ECLI:CZ:US:2009:2.US.1065.09.1
sp. zn. II. ÚS 1065/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti JB Stavební, s. r. o., se sídlem Vídeňská 264/120b, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem Ph.D., advokátem, se sídlem ve Vyškově, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 Co 270/2008 ze dne 26. ledna 2009, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Statutárního města Brna, se sídlem Dominikánské náměstí 1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 27. dubna 2009 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 15C 265/2006-71 ze dne 21. května 2008, jímž byla zamítnuta její žaloba o zaplacení 7,787.847 Kč z titulu náhrady škody. Stěžovatelka je toho názoru, že napadeným rozsudkem a jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvého stupně bylo zasaženo do jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Skutkově jde ve věci o to, že vedlejší účastnice řízení (resp. její městská část) pronajala stěžovatelce svůj pozemek za účelem demolice stávajících staveb a výstavby bytového domu s podzemními garážemi do třiceti měsíců od právní moci stavebního povolení. Stěžovatelka tvrdila, že uvedený projekt byl zmařen činností vedlejšího účastníka řízení po uzavření nájemní smlouvy.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje, že podala žalobu o náhradu škody, jejíž výši doložila technicko-ekonomickým rozborem zpracovaným Ing. A. G. Soudu vytýká, že v rozporu s uvedeným rozborem nepovažuje nájemní dům s byty za zisk, ale za náklad. Závěr soudu zúžený na ušlý zisk (nájemné) je tedy v rozporu s tím, co požadovala. Má za prokázáno, že měla po celou dobu zájem na splnění svých závazků, avšak vedlejší účastník řízení neumožnil vydání demoličního výměru a současně s tím zmařil možnost výstavby jednak tím, že změnil svůj původní záměr výstavby bytového domu na výstavbu pouze staveb pro parkování, sportovní využití a rekreaci a následně dal stěžovatelce výpověď z nájmu. To s odkazem na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1735/07 (z 21. října 2008) považuje za úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy zakládající nárok na náhradu škody. Všemi uvedenými kroky, tedy kladením konkrétních překážek, totiž vedlejší účastník řízení jednoznačným způsobem mařil a fakticky i zmařil účel smlouvy, tedy výstavbu bytového domu s objektem podzemních garáží. Soudu rovněž vytýká, že pokud věděl o ukončení nájemního vztahu výpovědí, měl jako předběžnou otázku vyřešit existenci nájemního vztahu. Pokud byl tento vztah jednostranně ukončen, pak neměl bez dalšího učinit závěr o předčasnosti žaloby. To, že tak neučinil, považuje za rozporné s názorem obsaženým v nálezech sp. zn. II. ÚS 2221/07 (z 19. března 2008) a sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255). Polemizuje s názorem soudu, že po zastavení územního řízení mohla nově zahájit totéž řízení s tím, že nájemní smlouva byla vypovězena, záměr vedlejšího účastníka řízení byl změněn a řízení o odstranění stavby bylo zastaveno, protože o ně požádala stěžovatelka jako nevlastník. Považuje za nesmyslné tvrzení, že ke škodě by mohlo dojít teprve tehdy, jakmile bude dokončena stavba. Oběma obecným soudům s odkazem na názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 176/96 (N. 89/6 SbNU 151) vytýká svévoli při interpretaci právních norem týkajících se škody, neboť jejich závěry a odůvodnění se příčí pravidlům logiky. Odvolací soud se konečně vůbec nezabýval námitkou platnosti oprávnění právního zástupce k zastoupení vedlejšího účastníka v řízení, což považuje za rozporné s názorem obsaženým v nálezech sp. zn. IV. ÚS 563/03 (N 71/33 SbNU 209) a sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443).
4. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není proto jeho úkolem rozhodovat o otázkách podústavního práva, což je naopak v pravomoci obecných soudů, do jejichž pravomoci je proto oprávněn zasahovat jen pokud jejich postup či rozhodnutí představují porušení základních práv a svobod (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123; aj.). Za důvod k ústavní stížnosti tedy nemůže postačovat skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.). Pokud jde o přezkum interpretace a aplikace podústavního práva či provádění procesu dokazování zasahuje totiž Ústavní soud jen v případech nejextrémnějších excesů (sp. zn. 671/02, N 10/29 SbNU 69; aj.).
5. Vzdor tvrzení stěžovatelky je z obsahu napadeného rozsudku a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvého stupně patrné, že žalobní tvrzení stěžovatelky nebylo nikdy opřeno o existenci výpovědi vedlejšího účastníka řízení z nájmu, ale důsledně o činnost, resp. nečinnost vedlejšího účastníka řízení v souvislosti s demoličním řízením a se změnou záměru vedlejšího účastníka řízení využít daný pozemek. Odvolací soud se tedy v souladu se zásadou neúplné apelace zabýval touto věcí jen omezeně s ohledem na odvolací námitku, že byla stěžovatelce dána již "druhá výpověď". Své povinnosti rozhodnout o této námitce v souladu s názorem obsaženým v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/93 (N 24/1 SbNU 175) odvolací soud dostál konstatováním, že z korespondence mezi stranami předložené stěžovatelkou vyplývá pouze "dobová licitace o dohodě o skončení nájmu" (str. 3 alinea ultima).
6. Podobně lze nahlížet na tvrzení stěžovatelky, že je její nárok opřen o jednání vedlejšího účastníka řízení v rozporu s dobrými mravy, a že soud navíc zjistil porušení práva vedlejším účastníkem řízení, jež ale bagatelizoval. Ve skutečnosti bylo žalobní tvrzení stěžovatelky opřeno o porušení uzavřené nájemní smlouvy ze strany stěžovatelky, čemuž obecné soudy obou stupňů nepřisvědčily. Odvolací soud pak na jedné straně sice vyvodil porušení §559 odst. 2 ve spojení s §517 odst. 1 občanského zákoníku) na straně vedlejšího účastníka řízení v tom, že při vědomí o zamítnutí návrhu stěžovatelky na demolici pro nedostatek aktivní legitimace sám nepodal návrh na demolici ihned, ale až s cca čtyřměsíčním odstupem. V souvislosti s tím ani v souvislosti s rozhodnutím vedlejšího účastníka řízení změnit záměr s předmětným pozemkem však na druhé straně nebyla odvolacím soudem shledána příčinná souvislost s jakoukoliv škodou způsobenou stěžovatelce, resp. se vznikem škody jako takové coby následku.
7. Ohledně posledně uvedeného lze zajisté souhlasit se stěžovatelkou v tom, že stavba bytového domu s podzemními garážemi mohla v případě své realizace představovat majetkovou hodnotu sama o sobě a případné nájemné z této stavby nebo jejích částí by pak mohlo být považováno za zisk. To ovšem nic nemění na závěru odvolacího soudu, že je s ohledem na provedené dokazování žaloba předčasná, protože vedlejší účastník řízení je nadále nájemní smlouvou vázán a po vydání demoličního rozhodnutí tak stěžovatelce nic nebrání v realizaci plánované stavby. Pokud se odvolací soud zaměřil především na otázku ušlého nájemného, pak evidentně reagoval na tvrzení stěžovatelky, že projekt není v současných podmínkách na trhu realizovatelný pro nerentabilitu způsobenou poklesem poptávky po bytech. Ústavnímu soudu se v této souvislosti jeví logickým a přiměřeným závěr, že k uvedené změně na trhu mělo dojít ještě předtím, než měla být stavba podle uzavřené nájemní smlouvy zrealizována bez ohledu na jakoukoliv činnost či nečinnost vedlejšího účastníka řízení. Tento závěr je možné vyložit také tak, že odpovědnost za vlastní podnikatelské riziko není vymahatelná po nikom jiném, což je stejně jako všechny ostatní závěry obecného soudu možné považovat za ústavně souladné.
8. Konečně pokud jde o námitku, že za vedlejšího účastníka řízení měla vystupovat osoba, jež k tomu nebyla platně zmocněna, jedná se o námitku v kontextu argumentace ústavní stížnosti a cíle sledovaného stěžovatelkou bezvýznamnou. Tato námitka totiž nemá vůbec žádný vliv na rozhodnutí o meritu věci.
9. Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu