ECLI:CZ:US:2009:2.US.1376.08.1
sp. zn. II. ÚS 1376/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Z. P. a M. P., oba zastoupeni Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 2. 2006 č. j. 11 C 211/2000-202, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2006 č. j. 51 Co 172/2006-223 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 č. j. 22 Cdo 200/2007-243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali se stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 11 odst. 1, věta druhá, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelé rovněž navrhovali odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Z ústavní stížnosti a připojených dokumentů Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem ze dne 10. 2. 2006 č. j. 11 C 211/2000-202 uložil Obvodní soud pro Prahu 10 žalovaným - stěžovatelům povinnost, aby společně a nerozdílně na své náklady odstranili z východní části pozemku p. č. 349/102 v obci Praha, k. ú. Štěrboholy, ve výroku blíže specifikovaný plot. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobci (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastníci") domáhali odstranění předmětného plotu, jenž stěžovatelé jako spoluvlastníci sousedního pozemku p. č. 349/104 postavili na jejich pozemku na základě chybného zaměření hranice pozemku pracovníky Geodézie, n. p., Praha. Jednalo se v dané věci již o v pořadí třetí rozhodnutí, když předchozí, meritorně totožná rozhodnutí ze dne 14. 4. 2004 a ze dne 6. 4. 2005 zrušil odvolací soud a věc vrátil k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 10 tedy opětovně vyhodnotil provedené důkazy, přičemž setrval na svém právním názoru vysloveném v předcházejících rozhodnutích, podle něhož ze strany stěžovatelů nedošlo k vydržení sporné části pozemku p. č. 349/102 v obci Praha, k. ú. Štěrboholy, ohraničené z jedné strany plotem a z druhé strany vlastnickou hranicí mezi pozemky p. č. 349/102 a p. č. 349/104. V době do 31. 12. 1991 nemohli být totiž oprávněnými držiteli tohoto pozemku (části parcely), neboť jim nesvědčila dobrá víra, že jim pozemek vlastnicky náleží, když mohli být toliko v dobré víře, že jim k této části parcely svědčí právo osobního užívání na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku p. č. 349/104, kterou s nimi dne 28. 10. 1984 uzavřel Československý stát, zastoupený Místním národním výborem v Praze 10. Teprve od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., který novelizoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), tj. od 1. 1. 1992 se mohli stěžovatelé domnívat, že jim svědčí vlastnické právo ke sporné části parcely. Poté již však pozemek neměli v držení po zákonem stanovenou vydržecí dobu deseti let, neboť jejich dobrá víra trvala nejpozději do července 2000, kdy jim byla doručena žaloba v této věci obsahující konkrétní okolnosti zpochybňující jejich vlastnické právo k části sporné parcely.
K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 8. 2006 č. j. 51 Co 172/2006-223 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 3. 2008 č. j. 22 Cdo 200/2007-243 jako nepřípustné odmítl.
Porušení ústavního práva na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva spatřovali stěžovatelé v nesprávné aplikaci ustanovení §872 odst. 1, 6 a ustanovení §868 občanského zákoníku v platném znění, jakož i v nesprávném výkladu a aplikaci právní teorie. Obecné soudy po nich v rozporu se zákonem, konkrétně s ustanovením §872 odst. 6 občanského zákoníku, požadovaly prokázání dobré víry k držbě vlastnického práva v době před 1. 1. 1992, přestože zákon sám v uvedeném ustanovení vztahuje možnost zápočtu oprávněné držby na případy, kdy subjekt nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem, protože měl pozemek pouze v osobním užívání. Odlišný výklad byl dle jejich přesvědčení "zcela právně i teoreticky nesmyslný" a v podstatě by znemožňoval aplikaci dotčených ustanovení. Jinou držbu v případě práva osobního užívání totiž započíst nelze. V dalším stěžovatelé odkazovali na údajně průlomové rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 ze dne 7. 12. 2005, které obecné soudy při svém rozhodování nepochopitelně opomenuly, ačkoliv podle navrhovatelů obsahovalo ústavně konformní výklad citovaných ustanovení. V souladu s právním názorem vysloveném v tomto rozhodnutí mohlo být právo osobního užívání s ohledem na svůj charakter předmětem oprávněné držby. Oprávněný držitel tohoto práva měl přitom stejná práva jako subjekt tohoto práva, tudíž se i jeho právo osobního užívání ke dni 1. 1. 1992 muselo změnit dle §872 odst. 1 občanského zákoníku na právo vlastnické. Stěžovatelé tedy s odkazem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu dovozovali možnost vydržení práva osobního užívání, což je následně dovedlo k závěru, že předmětnou část pozemku vydrželi, a to buď rovnou ke dni 1. 1. 1992, nebo nejpozději po uplynutí deseti let od uzavření smlouvy o osobním užívání, tedy ke dni 28. 10. 1994, resp. 7. 2. 1995.
Stěžovatelé dále namítali porušení svého práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, kterého se obecné soudy měly dopustit tím, že se nijak nevypořádaly s jejich argumentací a pouze se spokojily s odkazy na předchozí judikaturu soudů za situace, kdy tato byla již překonaná.
K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení, tedy obecné soudy, jenž shodně daly najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná, a proto na svých právních závěrech setrvávají. Nejvyšší soud nadto neshledal důvod pro případné zrušení svého rozhodnutí, neboť toto se nedotýkalo věci samé, nýbrž pouze obsahovalo nezvratný závěr o nepřípustnosti dovolání stěžovatelů v dané věci.
Vyjádření k ústavní stížnosti připojili také vedlejší účastníci. V podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 9. 10. 2008, označili stěžovateli podanou stížnost, jejíž podstatu shledávali v pouhé polemice s právními názory obecných soudů, za nedůvodnou a námitky stěžovatelů týkající se absence řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů za neopodstatněné. Závěrem pak poukázali na změnu a doplnění stížnostní argumentace stěžovatelů ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, jež v průběhu řízení tito neuváděli.
Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků, která nepřinesly žádné nové skutečnosti a argumenty, nebylo nutné je zasílat stěžovatelům k případné replice.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelů především s výkladem ustanovení §872 odst. 6 občanského zákoníku podaným obecnými soudy. Vlastní interpretací dotčeného ustanovení se stěžovatelé domáhají, aby soudy konstatovaly vydržení vlastnického práva k části pozemku p. č. 349/102 hraničně vymezeném z jedné strany plotem a z druhé strany původní vlastnickou hranicí pozemků p. č. 349/102 a p. č. 349/104. Na tomto místě Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Sjednocování judikatury obecných soudů je především úkolem soudů vyšších stupňů, nikoli soudu Ústavního. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva například tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Nicméně podobné pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Argumenty, které stěžovatelé vznesli, jsou v podstatě shodné s těmi, které uplatňovali v předchozích řízeních a kterými se již obecné soudy zabývaly, přičemž k závěrům, k nimž posléze dospěly, nemá Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování žádné výhrady. Lze dodat, že ústavní konformitou interpretace ustanovení §872 občanského zákoníku vyloženou v judikatuře Nejvyššího soudu, na niž obecné soudy opakovaně odkázaly, se Ústavní soud zabýval již dříve ve svém usnesení ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 401/98 a nověji v usnesení ze dne 25. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1334/08, v němž dospěl k totožnému závěru.
Z ustanovení §872 odst. 6 občanského zákoníku, jehož se stěžovatelé dovolávají, se podává, že v případě vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona. Jednou z nezbytných podmínek, které musely být naplněny pro vydržení vlastnického práva, a to i ve smyslu právní úpravy platné před 1. 1. 1992, musela být vždy dobrá víra držitele, že mu věc patří - tedy, že je jejím vlastníkem. Ani nová právní úprava provedená zákonem č. 509/1991 Sb., držbu uskutečňovanou do 31. 12. 1991 nekvalifikuje odlišně, pouze ji započítává do délky nezbytné vydržecí doby. Obecné soudy tuto okolnost v odůvodnění napadených rozhodnutí stěžovatelům v souvislosti s aplikací ustanovení §134 odst. 1 a §872 odst. 1 občanského zákoníku podrobně vysvětlily, když opakovaně zdůraznily, že vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání, které je nezaměnitelné s právem vlastnickým, vylučuje dobrou víru uživatele, že mu věc patří jako vlastníkovi, což znamená, že držba práva osobního užívání pozemku nemohla vést k vydržení vlastnického práva. Na tomto závěru nemůže nic změnit fakt, že z práva osobního užívání vyplývala pro osobního uživatele obsahově obdobná práva, jako měl vlastník věci.
Stěžovatelé usuzovali na nesprávný výklad provedený obecnými soudy také z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1529/2004. Tuto část argumentace ovšem neuplatnili v předchozím řízení, ačkoliv tak učinit mohli. Je tedy zjevné, že je konstruována a uplatněna ex post až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jí stěžovatelé bránili již v předchozím řízení. Takovýto postup je však dle konstantní judikatury Ústavního soudu nepřípustný. Nad rámec odůvodnění je třeba poznamenat, že použití stěžovateli citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu není v souzené věci příhodné, neboť řeší věc skutkově zcela odlišnou. Dovolací soud zde posuzoval účinky dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, uzavřené na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, a to v případě, že předmětný pozemek nebyl v tzv. socialistickém společenském vlastnictví. Závěry přijaté ve zmiňovaném rozhodnutí nelze na projednávaný případ vztáhnout již z toho důvodu, že v řízení nebyl prokázán - a to ani v poměru k právu osobního užívání - objektivně oprávněný důvod nabytí držby ke sporné části, když samotný odkaz na to, že sporná část pozemku byla oplocena proto, že si stěžovatelé mysleli, že jej užívají oprávněně, nemůže obstát, neboť dobrá víra se vždy musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu, který by mohl mít za následek vznik práva.
Nebylo možné přisvědčit ani další námitce stěžovatelů stran nedostatečného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Jak bylo z předložených listin ověřeno, ve věci rozhodující soudy se návrhy stěžovatelů velmi zevrubně zabývaly a v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor a svá rozhodnutí srozumitelně zdůvodnily. Ze strany stěžovatelů se tak spíše jedná o přetrvávající nesouhlas se samotným výkladem problematiky provedeným obecnými soudy. K tomu lze podotknout, že odlišný právní názor účastníka řízení od názoru vysloveného soudem rozhodujícím jeho spor ještě neznamená porušení práva na soudní ochranu. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze v žádném případě vykládat jako garanci úspěchu v řízení, tj. jako zaručení přímého a bezprostředního práva jednotlivce na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá hmotněprávním poměrům, jak je sám vnímá a interpretuje.
S ohledem na výše naznačené Ústavní soud uzavírá, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu