ECLI:CZ:US:2009:2.US.1527.08.1
sp. zn. II. ÚS 1527/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2009 v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. M., zastoupeného JUDr. Stanislavem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 39, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 378/2008, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 4 To 250/2007, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2007, č. j. 4 T 245/2006 - 905, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále měl být porušen čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy ČR.
V záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel spolu s obviněnou I. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Uvedeného trestného činu se stěžovatel sám (nebo společně s obž. I. P.) dopustil tím, že v období od února 2003 do února 2006 v Brně a na jiných místech v ČR vylákal pod záminkou zprostředkování úvěrů od velkého počtu lidí finanční prostředky, čímž ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu (cca 625.000,- Kč).
K odvolání stěžovatele i obž. I. P. Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu ve výrocích o trestech a tresty nově vyměřil tak, že stěžovateli byl podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců.
Dovolání stěžovatele, v němž zejména namítal neúplná skutková zjištění a nedostatečné hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem odvolání a částečně i výše zmíněného dovolání, tj. nedostatečně zjištěný skutkový stav, způsob provedení důkazů a nesprávnost jejich hodnocení, a která se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva. Nadto stěžovatel konkrétně polemizoval se závěry obecných soudů ohledně posouzení jeho činnosti jako podvodu, které učinily na základě svědeckých výpovědí, přičemž se dostatečně nezabývaly povahou a rozsahem jeho činnosti jakožto činnosti zprostředkovatelské podle obchodního práva. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Brně, Krajský soud v Brně i Nejvyšší soud.
Jak Městský soud v Brně, zastoupený JUDr. M. Vrtkem, tak i Krajský soud v Brně, zastoupený JUDr. J. Šoukalem, ve svých vyjádřeních shodně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž konstatovaly, že veškeré námitky stěžovatele jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů.
Nejvyšší soud, zastoupený JUDr. M. Miklášem, ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti přednesl obdobné námitky jako v dovolání, kterými tak stavěl Nejvyšší soud do role dalšího odvolacího soudu. Ve vztahu ke konkrétní námitce stěžovatele ohledně nezohlednění rozsahu a charakteru jeho činnosti jako činnosti zprostředkovatelské podle obchodního práva soud uvedl, že soudy obou stupňů se dostatečně touto otázkou zabývaly a po zhodnocení důkazů dospěly ke skutkovému závěru, že stěžovatel předmětné finanční částky vylákal od poškozených pod záminkou zprostředkování úvěru, ač věděl, že je použije pro jiný účel.
V replice k tomuto vyjádření pak stěžovatel pouze opětovně předestřel a zčásti rozšířil polemiku se skutkovými závěry obecných soudů ohledně charakteru jeho činnosti jako podvodu, nikoli jako zprostředkovatelské činnosti dle obchodního práva.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je nejen s obsahem napadených rozhodnutí, ale i s obsahem spisu Městské soudu v Brně sp. zn. 4 To 250/2007, který si vyžádal, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesenou polemikou se skutkovými zjištěními orgánů činných v trestním řízení a s odůvodněním napadených rozhodnutí, zejména pokud jde o charakteristiku jeho činnosti, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod daného stěžovatele. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, výše konkretizované námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, které opírá především o fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, se shodují s námitkami, které sám uplatňoval již v průběhu odvolacího i dovolacího řízení. Po důkladném seznámení se s těmito rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se po rozsáhlém dokazování s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, zejména se podrobně zabývaly stěžovatelovými námitkami, které se týkaly posouzení charakteru jeho činnosti (str. 43 - 44 rozsudku městského soudu), resp. hodnocení závěrů učiněných ze svědeckých výpovědí. Nadto krajský soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, proč se ztotožnil se závěry nalézacího soudu ohledně viny obžalovaných, proč nepovažoval za relevantní některé další námitky obsažené v odvolání a naopak proč změnil výrok nalézacího soudu týkajícího se výše uloženého trestu. K obdobným závěrům dospěl i Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí o dovolání, když mimo jiné konstatoval, že "neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který by jediný mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů." (str. 5 usnesení). Samu okolnost, že námitkám stěžovatele obecné soudy nepřisvědčily, tak nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu