ECLI:CZ:US:2009:2.US.152.09.2
sp. zn. II. ÚS 152/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Č. M., zastoupeného JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 1 KZN 520/2006 ze dne 14. listopadu 2008, a usnesení policejního orgánu č . j . PSP-663/TČ-2008-75 ze dne 7. října 2008, za účasti 1) Městského státního zastupitelství v Praze a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 21. ledna 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž usnesením policejního orgánu bylo odloženo jeho trestní oznámení a usnesením státní zástupkyně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že v řízení, které předcházelo napadeným rozhodnutím, bylo porušeno základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když zjištění skutkového stavu věci nebylo provedeno tak, aby obstálo z hlediska minimálních práv navrhovatele garantovaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zaručených Listinou.
2. Stěžovatel se konkrétně zabývá blankosměnkou vystavenou dne 25. února 1994 na směnečnou sumu 75,000.000,00 Kč. Na ní je v řadě indosamentů v řádce M. K. padělán podpis. Řada indosamentu, na jehož konci byl uveden T. L. je tak přerušena. Navíc T. L. prohlásil, že předmětná směnka je ve vlastnictví M. M. T. L. tedy nebyl oprávněn podat z této směnky žalobu, na jejímž základě byl vydán směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. Sm 128/97-14 ze dne 25. března 1998, který byl k jeho námitkám potvrzen rozsudkem téhož soudu sp. zn. 13 Cm 250/98. Nebyl oprávněn ani k převodu směnečné pohledávky formou Smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky ze dne 14. prosince 2001 na obchodní společnost ZŘUD-MASOKOMBINÁT PÍSEK CZ, a. s. Lze tedy učinit závěr, že T. L. naplnil všechny znaky trestného činu podvodu, protože na základě zfalšovaných zápisů na předmětné směnce získal exekuční titul, a poté na základě Smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky získal plnění 10.000.000 Kč, vyplacených obchodní společností ZŘUD-MASOKOMBINÁT PÍSEK CZ, a. s.
3. Dále stěžovatel uvádí, že dnem 8. dubna 1999 vstoupila společnost MASOKOMBINÁT PÍSEK, s. r. o., do likvidace a dne 29. června 2001 do konkursu. Proto T. L. s JUDr. D. Š. podali účelové trestní oznámení, z jehož podnětu bylo dne 26. září 2001 stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona a v tomto řízení byl dne 10. října 2001 vzat do vazby z níž byl propuštěn 21. února 2002. Toto trestní stíhání bylo zastaveno podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesením státní zástupkyně ze dne 19. ledna 2005 v němž je konstatováno, že zahájení trestního stíhání nebylo důvodné a tedy nebylo důvodné ani trestní oznámení. Za nezákonnou vazbu mu byla proplacena náhrada. Krátce po vzetí do vazby jednali jeho právní zástupci s právním zástupcem T. L., JUDr. D. Š., který uvedl, že po zaplacení peněžní částky ze směnky zajistí stěžovateli propuštění z vazby. S ohledem na to, že vzetí do vazby působilo velmi negativně jak na stěžovatele, tak i na celou skupinu ZŘUD, souhlasil stěžovatel s uzavřením Smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky na společnost ZŘUD-MASOKOMBINÁT PÍSEK CZ, a. s. Tím se podle stěžovatele dopustili T. L. s JUDr. D. Š. trestného činu vydírání.
4. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125), podle nějž pokud zákon v oblasti trestního řízení vyžaduje náležité zjištění skutkového stavu věci, nelze tomuto postulátu rozumět jinak, než že jím jsou současně ústavně vymezeny rozsah a ochrana ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu.
5. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi (srov. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343, sp. zn. I. ÚS 84/99, U 29/14 SbNU 291, aj.) vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná pravidla nestanoví, natož aby takový požadavek byl chráněn na ústavní úrovni. Při vědomí pozitivních povinností na poli ochrany základních práv a svobod dospěl přiměřeně k témuž závěru i Evropský soud pro lidská práva při výkladu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (rozsudek Perez proti Francii č. 47287/99 z 12. února 2004).
6. Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. V právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405; aj.).
7. Z obsahu přiložených kopií napadených usnesení zcela zřejmě vyplývá, že se policejní orgán přiměřeně zabýval trestním oznámením stěžovatele a v této věci zaujal názor, který jej vedl k vyřízení této věci daným způsobem a s nímž se posléze ztotožnila i státní zástupkyně. Konkrétně dospěli oba k závěru, že se nepodařilo prokázat, že by podezřelí uvedli nepravdivé skutečnosti ohledně jednání stěžovatele, pro které na něj podali trestní oznámení. Stejně tak nebylo prokázáno, že by podezřelí ovlivnili nebo mohli ovlivnit rozhodování státního zástupce a soudce v souvislosti se vzetím stěžovatele do vazby a propuštěním z ní. I z dalších zjištěných okolností pak orgány veřejné žaloby dospěly k závěru, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu vydírání jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Uvedený názor přitom nelze považovat ani za svévolný ani za nepředvídatelný. Orgány veřejné žaloby tedy splnily své pozitivní povinnosti na poli ochrany základních práv a svobod ústavně souladným způsobem. Dlužno dodat, že o podezření stěžovatele ze spáchání trestného činu podvodu v souvislosti s původní indosací předmětné směnky nebylo rozhodováno v nyní posuzovaném řízení, nýbrž v řízení završeném usnesením ČTS: KVCJ-21/20-99, přičemž policejní orgán v průběhu řízení zjistil, že v dané věci již deset let probíhá občanskoprávní spor, který všechny zúčastněné strany nakonec řeší tím, že na sebe navzájem podávají trestní oznámení.
8. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu