouto osobu považován, a proto mu bylo vyměřeno clo a daně. Podle NSS je v souzené věci právně bezvýznamné, jak došlo k porušení §80 celního zákona, tedy jak konkrétně došlo k situaci, že zboží nebylo přihlášeno nejbližšímu pohraničnímu celnímu úřadu, protože celní zákon neukládá celním orgánům provádět v této věci šetření, neboť v §239 odst. 2 citovaný zákon konstatuje, že jakýkoliv dovoz zboží v rozporu s §§80 až 84 a §228 odst. 1 písm. b) celního zákona je nezákonný. NSS proto připomněl, že stačí, jestliže CÚ konstatoval, že došlo k nezákonnému dovozu zboží. Na stěžovateli pak bylo, aby tuto domněnku CÚ vyvrátil, což se mu však v průběhu správního řízení nepodařilo. NSS konstatoval, že s ohledem na skutkový stav souzené věci - kdy řízení bylo zahájeno se stěžovatelem jako s celním dlužníkem, neboť zboží nebylo podrobeno celnímu dohledu - nedopadají na souzenou věc rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 337/02, II. ÚS 237/02 a NSS sp. zn. 2 Afs 201/2004, které řešily procesně jinou situaci. Ačkoliv tedy obecně platí, že celním dlužníkem je v zásadě deklarant, v souzené věci tomu tak nebylo, a to z toho důvodu, že zboží nebylo podrobeno celnímu dohledu, nebylo ani podáno celní prohlášení (stěžovatel toto tvrzení správního orgánu nevyvrátil); proto není na místě zkoumat, kdo byl deklarantem, neboť v tomto případě zde osoba deklaranta nevystupuje. NSS proto uvedl, že je nutno uvažovat pouze o osobě celního dlužníka, jak vyplývá z rozhodnutí celních orgánů. Tyto orgány předložily v rámci správního řízení mimo jiných i celní prohlášení učiněná stěžovatelem při vývozu zboží ze Spolkové republiky Německo; stěžovatel potvrdil, že určité údaje na těchto prohlášeních skutečně vyplnil. Jedná se tedy o skutečnost, která je mezi účastníky souzené věci nesporná. Vzhledem k okolnosti, že se nepodařilo tato prohlášení "spárovat" s prohlášeními, která měla být učiněna po vstupu předmětného zboží do České republiky, je aplikace §239 odst. 4 písm. b) celního zákona na stěžovatele zcela přiléhavá.
NSS proto uzavřel tak, že napadené rozhodnutí KS přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s právními závěry CŘ i KS, na jehož odůvodnění napadeného rozsudku rovněž odkázal.
II.
Stěžovatel ústavní stížností napadl, s tvrzeným porušením základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v záhlaví označený rozsudek NSS.
Stěžovatel zejména vyslovil domněnku, že došlo k formalistické aplikaci ustanovení celního zákona a zákona o správě daní a poplatků NSS. NSS prý v napadeném rozsudku nebral v úvahu nemožnost překročit hranici do České republiky bez předložení příslušných celních dokladů; to činí zcela věrohodným tvrzení stěžovatele, že mu potřebné doklady předali před celní kontrolou zástupci jeho zaměstnavatele (P. Ž. a J. Š.), on s nimi přejel hranice a po přejetí hranice tyto doklady zástupcům svého zaměstnavatele, na jeho příkaz, vydal. Stejně tak nevzal NSS v úvahu, že u příslušného celního orgánu žádné doklady a záznamy nejsou. Stěžovatel dále uvedl, že výše uvedené osoby byly "za skutky, které tvoří základ celé této kauzy" trestně stíhány a pravomocně odsouzeny rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2005, č.j. 1 T 5/2004-4130, zatímco on sám stíhán nebyl.
Stěžovatel dále uvedl, že NSS formalisticky a nespravedlivě odmítl aplikovat nálezy Ústavního soudu, neboť konstatoval, že tyto nálezy na souzenou věc nedopadají. Stěžovatel se však domnívá, že tyto nálezy na danou věc dopadají "snad ještě pregnantněji, než na věci, ve kterých byly vydány. Zejména nález č. IV. ÚS 337/02 jasně odmítá při stanovení celního dluhu pouze formálně aplikovat ustanovení Celního zákona". Stejně tak se vyslovuje nález č. II. ÚS 459/2000 a nález č. IV. ÚS 393/02, který výslovně stanoví, že nalézání práva má směřovat k řešení spravedlivému. Stěžovatel konečně uvedl, že NSS "v zrcadlově stejné věci jako je tato" kasační stížnosti zcela vyhověl a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, přičemž za základ argumentace vzal právě příslušné nálezy Ústavního soudu (srov. rozsudek NSS ze dne 1. 6. 2005, č.j. 2 Afs 200/2004-165).
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že se rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2006, č. j. 7 Afs 149/2004-159, zrušuje.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší správní soud. Uvedl, které skutečnosti považoval za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval; v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Současně poukázal na to, že podstatným obsahem podané ústavní stížnosti je pouze opakování námitek, které stěžovatel uvedl již v kasační stížnosti. NSS se domnívá, že v souzené věci nebylo porušeno žádné základní právo nebo svoboda stěžovatele. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, popř. zcela zamítl a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud vyjádření NSS nevzal za základ svých zjištění, neboť nic nového oproti napadenému rozhodnutí nepřineslo a nebylo proto ani nutné zasílat je stěžovateli k eventuální replice.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se dopouští omylu pokud tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť - jak vyplývá z příslušných soudních spisů - nebylo mu v souzené věci nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva nejprve u KS a posléze u NSS domáhal. Podle obsahu soudních spisů oba soudy jednaly způsobem, který postup stanovený zákonem, tj. s. ř. s. nezpochybnil. Návrh stěžovatele řádně projednaly, ve věci rozhodly a rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily.
Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, rovněž nezjistil, že by postupem NSS bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces vůbec.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě dává najevo nesouhlas s údajně formalistickým postupem NSS v souzené věci, s jeho údajně neadekvátním právním posouzením a navíc poukazuje na jeho (prý) nejednotnou judikaturu. Ústavní soud však zdůrazňuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti (ale také již dříve v kasační stížnosti) od sebe zásadně neodlišuje důvody, pro které mu nebylo v nyní souzené věci (tj. ve věci vedené u NSS pod sp. zn. 7 Afs 149/2004) vyhověno, od argumentace NSS uvedené ve věci pod sp. zn. 2 Afs 201/2004 a sp. zn. 2 Afs 200/2004 a argumentace Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. IV. ÚS 337/02, II. ÚS 237/02, II. ÚS 459/2000 a IV. ÚS 393/02. Ústavní soud připomíná, že na stěžovatelovy námitky vůči rozhodnutí KS dostatečně a velmi podrobně reagoval právě napadený rozsudek NSS, na nějž lze odkázat (viz i níže).
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není obecným/správním soudům nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Zásadně mu proto nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost soudních rozhodnutí a přehodnocovat dokazování provedené těmito soudy; do činnosti obecných/správních soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
NSS věnoval věci náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně a obšírně zdůvodnil. V napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil, proč nepovažuje námitky stěžovatele proti rozsudku KS za důvodné. Vysvětlil, že KS argumentoval v souladu se zákonem, tj. v souladu se s. ř. s. a rozhodnout jinak ani nemohl. NSS přezkoumal napadené rozhodnutí KS v dostatečném rozsahu; z jeho rozhodnutí je jednoznačně patrno, že se zabýval všemi body uplatněnými v kasační stížnosti. Zevrubně vyložil (zejména na č.l. 163 spisu) proč a kdy bylo řízení se stěžovatelem zahájeno jako s celním dlužníkem (nikoliv jako s deklarantem), neboť zboží vůbec nebylo podrobeno celnímu dohledu. Nelze nevidět, že podle §80 odst. 1 celního zákona je osoba, která zboží dopravila do tuzemska, povinna dovážené zboží přihlásit a předložit nejbližšímu pohraničnímu úřadu k celnímu řízení a této povinnosti se osoba, která skutečně zboží do tuzemska dopravila, nemůže zbavit. Ústavní soud je proto přesvědčen, že z tohoto pohledu nemůže obstát stěžovatelovo ničím nedoložené (jak je ostatně z obsahu správního i soudního spisového materiálu patrno) tvrzení, že mu potřebné doklady předali pan P. Ž. a/či pan J. Š. a on s těmito doklady přejel hranice nebo jeho (oproti předcházejícímu) rozporné tvrzení, že veškeré celní záležitosti obstarával pan P. Ž. a veškeré doklady byly následně panem Ž. stěžovateli po celním odbavení předány. Ze stejného důvodu (tj. že stěžovatel je v postavení celního dlužníka, avšak nikoli deklaranta) se proto nelze dovolat - jak již bylo uvedeno - ani odkazu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 337/02, II. ÚS 237/02,IV. ÚS 393/02 a II. US 459/2000 stejně jako odkazu na rozsudky NSS sp. zn. 2 Afs 200/2004 a 2 Afs 201/2004, které řešily jinou právní situaci Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek NSS nevykazuje prvky libovůle, je z něho dostatečně zřejmé z jakých úvah NSS při posuzování kasační stížnosti vycházel a je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelný.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručeného práva, jehož se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu