ECLI:CZ:US:2009:2.US.1802.08.1
sp. zn. II. ÚS 1802/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Františka Duchoně a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Ing. Z. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem v Teplicích, Dlouhá 31/63, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2008 č. j. 5 As 5/2007-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z vyžádaného spisu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Rozhodnutím ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. O-9656, č. j. 5854/2004, Úřad průmyslového vlastnictví zamítl návrh stěžovatele (žalobce), podaný podle §32 odst. 1 a 3 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, na prohlášení slovní ochranné známky č. 114095 ve znění "BECHERBITTER", jejímž vlastníkem je společnost Jan Becher - Karlovarská Becherovka a. s., se sídlem Karlovy Vary, za neplatnou. Rozklad podaný stěžovatelem předseda Úřadu průmyslového vlastnictví rozhodnutím ze dne 19. 7. 2005, č. j. O-9656 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobu stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, č. j. 8 Ca 273/2005 - 77 zamítl pro nedůvodnost. Soud dospěl k závěru, že ochranná známka byla zapsána dne 27. 12. 1907 podle zákona o ochraně známek č. 19/1890 ř. z. a je platná. Stěžovatel neprokázal, že by byl majitelem ochranné známky s prioritou. Dle městského soudu se stěžovateli nejedná o platnost či neplatnost ochranné známky, ale spíše o změnu osoby zapsaného majitele. K námitce o neplatnosti smlouvy o převodu průmyslových práv ze dne 12. 12. 1996 (na současného majitele ochranné známky) soud uvedl, že zápis převodu ochranné známky do rejstříku nemůže být napadnut, pokud od zápisu uplynula lhůta tří let. Soud se současně vyjádřil k darovací smlouvě ze dne 1. 3. 1939 mezi veřejnou obchodní společností Johann Becher jako dárcem a obdarovanými L. K. a J. H. tak, že bez ohledu na to, zda smlouva je či není platná, k převodu práv dle této smlouvy nemohlo dojít, neboť nebyla naplněna jedna z podmínek výslovně ve smlouvě stanovených. Ke stěžovatelem předloženým usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 11. 1997 sp. zn. D 571/97 a ze dne 25. 2. 1998 sp. zn. D 572/97, kterými byla zastavena řízení o dodatečném projednání dědictví po J. H., uvedl, že jsou rozhodnutími procesní povahy a nezakládají žádná hmotná práva či povinnosti; soud k nim proto nepřihlédl. Námitku stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces označil za nezdůvodněnou. Ohledně hodnocení důkazů správním orgánem neshledal soud vady, které by měly za následek nezákonnost rozhodnutí.
Kasační stížnost stěžovatele byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Nejvyšší správní soud uvedl, že zápisná způsobilost ochranné známky se posuzuje dle zákona platného v příslušné době (zde dle zákona č. 19/1890 ř. z.). Stěžovatel netvrdil žádné skutečnosti ke zpochybnění zápisné způsobilosti této ochranné známky, z jejího zápisu v roce 1919 naopak vycházel, když tvrdil následné darování v roce 1939 a nabytí v rámci dědictví. Nejvyšší správní soud poukázal rovněž na závěry Úřadu a městského soudu, dle kterých ochranná známka byla zapsána v souladu se zákonem č. 19/1890 ř. z., resp. stěžovatel neprokázal důvody neplatnosti. Důvody neplatnosti ochranné známky uvedené stěžovatelem (včetně námitek o neplatnosti smlouvy o převodu průmyslových práv z roku 1996 na současného majitele ochranné známky) není možno zohlednit v řízení o návrhu na prohlášení ochranné známky za neplatnou dle §32 odst. 1 a 3 zákona č. 441/2003 Sb.; Úřad byl vázán návrhem stěžovatele a s jeho námitkami se řádně vypořádal. Argumentaci městského soudu a správního orgánu, týkající se darovací smlouvy z roku 1939, označil Nejvyšší správní soud za nadbytečnou. Námitka stěžovatele o porušení poučovací povinnosti Úřadem byla shledána jako blíže nekonkretizovaná; v plnění poučovací povinnosti nebyly shledány žádné protizákonné nedostatky.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl tytéž námitky jako ve svém rozkladu a dále před městským soudem a Nejvyšším správním soudem. V návaznosti na ně uvedl, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva, neboť "žádný z orgánů nezjistil řádně a úplně skutkový stav věci, věc byla z jimi zjištěného stavu nesprávně právně posouzena".
Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že dle čl. 83 Ústavy je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není proto povolán k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich správnosti, znovu hodnotil provedené důkazy či podával výklad podústavního práva. Jeho úkolem je naopak ochrana ústavnosti, kdy na základně podané ústavní stížnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], zkoumá, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména pak práva na spravedlivý proces, jehož složkou je také právo na řádné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí.
Ústavní soud rovněž opakovaně vymezil své postavení ve vztahu ke správnímu soudnictví po vzniku Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 591, usnesení ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 442/06, usnesení ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1187/07, či usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz), přičemž uvedl, že započetím činnosti Nejvyššího správního soudu náleží právě tomuto soudu provádět výklad podústavního práva v rámci správního soudnictví a sjednocovat judikaturu správních soudů, a to za současného respektování ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud není povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
V projednávané věci stěžovatel vznáší tytéž námitky jako v předchozích řízeních a polemizuje se závěry správních orgánů a správních soudů o tom, zda ve věci byly dány zákonné důvody pro prohlášení předmětné ochranné známky za neplatnou. Stěžovatel tak v podstatě nesouhlasí s jimi provedenou interpretací a aplikací předpisů podústavního práva.
Jak Ústavní soud uvedl, není povolán k výkladu podústavního práva, může zasáhnout pouze v případě, pokud výklad a aplikace právních norem vybočí z mezí ústavnosti. K tomu dochází zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
O výše naznačený výkladový exces se však v této věci nejedná. Ústavní soud po přezkumu obou rozhodnutí správních soudů dospěl k závěru, že soudy na podkladě zjištěných skutečností dospěly k právním závěrům, které dostatečně a srozumitelně rozvedly a odůvodnily ve svých rozhodnutích. Ústavní soud v jejich rozhodnutích neshledal nahodilost, vnitřní rozpornost či iracionální úvahy a závěry; není přitom povolán k přezkumu pouhé správnosti. Opakující se námitky stěžovatele Ústavní soud posouvají do roviny podústavního práva za účelem dalšího instančního přezkumu; taková pravomoc však Ústavnímu soudu dána není.
Vzhledem k tomu, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je toliko polemikou se závěry správních soudů a dle obsahu obou rozhodnutí správních soudů a obsahu stěžovatelových námitek evidentně nedošlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Ústavní soud dodává, že obdobně bylo argumentováno v usneseních sp. zn. III. ÚS 1801/08, III. ÚS 1803/08, kterými byly odmítnuty obdobné ústavní stížnosti téhož stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu