ECLI:CZ:US:2009:1.US.662.09.1
sp. zn. I. ÚS 662/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. Č., zastoupené JUDr. Jaroslavem Koutským, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská 12, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2008, č. j. 9 Co 124/2008-143, a proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 12. 2007, č. j. 9 C 395/2006-70, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že při odůvodnění svého rozhodnutí se Krajský soud v Ústí nad Labem částí odvolacích důvodů nezabýval vůbec a ve zbytku pak vyšel zejména z toho, že jelikož žalobu proti žalovanému Jandouš - Restaurant s. r. o. - McDonalds Most - 1 (dále jen "žalovaný") vzala zpět po čtyřech dnech ode dne podání druhé žádosti o ustanovení bezplatného právního zástupce z řad advokátů, je její tvrzení o důvodech zpětvzetí žaloby účelové. Krajský soud v Ústí nad Labem přitom výslovně ve svém usnesení ze dne ze dne 26. listopadu 2008, č.j. 9 Co 124/2008-143, uvedl, že Okresní soud v Mostě nepostupoval správně, když nerozhodl o žádosti stěžovatelky o ustanovení bezplatného právního zástupce, čímž de facto uznal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Proto není stěžovatelce jasné, z jakého důvodu pak soud konstatuje, že jelikož svou žalobu vzala zpět po čtyřech dnech po podání druhé žádostí o ustanovení právního zástupce, je její zpětvzetí žaloby považováno za účelové. Dále bylo rozhodnuto, že se vůči stěžovatelce nepoužije ustanovení §150 o. s. ř. z důvodu nenaplnění zákonem stanovených podmínek. S takovým odůvodněním stěžovatelka nesouhlasí a dodává, že z její strany k podání druhé žádosti o ustanovení bezplatného právního zástupce z řad advokátů vůbec nemělo dojít, protože Okresní soud v Mostě byl povinen vyhovět její první žádosti ze dne 14. 9. 2007. Pokud na tento její návrh Okresní soud v Mostě vůbec nereagoval, došlo tím k porušení její ústavního práva na spravedlivý proces, neboť jí bylo upřeno právo na právní pomoc v řízení před soudem. Zpětvzetí žaloby je pak zcela adekvátním postupem a zavinění za zpětvzetí žaloby musí jít k tíži Okresního soudu v Mostě. Stěžovatelka dále upozorňuje, že petit její žaloby ze dne 27.12.2007 obsahoval celkem 7 žalobních bodů, ze kterých bod č. 3 byl usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 30. 4. 2007, č. j. 9C 395/2006-12, vyloučen k samostatnému řízení a následně postoupen k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ústí nad Labem, jako soudu příslušnému v prvním stupni rozhodovat o žalobách na ochranu osobnosti. Stěžovatelka dne 10.12.2007 vzala zpět svou žalobu proti žalovanému v celém rozsahu, včetně bodu č. 3, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 2 .2008, č.j. 34C 14/2008-48, rozhodl, že stěžovatelka je povinna žalovanému zaplatit na nákladech řízení částku 30.464,- Kč. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, kterému Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2008, č. j. 1 Co 144/2008-72, za použití §150 o. s. ř. vyhověl. Stěžovatelka se domnívá, že tímto usnesením byl vázán také Krajský soud v Ústí nad Labem, a proto bylo jeho povinností na věc aplikovat §150 o. s. ř. v řízení o ostatních žalobních bodech. Pokud Krajský soud v Ústí nad Labem usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2008, č.j. 1 Co 144/2008-72, nerespektoval, došlo z jeho strany dle stěžovatelky k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť není možné, aby ve stejné věci různé soudy rozhodly různě a navíc rozhodnutí soudu nižšího stupně odporovalo rozhodnutí soudu vyššího stupně.
Ze spisu Okresního soudu v Mostě sp. zn. 9 C 395/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 12. 2007, č. j. 9 C 395/2006-70, bylo na základě zpětvzetí žaloby stěžovatelkou zastaveno řízení, současně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 94.414,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Výrok o náhradě nákladů řízení napadla stěžovatelka odvoláním, ve kterém uvedla, že jí bylo Okresním soudem v Mostě upřeno právo na spravedlivý proces, což ve svém důsledku vedlo k zpětvzetí žaloby, za těchto okolností ji nelze označovat za osobu, která zavinila zastavení soudního řízení. Usnesením ze dne 26. 11. 2008, č. j. 9 Co 124/208-143, Krajský soud v Ústí nad Labem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že se stěžovatelce ukládá zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 27.459,- Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že procesní zavinění na zastavení řízení nese stěžovatelka, odvolací soud pouze nesouhlasil s výpočtem výše nákladů provedeným soudem prvního stupně, přičemž některé žalovaným uplatněné náklady nepovažoval za účelně vynaložené.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Okresního soudu v Mostě ani Krajského soudu v Ústí nad Labem nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu, v tomto případě i prostudování procesního spisu, dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
Stěžovatelce nebylo bráněno, aby se domáhala stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, o její právní věci bylo rozhodováno soudem prvního stupně i odvolacím soudem, přičemž v meritu věci zaujaly soudy obou stupňů stejný právní názor, že procesní zavinění na zastavení řízení nese stěžovatelka a v důsledku toho jí vznikla povinnost hradit náklady účelně vynaložené v tomto řízení žalovaným. Obecné soudy přitom postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., svůj postup řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Stěžovatelka také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který v její věci neshledal důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tento závěr Ústavního soudu platí o to více, pokud jde o výklad a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., podle něhož soud nemusí, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Aplikace tohoto ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze, zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, přistoupí k takovému postupu. Citované ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele" a Ústavní soud ve své judikatuře v tomto směru opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek aplikace tohoto ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu tedy je, aby uvážil, které z příslušných ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je ustanovením dopadajícím za daných skutkových okolností na daný konkrétní případ. Úvaha a závěr soudu o tom, zda se o takový výjimečný případ jedná, a zda tu jsou tak dány důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností dané konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných skutečností. O takovou libovůli by se jednalo především tehdy, pokud by soudy postupovaly tak, že by své závěry zdůvodnily pouze formálním odkazem na dané ustanovení nebo by je odůvodnily zcela nedostatečně (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 131, str. 45). Tak tomu v dané věci nebylo, neboť závěr odvolacího soudu je v této otázce důkladně a přesvědčivě odůvodněn.
Pokud stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Ústí nad Labem nerespektoval usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4.08.2008, č.j.: 1 Co 144/2008-72, připomíná Ústavní soud, že rozhodnutí soudu je závazným toliko ve vztahu k rozsouzené věci, ve věci stěžovatelky přitom oba jmenované soudy rozhodovaly jako soudy odvolací, Krajský soud v Ústí nad Labem tedy nebyl rozhodnutím Vrchního soudu v Praze vázán. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyslovil, (např. usnesení ze dne 10. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 528/05), že je si vědom toho, že situace, kdy obecné soudy ve více řízeních obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí. K nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost. Stěžovatelkou napadené rozhodnutí tak považuje Ústavní soud ve světle výše uvedeného za ústavně konformní, neboť neshledal v postupu obecných soudů prvky libovůle či svévole.
Petitem ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá nejen zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2008, č. j. 9 Co 124/208-143, kterým bylo rozhodováno o jejím odvolání proti výroku soudu prvního stupně o nákladech řízení, ale také celého prvostupňového rozhodnutí Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 12. 2007, č. j. 9 C 395/2006-70. Pokud jde o první výrok tohoto rozhodnutí soudu prvního stupně, je z textu ústavní stížnost zjevné, že stěžovatelka proti němu ničeho nenamítá, s ohledem na petit ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán, je však nutno konstatovat, že je v této části ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pokud jde o výrok o nákladech řízení, nejedná se o konečné rozhodnutí ve věci (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť toto rozhodnutí již bylo změněno rozhodnutím odvolacího soudu, taktéž napadeného ústavní stížností. Ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy nepřípustná.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto odmítl ústavní stížnost stěžovatelky v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 208, č. j. 9 Co 124/208-143, podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 12. 2007, č. j. 9 C 395/2006-70, jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2009
František Duchoň
předseda senátu