ECLI:CZ:US:2009:2.US.2155.08.2
sp. zn. II. ÚS 2155/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. P., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 647/2008 ze dne 28. května 2008, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 131/2007 ze dne 29. ledna 2008, a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 64/2006 ze dne 12. ledna 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 3) Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. srpna 2008 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvého stupně uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona, kterého se měla dopustit tím, že v úmyslu usmrtit po předchozím konfliktu omotala opilé E. S. dvakrát kolem krku elektrický kabel od lampičky, silně ji zatáhla a škrtila ji velkou silou dokud nepřestala jevit známky života, čímž jí způsobila smrt udušením z uškrcení, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou, a dále byla podle §226 písm. c) trestního řádu zproštěna obžaloby pro skutek, kterého se měla dopustit tím, že napadla svého milence J. N. (žijícího s E. S.), který ležel v posteli, v úmyslu ho usmrtit tak, že ho opakovaně velkou silou udeřila středně velkým kladivem do hlavy a tak ho na místě usmrtila. Usnesením odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto její odvolání a usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto její dovolání, coby podané z jiného než zákonného důvodu. Namítá, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Argumentace stěžovatelky vychází z právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. III. ÚS 299/06 (z 30. dubna 2007 in http://nalus.usoud.cz/), že důkazní situace, kdy existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Obecné soudy podle ní tomuto právnímu názoru nedostály, protože se zkoumáním důvěryhodnosti jediného usvědčujícího důkazu nevěnovaly s náležitou péčí, přičemž absentovalo hodnocení důkazů jiných.
3. Stěžovatelka poukazuje na to, že jediným přímým důkazem je její doznání ze dne 3. listopadu 2004. Toto doznání je v rozporu se zásadními objektivně zjištěnými skutečnostmi na místě činu a s dalšími provedenými důkazy a nejde jen o pouhé nepřesnosti, jak uvádí znalec PhDr. N. Zejména jde o to, že k uškrcení E. S. došlo jiným smrtícím nástrojem, než popsala stěžovatelka, na jiném místě a škrtidlo bylo zanecháno jinde. Z toho podle ní vyplývá naprostá nevěrohodnost jejího přiznání. To ani nebylo motivováno vůlí přiznat se k trestnému činu, ale mělo za cíl jen vyřešit hrozící uvalení vazby, aniž by byla uvážena zásadnost přiznání. Navíc k němu podle znalce z oboru psychologie PhDr. N. došlo za použití určitého psychického nátlaku policejních orgánů, tedy nikoliv pod tíhou důkazů jak uvádí odvolací soud, aniž by pro to měl jakýkoliv podklad. Policisté totiž v té době stěžovatelce nesdělovali žádné informace o průběhu vyšetřování, neboť byli jejím doznáním značně překvapeni. I sám odvolací soud některá tvrzení stěžovatelky považoval za absurdní ve svém zrušovacím usnesení sp. zn. 7 To 148/2005 ze dne 6. prosince 2005, kterým bylo k odvolání státního zástupce zrušeno původně zcela zprošťující rozhodnutí soudu prvého stupně.
4. Stěžovatelka namítá, že soud prvého stupně také nehodnotil znalecký posudek PhDr. N. dostatečně kriticky, přestože ten vyjádřil pouze určitou pravděpodobnost pravdivosti tvrzení uvedených v doznání, ale při hlavním líčení nedokázal objasnit, proč jsou ve výpovědi takové odlišnosti od skutečného běhu událostí. Přitom znalec na výpovědi stěžovatelky ze dne 19. července 2005, ve kterém popřela účast na smrti poškozené, neshledal z psychologického hlediska nic nereálného. Byly tedy k dispozici dva výroky znalce, které s určitou mírou pravděpodobnosti potvrzovaly pravdivost výpovědi stěžovatelky, a obecné soudy se přiklonil k prvému, aniž by jakkoli hodnotily druhý. Byl tak porušen nejen právní názor obsažený ve shora označeném nálezu, ale i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 260/05 (ze dne 17. května 2007 in http://nalus.usoud.cz/) ohledně aplikace zásady in dubio pro reo. V této souvislosti také poukazuje na výpovědi policistů L. T. a V. P., které kontrastují s výpovědí M. Š., a podle kterého byla stěžovatelka na místě činu v době jeho ohledávání policisty a mohla mít tedy informace o postupu vyšetřování. Konečně nebylo podle ní vyloučeno spáchání vytýkaného skutku neznámým mužem a tak jak s ohledem na některé její projevy v průběhu vyšetřování, tak i s ohledem na to, že na místě činu byla na nedopalcích cigaret a v zaschlé krvi poškozené E. S. zajištěna DNA muže a stěžovatelka byla v předchozí době viděna svědkem L. v doprovodu muže, kterého si vedla domů.
5. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není jako další stupeň další instancí v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1SbNU 123). Není tedy jeho úkolem zabývat se argumentací stěžovatele v tomtéž smyslu a rozsahu jak to činily obecné soudy v souladu s jejich ústavně vymezenou pravomocí - poskytovat ochranu právům a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech je totiž "jen" poskytování ochrany ústavně zaručeným základním právům a svobodám. Pokud je tedy v ústavní stížnosti uplatněna co do podstaty a rozsahu shodná argumentace účastníka řízení před obecnými soudy, se kterou se obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně vypořádaly, pak se takto podaná ústavní stížnost zpravidla míjí s Ústavou vymezeným smyslem a významem tohoto prostředku k ochraně základních práv a svobod.
6. To platí zcela i pro posuzovanou ústavní stížnost a nic na tom nemění skutečnost, že se dovolává právních názorů obsažených v rozhodnutích Ústavního soudu. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti není totiž nic jiného než stanovisko obhajoby stěžovatelky, tak jak se ustálila nejpozději v okamžiku podání obžaloby, která byla důsledně uplatňována před všemi třemi stupni obecných soudů, byť jiným právním zástupcem. Nelze přitom souhlasit s východiskem stěžovatelky, že by se s touto obhajobou obecné soudy ve svých rozhodnutích nevypořádaly, nebo že by její obhajobě nebyl dán v procesu dostatečný prostor. Právě to a nikoliv procesní úspěch je přitom v posuzovaných souvislostech naplněním základního práva na fair proces, jehož se stěžovatelka dovolává (sp. zn. Pl. ÚS 36/93, N 24/1 SbNU 175 - č. 132/1994 Sb.). Obecně lze tedy uvést, že takto pojatá argumentace není způsobilá posunout věc stěžovatelky do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
7. Je neuzákoněným ideálem, aby byl skutkový stav vyvozen z více přímých důkazů (Nm 35, 30 aj.), a zaužívanou praxí je konstruování skutkových závěrů na základě uzavřeného řetězce důkazů přímých a nepřímých, jakož i řešení rozporů mezi jednotlivými důkazy. Tehdy má soud povinnost uvést, proč uvěřil jen některým nebo proč vzal za základ svých zjištění jen část informací z jednotlivého důkazu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 968 bod 5). Je tedy sice možné souhlasit s názorem stěžovatelky, že základem rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatelky je její doznání učiněné v přípravném řízení, které se přitom neshoduje naprosto a zcela přesně s tím, jak byl vytýkaný skutek zjištěn z ostatních důkazních prostředků. Ovšem argument stěžovatelky, že za těchto okolností je její doznání zcela nevěrohodné a tudíž procesně naprosto nepoužitelné pro konstrukci rozhodnutí o vině je v rozporu s výše uvedenými předvídatelnými principy fungování justice. Doveden ad absurdum by tento názor znemožnil v převážné většině případů rozhodnout o vině, čímž by se justiční systém stal zcela neefektivní k pozitivním úkolům, které má stát na poli naplňování základních práv a svobod vůči svým občanům, a to zejména v oblasti jejich práv na život, zdraví, svobodu a majetek.
8. V posuzovaném případě se obecné soudy prvého a druhého stupně v napadených rozhodnutích shodly na tom, že doznání stěžovatelky z přípravného řízení je v podstatných bodech potvrzováno dalšími v řízení provedenými důkazy, a jejich závěry jsou dílem především podrobné analýzy logických návazností mezi nimi v rámci proběhlého skutkového děje. Tyto obecné soudy si přitom evidentně byly vědomy nebezpečí chyby, plynoucí z výkladu ne úplně přesného doznání stěžovatelky za pomoci psychologického posudku PhDr. N., a proto byl tento posudek nejprve podstatně doplněn a poté podroben ústavnímu znaleckému zkoumání, které závěry PhDr. N. potvrdilo. Jak již bylo uvedeno, obecné soudy poté tyto znalecké závěry daly do souvislosti s dalšími v řízení provedenými důkazy - výpověďmi V. D., V. M., R. V. a dalších, ohledání místa činu, posudků z oboru zdravotnictví a odborného vyjádření z oboru pachové identifikace, které konstatovalo pachovou stopu stěžovatelky na přívodním kabelu lampičky v místě jeho přetržení a jinde, a na závěry obou soudů lze tedy pro stručnost odkázat. Lze konstatovat, že obecné soudy učinily zadost právnímu názoru obsaženému v nálezu sp. zn. III. ÚS 299/06, jehož se stěžovatelka dovolává. Oba uvedené soudy se rovněž zabývaly námitkami stěžovatelky, které uvádí nyní i v ústavní stížnosti. Pokud se týče dalších námitek lze pro stručnost rovněž odkázat na vyčerpávající podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu