ECLI:CZ:US:2009:2.US.1975.09.1
sp. zn. II. ÚS 1975/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem, se sídlem Polská 54, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, č. j. 21 Cdo 3090/2008-112, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2008, č. j. 23 Co 27/2008-98, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a JUDr. Pavla Němce, se sídlem Šumavská 5, 120 00 Praha, správce konkursní podstaty úpadce Mramor, spol. s r. o., v likvidaci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 29. června 2007, č. j. 10 C 44/2007-73, vyhověl žalobě, jíž žalobce (stěžovatel) po žalovaném (vedlejší účastník řízení) požadoval zaplacení náhrady mzdy v celkové výši 380.000 Kč a současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 60.807 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. února 2008, č. j. 23 Co 27/2008-98, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že žalobce se stal ode dne 17. srpna 1994 jednatelem společnosti Mramor, spol. s r. o. (nyní úpadce), nevykonával od té doby veškerou činnost směřující k řízení této společnosti z titulu funkce ředitele v pracovním poměru, ale z titulu funkce jednatele společnosti v obchodněprávním vztahu. Po celou dobu výkonu funkce statutárního orgánu společnosti nemohl mít žalobce vůči úpadci jakékoliv pracovněprávní nároky, které by vyplývaly z funkce ředitele společnosti.
Následné dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, č. j. 21 Cdo 3090/2008-112, zamítnuto. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že žalobce veškerou činnost směřující k řízení společnosti vykonával, jakmile se stal nejprve jedním a posléze jediným jednatelem společnosti, z titulu funkce jednatele a nikoliv ředitele v pracovním poměru, a že mu proto nenáleží požadovaná mzda a náhrada mzdy. Poukázal přitom na ustálenou judikaturu, podle níž (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92) činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. V projednávané věci vyšly obecné soudy ze zjištění, že žalobce se v tzv. manažerské smlouvě ze dne 1. července 1994 jako ředitel společnosti zavázal řídit běžnou činnost podniku a spravovat svěřený majetek a zabezpečovat úkoly vyplývající ze zákona a z rozhodnutí jednatelů spol. s r.o., a konat další činnosti uvedené v této smlouvě. Během řízení před soudy nebylo zjištěno (a ani žádným z účastníků tvrzeno), že by mezi žalobcem a úpadcem byl navázán jiný pracovněprávní vztah než z důvodu jmenování žalobce do funkce ředitele společnosti. Pokud se stal žalobce ode dne 17. srpna 1994 jednatelem společnosti Mramor, spol. s r. o., je nepochybné, že nadále měl (musel) uvedené činnosti konat z důvodu výkonu funkce statutárního orgánu společnosti a že souběžný výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu nepřicházel v úvahu. Nárok na odměnu, která žalobci přísluší, nevzniká ovšem z pracovněprávního, ale z obchodněprávního vztahu (za výkon funkce jednatele), a jako takový nemůže být projednán a rozhodnut v tomto řízení (jehož předmětem jsou pracovněprávní nároky ve smyslu §31 odst. 3 a 4 zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"). Dovolací soud rovněž nepřisvědčil námitce stěžovatele, že jde o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu, neboť žalobce nebyl poučen o možnosti jiného právního posouzení věci. K tomu uvedl, že poučení účastníků řízení postupem podle §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), totiž přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení; nespadá do poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 o. s. ř. objasňování, zda jeden z účastníků nemá vůči druhému jinou pohledávku, ukáže-li se, že jím uplatněný nárok není po právu. Vzhledem k tomu, že - jak již uvedeno výše - v dosavadním řízení nebylo tvrzeno (a ani jinak nevyšlo najevo), že by žalobce konal (měl konat) pro úpadce jiné činnosti než z důvodu jmenování do funkce ředitele, nebylo potřebné doplňovat vylíčení rozhodujících skutečností ani z pohledu právního názoru odvolacího soudu a nelze tedy soudům důvodně vytýkat, že žalobce nepoučily postupem podle §118a odst. 2 o. s. ř.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], jehož se měl dopustit zejména odvolací soud. Podle názoru stěžovatele byl postup, který předcházel vyhlášení rozsudku v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Odvolací soud totiž neumožnil stěžovateli reagovat na závěr, k němuž dospěl a na němž jeho rozhodnutí spočívá (závěr, že stěžovatel vykonával svoji činnost pro společnost z titulu funkce jednatele a nikoliv ředitele v pracovním poměru). Tento závěr učinil odvolací soud, aniž by stěžovatele poučil, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že není možný souběh výkonu funkce statutárního orgánu společnosti a výkon jiné řídící funkce u téže společnosti v pracovním poměru, jestliže náplně funkcí jsou stejné. Odvolací soud však již nezjišťoval, zda náplní stěžovatele ve funkci ředitele společnosti nebyla také činnost jiná, která by v pracovním poměru mohla být vykonávána. Pokud by soud stěžovatele náležitě poučil, tvrdil by a ke svým tvrzením by navrhl důkazy, kterými by prokazoval, co bylo obsahovou náplní jeho činnosti pro společnost.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v žádném zákonném ustanovení není uvedeno, aby soud byl povinován sdělovat své záměry účastníkům, jak rozhodne a s nimi ho konzultovat a umožnit jim, aby místo dosavadního nároku, který se ukázal jako neopodstatněný, uplatnili snad nárok jiný. Aplikace §118a odst. 2 o. s. ř. nepřicházela v úvahu, neboť rozhodnutí ve věci si nevyžadovalo jakékoliv doplnění a vylíčení rozhodných skutečností. Opatřením proti překvapivým rozhodnutím odvolacího soudu není ani poučovací povinnost, ani stěžovatelem dovozovaná konzultační povinnost. K námitce, že stěžovateli nebylo umožněno reagovat na změněný právní názor, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel jednak přehlédl, že v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok, jednak uplatnění nového nároku bránila koncentrace řízení, která nastala ohledně přihlášené pohledávky do konkursu (§23 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání).
Krajský soud v Praze jako účastník řízení k námitkám stěžovatele uvedl, že závěr o neplatnosti stěžovatelova pracovního poměru u žalované společnosti byl výsledkem odlišného právního posouzení. V systému neúplné apelace účastníci v odvolacím řízení již na právní posouzení věci nemohou reagovat žádnými nově tvrzenými skutečnostmi a nově navrhovanými důkazy. Proto občanský soudní řád nepředpokládá, že by odvolací soud účastníky předem seznamoval se svým právním názorem a dával jim prostor k tomu, aby se ho případně novými tvrzeními a důkazy pokusili změnit. Nová tvrzení a důkazy jsou v odvolacím řízení ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř. nepřípustná. Pokud by byl právní názor odvolacího soudu chybný, nepochybně by byl zrušen v dovolacím řízení, což se však nestalo.
Vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Námitky stěžovatele se týkaly porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a v rámci něho pak porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Pochybení spatřuje v tom, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí a neumožnil stěžovateli reagovat na změněný právní názor a neumožnil mu tak v souvislosti s tím navrhovat další důkazy. K tomu Ústavní soud uvádí, že tzv. překvapivé rozhodnutí, za něž stěžovatel označuje rozhodnutí odvolacího soudu, je obvykle spojováno se situací, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí posoudí po právní stránce odlišně a svůj právní názor založí na důkazu provedeném teprve v odvolacím řízení, ke kterému neměl stěžovatel možnost se vyjádřit (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 257/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 65, sp. zn. IV. ÚS 218/95, tamtéž, sv. 9, str. 381, sp. zn. III. ÚS 139/98, tamtéž, sv. 12, str. 93, a další). Takovým postupem není též dodržena zásada dvojinstančnosti řízení. V projednávané věci ovšem odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak na rozdíl od něj posoudil nosnou problematiku (pod jaký režim - pracovněprávní či obchodněprávní vztah - spadala činnost stěžovatele vykonávaná pro žalovaného) po právní stránce jinak. Odvolací soud proto při změně napadeného rozhodnutí nepřesáhl meze své pravomoci vymezené aplikovaným §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a jeho rozhodnutí tudíž nelze kvalifikovat jako překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
K tomu Ústavní soud dále podotýká, že pokud stěžovatel namítal nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, měl možnost - a tuto možnost i využil - obrátit se na Nejvyšší soud s dovoláním. Vzhledem k tomu, že v dané věci bylo dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (jednalo se o měnící rozsudek odvolacího soudu), musel se dovolací soud zabývat námitkami stěžovatele meritorně, což také učinil. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze tedy rovněž hovořit o tom, že by se jednalo o překvapivé rozhodnutí. Z hlediska právního posouzení tedy nedošlo k tomu, že by stěžovatel nemohl vyjádřit svůj názor na danou věc. K otázce překvapivosti rozhodnutí a nutnosti poučení ve smyslu §118a o. s. ř. se ostatně vyjádřil poměrně podrobně dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Námitka stěžovatele ohledně zanedbání poučovací povinnosti odvolacího soudu ve vztahu ke změněnému právnímu názoru na danou věc postrádá rozumnou oporu. Uvedenou povinnost nelze totiž vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo na instanční přezkum, resp. právo na několik opravných instancí není ústavně zaručeno, jakožto základní právo. Pro oblast občanskoprávního řízení není takové základní právo garantováno ani Listinou, ani Úmluvou či dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách; právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02, přístupné v elektronické formě přes http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu