ECLI:CZ:US:2009:1.US.982.08.1
sp. zn. I. ÚS 982/08
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 24. března 2009 sp. zn. I. ÚS 982/08 ve věci ústavní stížnosti I. W. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008 č. j. 3 Ads 126/2007-37, jímž byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2007 č. j. 22 Ca 308/2006-19, jímž byla zamítnuta stěžovatelova správní žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, která zamítla stěžovatelovu žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, základní právo na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny a základní právo na odškodnění podle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
2. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 23. 11. 1983 sp. zn. T-157/82 byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně pro trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby. Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 4. 2003 sp. zn. Nt 1004/2002 byla ve věci povolena obnova řízení a zmíněný rozsudek vojenského obvodového soudu byl zrušen. K novému projednání obžaloby ale nedošlo, neboť Okresní soud v Opavě má za to, že (1) není oprávněn projednat obžalobu, kterou vznesl vojenský obvodový prokurátor v Prešově, a (2) Vojenský obvodový soud v Prešově má za to, že zrušení rozsudku Okresním soudem v Opavě není pro Slovenskou republiku závazné, a proto je na Slovensku původní rozsudek stále v právní moci, a tudíž není důvod, resp. nelze znovu projednávat původní obžalobu. Proto nedošlo ani k prohlášení účasti na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění.
3. Dne 17. 12. 2002 požádal stěžovatel Českou správu sociálního zabezpečení (dále též jen "ČSSZ") o jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Rozhodnutím ČSSZ ze dne 18. 5. 2006 byla žádost zamítnuta s odůvodněním, že rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Prešově nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Žaloba, kterou proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal, byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. 22 Ca 308/2006 (č. l. 19 nn.), a to s přihlédnutím k právnímu názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovenému v rozhodnutí z 22. 7. 2005 č. j. 3 Ads 33/2004-84, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že "zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci obnovy řízení ve smyslu trestního řádu nenahrazuje splnění podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., tj. zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb." (č. l. 21). Jak ve svém rozhodnutí dále uvádí krajský soud, vzhledem k tomu, že "zákonnou úpravou je přesně a podrobně stanoveno, jaký okruh osob a za jakých podmínek má nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky, nepřichází zde v úvahu postup známý jako analogie iuris a ani analogie legis, byť žalobce své "rehabilitace" dosáhl, stalo se tak ovšem cestou obnovy řízení podle příslušných ustanovení trestního řádu. V důsledku toho může být žalobce za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odškodněn podle zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv podle zákona č. 261/2001 Sb.". Krajský soud se ztotožnil s názorem ČSSZ v tom, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 565/03 ze dne 6. 12. 2005 (N 222/39 SbNU 345) nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť skutkové okolnosti tohoto případu byly odlišné.
4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008 sp. zn. 3 Ads 126/2007 (č. l. 37 nn.). Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uvedl, že judikaturu Nejvyššího správního soudu změněnou po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/05 ze dne 28. 6. 2007 (N 107/45 SbNU 451), podle kterého je třeba za podklad pro přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. považovat rovněž usnesení vydaná podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam, nelze uplatnit na projednávaný případ. Napadený rozsudek byl zrušen podle obecných ustanovení trestního řádu, a nikoli podle zákona č. 119/1990 Sb. či zákona č. 198/1993 Sb. Stěžovatel nebyl rehabilitován podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam. Nález Ústavního soudu I. ÚS 712/05 na případ stěžovatele nedopadá. V tomto nálezu Ústavní soud prohlásil, že je "třeba posoudit i stěžovatelem předložené usnesení o soudní rehabilitaci jako splnění podmínky pro vyplacení jednorázové částky, i když bylo toto usnesení vydáno v režimu obecného trestního řízení, a nikoli v režimu zákona č. 119/1990 Sb.". V daném případě však stěžovatel žádným "analogickým" rehabilitačním rozhodnutím nedisponuje. Z pouhého zrušení rozsudku, kterým byl stěžovatel odsouzen, nelze dovozovat nárok na jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Z rozhodnutí Okresního soudu v Opavě tak nárok na jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. dovodit nelze, a proto musela být kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
5. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, spornou otázkou je v daném případě to, zda má stěžovatel nárok na jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb., když (a) byl v období mezi 25. 2. 1948 a 31. 12. 1989 odsouzen pro trestný čin uvedený v §2 nebo §4 zákona č. 119/1990 Sb., (b) odsuzující rozsudek byl zrušen cestou obecných předpisů pro trestní řízení (tedy cestou stížnosti pro porušení zákona či obnovou řízení) a (c) nebyla následně vyslovena účast na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkázal na nálezy Ústavního soudu, z nichž lze podle jeho názoru odvodit nárok i v případě stěžovatele [nález sp. zn. I. ÚS 792/06 ze dne 2. 10. 2007 (N 152/47 SbNU 3), nález sp. zn. I. ÚS 2366/07 ze dne 26. 10. 2007 (N 171/47 SbNU 237), nález sp. zn. IV. ÚS 44/06 ze dne 5. 11. 2007 (N 182/47 SbNU 401), nález sp. zn. II. ÚS 807/07 ze dne 21. 11. 2007 (N 204/47 SbNU 635), nález sp. zn. I. ÚS 1916/07 ze dne 26. 2. 2008 (N 41/48 SbNU 485)]. Podle jeho názoru není klíčové, zda bylo formálně vydáno usnesení podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam, nýbrž za rozhodující považuje, zda ke stěžovatelovu odsouzení "došlo pro jeho odpor proti tehdejšímu režimu na základě přesvědčení náboženského a mravního, stěžovatel jednal vědomě a veřejně a jeho postoj byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.". Protože pravomocné usnesení Okresního soudu v Opavě dává na tyto otázky kladné odpovědi, měl mít stěžovatel na jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. nárok. Z těchto důvodů spatřoval v rozhodnutích obecných soudů porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces. Dle jeho názoru obecné soudy vycházely z přepjatě formalistického výkladu práva, aniž vzaly v úvahu specifické okolnosti případu. Právo na soudní ochranu soudy porušily tím, že stěžovateli neposkytly soudní ochranu před nesprávným rozhodnutím ČSSZ. Stěžovatel dále poukázal na nerovné zacházení, neboť jiným osobám, odsouzeným ze stejného důvodu jako stěžovatel, byla přiznána jednorázová částka podle zákona č. 261/2001 Sb., aniž musely předkládat usnesení o soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatel též namítl porušení čl. 36 odst. 3 a čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť zákon č. 261/2001 Sb. je svou povahou odškodňovací.
II.
6. Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila ředitelka České správy sociálního zabezpečení a předseda senátu Nejvyššího správního soudu. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě odkázala na odůvodnění rozsudku ze dne 23. 8. 2007 č. j. 22 Ca 308/2006-19 a na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu.
7. Česká správa sociálního zabezpečení, zastoupená ředitelkou JUDr. Boženou Michálkovou, ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatel mohl soudní rehabilitace dosáhnout v rámci přezkumného řízení, o něž však nepožádal, a tak nebyl tímto způsobem rehabilitován. Na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/05 (viz výše) došlo ke změně judikatury Nejvyššího správního soudu v tom smyslu, že za podklad pro přiznání jednorázové částky je nutno považovat rovněž soudní usnesení vydaná podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam. Nezbytnou podmínkou pro přiznání jednorázové peněžní částky je však alespoň vydání tohoto typu usnesení. Ve stěžovatelově případě však žádné takové soudní rozhodnutí neexistuje, neboť jeho účast na soudní rehabilitaci nebyla konstatována dle výše citovaného ustanovení zákona, a tak mu nárok na přiznání jednorázové peněžní částky nevznikl.
8. Nejvyšší správní soud, zastoupený JUDr. Jaroslavem Vlašínem, předsedou senátu, ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v kasační stížnosti namítal nesprávné posouzení právní otázky, a to především s poukazem na nález Ústavního soudu I. ÚS 712/05, neboť podle názoru stěžovatele je přezkoumávaný případ s případem řešeným tímto nálezem z hlediska právní problematiky identický. Nejvyšší správní soud v tomto rozsahu napadený rozsudek přezkoumal, se všemi argumenty uplatněnými stěžovatelem se vypořádal a jeho kasační stížnost zamítl. Dále předseda senátu uvedl, že v ústavní stížnosti stěžovatel formuluje spornou otázku odlišným způsobem a uvádí další důvody, které v řízení před obecnými soudy neuplatnil, a proto k nim Nejvyšší správní soud stanovisko nezaujal. Podle názoru Nejvyššího správního soudu napadeným rozsudkem mohla být stěží porušena stěžovatelova práva garantovaná citovanými ustanoveními Listiny a Úmluvy.
III.
9. Ústavní soud si dále vyžádal od právního zástupce stěžovatele usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 4. 2003 sp. zn. Nt 1004/2002 a další listinné podklady s tímto řízením související. Z nich Ústavní soud zjistil, že:
a) Citovaným usnesením Okresního soudu v Opavě byla povolena obnova řízení, které bylo skončeno pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 23. 11. 1983 sp. zn. T-157/82, a napadený rozsudek byl tímto usnesením zrušen v celém rozsahu. Okresní soud konstatoval, že v původním řízení bylo nepochybně prokázáno, že odmítnutí výkonu vojenské základní služby bylo motivováno svědomím a náboženským přesvědčením stěžovatele.
b) V návaznosti na to, dne 30. 5. 2003, stěžovatel navrhl, aby soud zastavil trestní stíhání stěžovatele a vyslovil jeho účast na soudní rehabilitaci.
c) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. 4 Tz 136/2004 rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného I. W. tak, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 4. 2003 sp. zn. Nt 1004/2002 byl porušen zákon v ustanovení §278 odst. 1 a §284 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení 281 odst. 2 tr. ř. ve prospěch stěžovatele. Rozhodnutí odůvodnil tak, že v případě návrhu na povolení obnovy řízení se věcná a místní příslušnost soudu odvozuje od toho, který soud ve věci rozhodoval v prvním stupni. V daném případě šlo o Vojenský obvodový soud v Prešově. Vojenské soudnictví zaniklo, a proto je na základě čl. II bodu 1 zákona č. 284/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, ve znění zákona České národní rady č. 580/1991 Sb., zákona České národní rady č. 23/1993 Sb. a zákona č. 171/1993 Sb., k dalšímu řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodu měl vojenský obvodový soud sídlo. Z tohoto důvodu je nutno podle názoru Nejvyššího soudu konstatovat, že žádný platný zákon ani vyhlášená mezinárodní smlouva nezakládají příslušnost Okresního soudu v Opavě. Nejvyšší soud také připomněl, že "zcela jiná situace byla v případech, kdy Nejvyšší soud při svém rozhodování rušil rozsudky bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně, který rozhodoval jako soud odvolací, neboť v souladu s ustálenou judikaturou nejvyšších soudů jak České republiky, tak i Slovenské republiky, se přiklonil k názoru, že pravomoc soudů obou republik není v těchto případech odvislá od sídla soudu, který rozhodoval v řádném opravném řízení (tímto soudem mohl být před rozdělením federace soud druhého stupně mající sídlo na území jiné republiky, než soud prvního stupně, např. i z důvodu delegace věci podle §25 tr. ř.), nýbrž zásadně od sídla soudu, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně.". Dále Nejvyšší soud dodal, že stěžovateli nic nebránilo v podání návrhu na zrušení odsuzujícího rozsudku Vojenského obvodového soudu v Prešově v přezkumném řízení podle §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a pokud tak neučinil v zákonem stanovených lhůtách, nelze se nápravy domáhat postupem, který je v rozporu se zákonem. Jelikož byl zákon porušen ve prospěch obviněného, nepřicházel v úvahu postup podle §269 odst. 2 a násl. tr. ř., tzn. zrušení napadeného rozhodnutí a nové rozhodnutí ve věci. Proto bylo nutno se spokojit pouze s tzv. akademickým výrokem o porušení zákona.
d) K názoru Nejvyššího soudu, že stěžovatel mohl využít možnost podat v příslušné lhůtě návrh na přezkum odsuzujícího rozsudku podle §4 zákona č. 119/1990 Sb., stěžovatel uvedl, že mu nelze přičítat k tíži, že takový návrh nepodal. Obavy tehdejších potenciálních navrhovatelů z neobjektivnosti přezkumných řízení byly podle jeho názoru důvodné, což stěžovatel doložil seznamem 113 rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy bylo vysloveno, že v přezkumném řízení byl v neprospěch stěžovatele porušen zákon.
e) Vzhledem k tomu, že v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že přesto rozhodnutí o povolení obnovy řízení, tj. svrchu zmíněné usnesení Okresního soudu v Opavě zůstává nezrušeno, stěžovatel očekával, že povolené obnovené řízení bude dokončeno. Dne 19. 1. 2005 si obhájce stěžovatele stěžoval u Okresního soudu v Opavě na průtahy v obnoveném řízení svého klienta-stěžovatele, neboť dosud nebyla projednána původní obžaloba. Ve sdělení ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. 33 Spr 2, 3/2005 předseda okresního soudu Mgr. Jiří Urban uvedl, že "nelze očekávat, že na základě nezákonného rozhodnutí Okresního soudu v Opavě by bylo ve věcech u zdejšího soudu dále nezákonně jednáno.". Také předání věci na Slovensko možné není. Uvedené rozsudky slovenských soudů nebyly na Slovensku nikdy zrušeny a rozhodnutími českých soudů není Slovenská republika vázána.
f) Sdělením ze dne 19. 7. 2005 č. j. 405-00985-05-2-15 odmítl Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany poskytnout stěžovateli odškodnění za nezákonné věznění.
g) Dne 5. 10. 2006 doručil stěžovatel Okresnímu soudu v Opavě podání, kterým se domáhal vyslovení soudní rehabilitace podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. O návrhu nebylo rozhodnuto žádným formálním rozhodnutím. Předseda soudu pouze právnímu zástupci stěžovatele dopisem ze dne 29. 12. 2006 sp. zn. 27Nt 17/2006 oznámil, že Okresní soud v Opavě není příslušný k rozhodování o návrhu na vyslovení soudní rehabilitace.
IV.
10. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti v kontextu jím předložených písemností a obsahu vyžádaného spisu obecného soudu sp. zn. 22 Ca 308/2006, a vše pak konfrontoval s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost jako prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce je založena na předpokladu, že případný zásah do základních práv a svobod je zásahem aktuálním, popřípadě trvajícím, jehož případné odčinění již nelze dosáhnout jinými prostředky ochrany práva (princip subsidiarity ústavní stížnosti).
12. Ze spisového materiálu, který má Ústavní soud k dispozici, přitom vyplývá, že stěžovatel byl v období mezi 25. 2. 1948 a 31. 12. 1989 odsouzen pro trestný čin uvedený v §2 nebo 4 zákona č. 119/1990 Sb., že odsuzující rozsudek byl zrušen v rámci povolené obnovy řízení Okresním soudem v Opavě [srov. bod 9 písm. a)] a že na základě závěrů rozsudku Nejvyššího soudu při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch stěžovatele [srov. bod 9 písm. c)] Okresní soud v Opavě se dále nepovažoval za soud příslušný k dokončení obnoveného řízení ani k rozhodování o návrhu na vyslovení účasti na soudní rehabilitaci [srov. bod 9 písm. e) a g)]. Z důvodu neexistence vyslovení účasti na soudní rehabilitaci (formou minimálně analogického rozhodnutí podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.) nebylo také stěžovateli přiznáno právo na vyplacení jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
13. V přezkoumávaném případě musel Ústavní soud zohlednit existenci nálezu sp. zn. IV. ÚS 792/02 ze dne 1. 3. 2004 (N 31/32 SbNU 281), v němž byla řešena otázka, zda v důsledku judikatury Ústavního soudu změněná interpretace zákonných ustanovení vztahujících se k odepření nástupu vojenské služby s odkazem na svobodu náboženského vyznání, tedy změna výkladu trestněprávní normy, je "skutečností" soudu dříve neznámou ve smyslu 278 odst. 1 tr. ř. a zda odůvodňuje povolení obnovy řízení. Ústavní soud v citovaném rozhodnutí vyjádřil právní názor, podle kterého obnova řízení řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, a proto nelze "novou skutečnost spatřovat ve vadě v právním posouzení věci dovozované z jiného (pozdějšího) výkladu právní normy.". Ústavní soud dále uvedl, že žádný z předcházejících nálezů Ústavního soudu nevyslovil, že "by návrh na obnovu řízení měl být procesním prostředkem k odstranění trestních rozhodnutí minulé doby, která z pohledu dnešního nazírání na základní práva a svobody těžko mohou obstát.". Odlišný (pozdější) výklad práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ve věci odpírání nástupu vojenské služby motivovaného svědomím a náboženským přesvědčením, není okolností, která by odůvodňovala povolení obnovy řízení.
14. V návaznosti na tento právní názor vyslovený v citovaném zamítavém nálezu sp. zn. IV. ÚS 792/02 (N 31/32 SbNU 281) nemohl Ústavní soud bez dalšího přisvědčit stěžovateli, že by mohl dosáhnout na základě pouhého rozhodnutí o povolení obnovy řízení, bez dokončení původního řízení, vyslovení účasti na soudní rehabilitaci, což by jej opravňovalo k poskytnutí jednorázové částky podle příslušného zákona. Z druhé strany je však třeba vzít v úvahu, že nálezem sp. zn. I. ÚS 26/01 ze dne 4. 7. 2001 (N 99/23 SbNU 19) byla aprobována možnost domáhat se právě obnovou řízení zrušení rozhodnutí, kterým byl dotyčný stěžovatel uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu civilní služby. Pro celkové posouzení věci Ústavní soud také musí brát v úvahu prokázanou skutečnost, že existovalo velké množství případů, v nichž byl v přezkumném řízení v neprospěch navrhovatelů porušen zákon, a proto bylo za účelem prosazení spravedlnosti odpovídajícího rozhodnutí postupováno pomocí jiných procesních prostředků.
15. Jakkoliv by se mohlo zdát, že právní názor vyslovený ve výše citovaném nálezu čtvrtého senátu Ústavního soudu prima facie brání tomu, aby byl stěžovatel v dokončení o obnoveného řízení úspěšný, je přesto, z důvodů uvedených shora a při komplexním posouzení celé věci, nutno konstatovat, že postupem Okresního soudu v Opavě došlo k porušení legitimního očekávání stěžovatele ve vztahu k dokončení obnoveného řízení jako předpokladu k uplatnění majetkových nároků. Vzhledem k tomu, že usnesením okresního soudu bylo původní odsuzující rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Prešově zrušeno a zároveň byla povolena obnova původního trestního řízení, a to dne 4. 4. 2003, tedy ještě před přijetím nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 792/02, mohl stěžovatel legitimně očekávat, že bude pokračováno v původním, tj. obnoveném řízení, s důsledkem, že vedle ukončení trestního řízení bude deklarována stěžovatelova účast na soudní rehabilitaci. Jinak řečeno, stěžovatel mohl právem očekávat, že bude rozhodnutí totalitní moci zrušeno, trestní stíhání zastaveno a následně mu bude vydáno osvědčení o rehabilitaci, čímž by měl otevřenu cestu k účasti na odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. Svoboda svědomí, do které bylo rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Prešově nepřijatelným způsobem zasaženo, má totiž "konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí" (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 671/01 ze dne 11. 3. 2003 (N 36/29 SbNU 309).
16. Důvodnost legitimního očekávání stěžovatele nemůže narušit ani akademický výrok svrchu uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz bod 9 písm. c)]. To proto, že k povaze stížnosti pro porušení zákona podávané v neprospěch odsouzených se Ústavní soud vyslovil již nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.), když zrušil ustanovení §272 a §276 věty čtvrté tr. ř. v tehdy platném znění a prohlásil, že institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného z pohledu kautel principu proporcionality neobstojí, neboť nesplňuje podmínku potřebnosti. Z tohoto nálezu Ústavního soudu také vyplývala další praxe Nejvyššího soudu, který v dalších řízeních tzv. neprospěchové stížnosti neodmítal, avšak přijímal pouze tzv. akademické výroky, jak to nakonec také učinil ve stěžovatelově případu. V usnesení sp. zn. I. ÚS 122/04 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz/) Ústavní soud vymezil účinky takovýchto rozhodnutí Nejvyššího soudu, když prohlásil, že "akademický výrok, jímž Nejvyšší soud ČR deklaruje svůj názor na výklad objektivního práva, není způsobilý vyvolávat v rovině subjektivních práv konkrétní osoby (účastníka původního trestního řízení) žádné právní následky.". V daném případě se proto rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohlo nikterak dotknout účinků rozhodnutí Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 4. 2003 sp. zn. Nt 1004/2002, a to - jak vyplývá z právních závěrů výše citovaného usnesení Ústavního soudu - ani v rovině formální (usnesení okresního soudu nebylo formálně zrušeno a nadále je třeba je považovat za platné a pravomocné), tak v rovině materiální (nadále působí právní následky vyvolané tímto usnesením rušícím původní zásahy do základních práv stěžovatele). Předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu tudíž "působilo toliko prospektivně a mohlo představovat do budoucna pouze vodítko pro výklad jednoduchého práva obecnými soudy, v žádném případě však nebylo způsobilé dotknout se subjektivních práv stěžovatele.".
17. Z podané interpretace účinků rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že okresní soud měl pokračovat v obnoveném řízení stěžovatele, který - vybaven právem legitimního očekávání - důvodně spoléhal na vydání konečného rozhodnutí tím soudem, který povolil obnovu řízení. Jinak řečeno, podle názoru Ústavního soudu měl obecný soud dále pokračovat v jednání, neboť započaté řízení bylo třeba dokončit s ohledem na respekt k základním právům stěžovatele, jakož i na požadavky, které klade princip demokratického právního státu na výkon veřejné moci. Ústavní soud považuje za nutné dodat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nepovažuje za souladné s ústavními principy z důvodů svrchu uvedených, jakož i z důvodů dalších. Nejvyšší soud pochybil při interpretaci zákona č. 284/1993 Sb., když jeho účinky vztáhnul i na zahraniční (slovenské) orgány (soudy). Český zákonodárce však může normovat kompetence toliko českých soudů, nikoli soudů zahraničních, neboť státní moc včetně mocí zákonodárné a soudní lze v důsledku principu teritoriality vykonávat toliko na území daného státu ve vztahu ke všem zde se nacházejícím osobám (výjimky např. v podobě diplomatických imunit ponechme stranou). Neskýtal-li dle názoru Nejvyššího soudu zmíněný zákon interpretační prostor pro stanovení českého příslušného soudu ve stěžovatelově věci týkající se obnovy řízení, bylo třeba stanovit takový soud podle obecných pravidel obsažených v trestním řádu. Především však Ústavní soud připomíná normativní působení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, podle kterého jsou vykonatelné nálezy Ústavního soudu závazné pro všechny orgány a osoby. To platí i pro účinky svrchu uvedeného nálezu Pl. ÚS 15/01, z něhož plyne, že akademický výrok nesmí vyvolat žádné změny v rovině subjektivních práv stěžovatele, což Okresní soud v Opavě nepostřehl a svou nečinností hrubě zasáhl do základních práv stěžovatele a samozřejmě porušil hrubým způsobem i objektivní ústavní právo. Takové pochybení (stále ještě zhojitelné) může vyvolat odpovědnost státu za nečinnost soudu, z níž by stěžovateli vznikla škoda. Podaný výklad k rozhodnutím, resp. nečinnosti obecných soudů v období od 4. 4. 2003 dodnes předestřel Ústavní soud sice jako obiter dictum, avšak pominout jej nemůže, neboť nelze mlčky přihlížet takovému postupu obecných soudů, který bezdůvodně ba svévolně vytvořil nerovnost v postavení stěžovatele ve srovnání s osobami ve stejném postavení ve stejnou dobu.
18. Vzhledem k výše řečenému však přesto nemohl Ústavní soud nyní, bez dokončení obnoveného řízení, přisvědčit tomu, že by skutečně napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do stěžovatelových základních práv. O majetkových nárocích bude možno rozhodovat až poté, co bude dokončeno obnovené řízení. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.