ECLI:CZ:US:2009:1.US.954.07.1
sp. zn. I. ÚS 954/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2007, čj. 4 To 88/2006 - 26, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2006, čj. 26 Rt 1/2006 - 15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti J. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut jeho návrh, aby byl, podle ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen "zákon č. 198/1993 Sb."), zrušen výrok o vině stěžovatele z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 1953, sp. zn. T 8/53, pokud byl uznán vinným trestným činem křivého obvinění podle §162 trestního zákona č. 86/1950 Sb., v tehdy platném znění.
Stěžovatel poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 1953, sp. zn. T 8/53, kterým byla odsouzena skupina jedenácti osob. Mezi nimi byl i stěžovatel, který byl uznán vinným, mj. trestným činem sabotáže podle §84 odst. 1 trestního zákona a trestným činem křivého obvinění podle §162 trestního zákona v tehdy platném znění a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku a k trestu propadnutí celého jmění. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 30 Rt 29/92, byl zrušen výrok o vině z trestného činu sabotáže, podle §84 odst. 1 trestního zákona v tehdy platném znění a uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Stěžovatel nesouhlasí s následným zamítnutím jeho návrhu na zrušení výroku o vině trestným činem křivého obvinění podle §162 trestního zákona. V tomto směru namítl, že původní rozsudek v odůvodnění uvádí, že V. Č. křivě obvinil, že byl inspirátorem provedených sabotážních činů, aby tak svedl vyšetřování na nesprávnou cestu a mohl krýt agenty CIC. Z toho dovodil, že odsouzení za křivé obvinění bezprostředně souviselo s odsouzením za trestný čin sabotáže, který podléhal přímo rehabilitaci ze zákona. Obecným soudům vytkl, že tento fakt nevzaly v úvahu stejně jako skutečnost, že v době, kdy měl sabotáže páchat, byl nezletilý, s žádnými agenty spojen nebyl a ani být nemohl. Rovněž nevzaly v úvahu podmínky, za jakých byli vyšetřováni lidé obvinění počátkem padesátých let z protistátní činnosti. Skutečnost, že řekl o V. Č. něco nepatřičného, nemělo být příčinou, aby ten byl vzat do vazby a vyšetřován. Na podporu svých tvrzení odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřily obecné soudy obou stupňů.
Vrchní soud uvedl, že se jedná o shodné argumenty, které byly předmětem řízení o stížnosti stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně. V provedeném řízení nebyly zjištěny skutečnosti, že by trestná činnost stěžovatele (křivé obvinění jiného z návodu ke své posuzované trestné činnosti) měla charakter projevu odporu proti komunistickému režimu.
Krajský soud poukázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž uvedl, že stěžovatel se křivým obviněním V. Č. (tj. že ten byl inspirátorem provedených sabotážních činů) snažil dosáhnout pro sebe mírnějšího trestu za trestnou činnost, z níž byl obviněn. Lživé obvinění V. Č. stěžovatelem nesměřovalo k ochraně lidských a občanských práv a svobod. Nepravdivá, lživá obvinění jiných ze spáchání trestných činů, v zájmu snížení míry svého zavinění na spáchání trestné činnosti, nemohou být přípustnou obhajobou v trestním řízení.
Ústavní soud k těmto vyjádřením při svém rozhodování nepřihlížel, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti nebo důkazy.
Smyslem zákona č. 198/1993 Sb. je, mimo jiné, umožnit rehabilitaci osobám za trestné činy, na které se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění dalších předpisů (dále jen "rehabilitační zákon"). Ústavní soud však musí zdůraznit, že uvedený předpis váže možnost rehabilitace na splnění zákonných podmínek, upravených v §6 zákona č. 198/1993 Sb. V něm je uvedeno, že soud na návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin nepodléhající rehabilitaci podle rehabilitačního zákona, prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod, ne zjevně nepřiměřenými prostředky.
K výkladu a aplikaci ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. se Ústavní soud vyjádřil již v nálezu ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. II. ÚS 116/99, podle kterého toto ustanovení obsahuje hmotněprávní a procesní základ přezkumu. Prvním předpokladem aplikace citovaného ustanovení je skutečnost, že jde o trestný čin, na který se nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb. (předpoklad negativní). Druhý předpoklad aplikace tohoto ustanovení představuje povaha posuzovaného jednání, jakožto jednání směřujícího k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky (pozitivní předpoklad). Jedná se o předpoklady, které jsou konstruovány jako kumulativní, tj. musí být splněny současně.
V projednávané věci lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, které se argumenty stěžovatele, uplatněnými v ústavní stížnosti, zabývaly a z nichž vyplývá, proč jeho návrhu nevyhověly. Soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel se měl trestného činu křivého obvinění dopustit v roce 1952 při svém zatčení při výsleších bezpečnostních orgánů, kdy nepravdivě obvinil V. Č. jako návodce své trestné činnosti. To mělo za následek, že V. Č. byl vzat do vazby a vyšetřován. Tyto skutkové závěry odpovídají i výpovědím stěžovatele, založeným ve spise sp. zn. T 8/53. Při výslechu dne 25. 8. 1952 stěžovatel vypověděl, že mu V. Č. ukázal v Kostelci stodolu, kterou měl stěžovatel zapálit. Následně, dne 28. 8. 1952, uvedl, že k zapálení stodoly v Kostelci nebyl naveden V. Č., že se chtěl ochránit před větším trestem tím, že byl k činu naveden. Stěžovatel tedy nepravdivým obviněním V. Č. nepostupoval ve snaze krýt agenty CIC, nýbrž tímto způsobem chtěl pro sebe dosáhnout mírnějšího trestu za trestnou činnost, z níž byl obviněn. Jednání spočívající v lživém obvinění jiného, jako návodce své trestné činnosti, což mělo za následek vzetí do vazby a vyšetřování, nesměřovalo k ochraně základních lidských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Nepravdivá, lživá obvinění jiných ze spáchání trestných činů z důvodu snížení míry svého zavinění na spáchané trestné činnosti nemohou být přípustnou obhajobou v trestním řízení.
Odvolací soud závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a dodal, že v době své prvotní výpovědi byl stěžovatel již zletilý a musel vědět a být také srozuměn s tím, že pokud někoho nepravdivě obviní z návodu ke své trestné činnosti, může být vůči této osobě uplatněna trestní represe, k čemuž také v případě V. Č. došlo. Takový projev vůle (nepravdivé označení V. Č. za návodce podpálení objektů) nelze považovat za projev odporu proti komunistickému režimu, jak má na mysli zákon č. 198/1993 Sb. K tvrzení stěžovatele, že nebyl ve spojení s agenty CIC, odvolací soud uvedl, že není důvod tomuto tvrzení nevěřit s tím, že ačkoli byla další výpověď stěžovatele, týkající se trestného činu sabotáže, politicky zmanipulována v tom směru, že návodci jeho trestné činnosti byli údajní agenti CIC, byla tato skutečnost předpokladem zrušení výroku o vině stěžovatele z trestného činu sabotáže podle ustanovení §84 odst. 1 trestního zákona v tehdy platném znění.
Z uvedeného je zřejmé, že jednání stěžovatele, který křivě obvinil V. Č. z návodu ke své trestné činnosti, aby snížil míru svého zavinění a uchránil se tak před větším trestem (viz č. l. 34 spisu sp. zn. T 8/53), nesměřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod. V projednávané věci tedy není dán pozitivní předpoklad aplikace ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. Proto nelze než se ztotožnit se závěry obecných soudů, které návrh stěžovatele zamítly.
Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000, je nepřípadný z důvodu odlišnosti věci v něm řešené.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu