ECLI:CZ:US:2009:2.US.2185.07.1
sp. zn. II. ÚS 2185/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. M. V. a RNDr. L. K., obě zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., advokátem se sídlem Rybná 14, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 2. 2005 č. j. 12 C 8/2003-346, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2005 č. j. 39 Co 261/2005-375 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007 č. j. 28 Cdo 3015/2006-401, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhaly se stěžovatelky zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že tyto, použitím zcela jiných, nesprávných právních názorů a jiného hodnocení důkazů než v obdobných i zcela totožných případech, porušily jejich ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 1, čl. 2, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelky vyslovily názor, že v právním státě by nemělo docházet k tomu, aby soudy vyšší instance došly v totožných věcech ke zcela opačným rozhodnutím, aniž by respektovaly své vlastní předchozí právní názory. Bez kontinuity rozhodování není možné dosáhnout jakékoliv právní jistoty občanů. Dále stěžovatelky poukazovaly na délku předchozího řízení, které trvalo celých 15 let, a navrhovaly, aby Ústavní soud konstatoval porušení jejich práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě.
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 2. 2005 č. j. 12 C 8/2003-346 byla zamítnuta žaloba stěžovatelek, na základě níž se domáhaly, aby soud uložil České republice - Ministerstvu vnitra, jakožto žalované, povinnost vydat jim do podílového spoluvlastnictví každé jednu ideální polovinu pozemku parc. č. 677, budovy č. p. 499 na pozemku parc. č. 677 a stavby bez čísla popisného a bez evidenčního čísla nacházející se na pozemku parc. č. 677, vše zapsané u Katastrálního úřadu Praha-město na LV č. 31 pro k. ú. Karlín, obec Praha, jejichž původními vlastníky byli právní předchůdci stěžovatelek J. B. a J. M., jako spoluvlastníci závodu na zpracování dřeva, značka "ARBOR", se sídlem v Praze - Karlíně, a které byly znárodněny dle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ve znění účinném do 27. 4. 1948 (dále jen "dekret č. 100/1945 Sb."). Jednalo se již o v pořadí třetí rozhodnutí tohoto soudu v právní věci stěžovatelek, když první zamítavý rozsudek ze dne 20. 4. 1994 č. j. 7 C 88/92-21 byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2000 č. j. 35 Co 664/99-56 z důvodu, že soud prvního stupně jednal jako s žalovaným s někým, kdo nebyl správně označen a nepostupoval podle ustanovení §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Následující rozsudek ze dne 14. 11. 2000 č. j. 7 C 88/92-121, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 žalobě stěžovatelek naopak vyhověl, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2001 č. j. 23 Co 139/2001-142 obsahově měnící rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá, byl z podnětu dovolání stěžovatelek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002 č. j. 28 Cdo 793/2002-204. Obvodní soud pro Prahu 8 poté v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu doplnil provedené dokazování a rozhodl tak, jak shora uvedeno.
K odvolání stěžovatelek vydal Městský soud v Praze rozsudek ze dne 29. 12. 2005 č. j. 39 Co 261/2005-375, kterým rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že restituční nárok stěžovatelek podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), nebyl v souzené věci dán, poněvadž k odnětí vlastnického práva došlo mimo rozhodné období vymezené ust. §1 odst. 1 citovaného zákona (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990). V tomto směru dále poznamenal, že dekret č. 100/1945 Sb., kterým bylo provedeno znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, byl vyhlášen s účinností k 27. 10. 1945. Z jeho ust. §1 odst. 1, 4 a §4 odst. 1 vyplývá, že k přechodu (nikoli k převodu) vlastnictví k znárodněným podnikům docházelo ze zákona s účinky ke dni 27. 10. 1945, přičemž vyhlášení znárodnění v Úředním listě mělo pouze deklaratorní význam, stejně jako pozdější výměr ministerstva. Pro přechod vlastnického práva také nebylo rozhodné, kdy došlo k zápisu do pozemkové knihy. Majetek znárodněných podniků byl začleněn do národních podniků nebo byl použit ke zřízení národních podniků. Vlastníkem majetku národního podniku byl ovšem stát, národním podnikům byl svěřen pouze do správy. Nad rámec dekretu č. 100/1945 Sb. pak byly další průmyslové podniky znárodněny zákonem č. 114/1948 Sb.
Jak dále Městský soud v Praze podotkl, v řízení bylo prokázáno, že sporné nemovitosti představují část majetku podniku Blecha a Mašek, který byl s účinkem doručení prohlášen vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. 12. 1945 č. 76/1946 Úředního listu za znárodněný zestátněním podle dekretu č. 100/1945 Sb. Ve smyslu závěrů dovolacího soudu se soud prvního stupně zabýval také tím, zda, kdy, jakým způsobem a na koho přešla tato část majetku firmy Blecha a Mašek. Dle jeho zjištění byly předmětné nemovitosti převedeny vyhláškou ministra průmyslu ze dne 7. 3. 1946 č. 1199/1946 Úředního listu ke dni 1. 1. 1946 na Spojené UP závody, národní podnik, z něho pak byly převedeny dohodou k 1. 1. 1950 na Interiér, národní podnik, z něhož byly následně Ministerstvem lesů a dřevařského průmyslu vyjmuty a k 1. 6. 1951 převedeny do pravomoci ministra národní bezpečnosti (doklad č. j. 302/23.569/1952). Shora popsaným začleněním sporných nemovitostí do Spojených UP závodů, národní podnik, bylo pak dle odvolacího soudu realizováno jejich znárodnění, nikoliv, jak uváděly stěžovatelky, výměrem Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ze dne 16. 5. 1955 č. j. 7.298/1955-302-5. Jako nedůvodná byla dále shledána i námitka stěžovatelek, že za tyto nemovitosti nebyla poskytnuta náhrada, neboť k přechodu vlastnické práva na stát došlo mimo rozhodné období.
Dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2007 č. j. 28 Cdo 3015/2006-401 jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že odvolací soud nevybočil z ustálené soudní praxe, ani neřešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem [srov. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu].
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelky nesouhlasily s právním názorem obecných soudů, podle něhož proces znárodnění firmy Blecha a Mašek byl dovršen již před rozhodným obdobím ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Tento závěr je podle nich v rozporu nejen s právním názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeném v jeho předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 5. 11. 2002 č. j. 28 Cdo 793/2002-204, ale také s právním názorem, který dovolací soud zaujal v rozsudku ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. 2 Cdon 453/96, v němž byla řešena otázka jiné části téhož podniku Blecha a Mašek nacházející se v Praze - Satalicích, která měla zcela stejný režim jako sporné nemovitosti. V obou rozhodnutích dovolací soud vycházel z výměru Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ze dne 16. 5. 1955 č. j. 7.298/1955-302-5, vymezujícího konkrétně rozsah znárodněné majetkové podstaty uvedeného podniku, z čehož vyvozoval, že proces znárodnění byl dovršen až po 25. 2. 1948, tedy v rozhodném období. Ve prospěch stěžovatelek vyznělo rovněž rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 181/2002 týkající se továrního areálu v Debři nad Jizerou u Mladé Boleslavi, který byl znárodněn a převzat zcela totožně jako sporné nemovitosti. Všechna výše uvedená rozhodnutí byla přitom vydána v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kterou stěžovatelky na vícero místech také citovaly.
Dle přesvědčení stěžovatelek obecné soudy nesprávně hodnotily vyhlášku ministra průmyslu ze dne 7. 3. 1946 č. 1199/1946 Úředního listu, neboť Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 11. 2002 v souvislosti s výše uvedeným výměrem, který však nebyl podepsán samotným ministrem, požadoval pouze objasnění toho, zda a jak došlo k převzetí předmětných nemovitostí státem, a tedy zda je možné použít pro právní kvalifikaci ust. §6 odst. 1 písm. k) nebo ust. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nebo zda k začlenění do národního podniku, a tedy převzetí majetku státem, ani nedošlo. Stěžovatelky dále vyjádřily pochyby o tom, zda daná vyhláška ministra průmyslu vůbec dokládá převzetí daného majetku státem, když tento v ní není konkrétně určen. Právně významné jsou dle názoru stěžovatelek naopak doklady předložené soudu prvního stupně, zejména výměr ze dne 16. 5. 1955 č. j. 7.298/1955-302-5 o stanovení rozsahu znárodnění, který sice na předmětné nemovitosti znárodnění nevztáhl, ovšem z důvodu, že tyto byly z něho vyňaty výměrem Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu č. j. 302/23.569/52. Nemovitosti v Karlíně byly vlastnictvím fyzických osob, pánů B. a M., a do jejich podniku nepatřily. V části byla manuální výroba zakázkového uměleckého nábytku, ve zbytku měli vlastníci své soukromé byty ještě na počátku 50. let do vystěhování "politickou exekucí". Stěžovatelky odkázaly na ust. §4 odst. 5 dekretu č. 100/1945 Sb., který stanovil, že ministr průmyslu ze znárodnění vyjme jednotlivé majetkové kusy, majetkové soubory nebo práva, pokud jich není nezbytně třeba k provozu znárodněného podniku, a ponechá je dosavadnímu vlastníku. K tomu dle stěžovatelek došlo právě zmíněnými výměry Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu. Z výše uvedeného a z toho, že nemovitosti ani nikdy nesloužily účelům, pro které by údajně měly být znárodněny, stěžovatelky dovozovaly zneužití předpisů o znárodnění. Tvrdily, že k převzetí majetku státem došlo až v rozhodném období dle zákona č. 87/1991 Sb. a bylo pouze namístě zkoumat, pod které z ustanovení §6 citovaného zákona případ podřadit. Pokud by proces znárodnění přece jen nepřesáhl do tzv. rozhodného období, pak by stejně nutnost aplikace zákona č. 87/1991 Sb., konkrétně ust. §2 odst. 3, vyplývala z faktu, že za znárodněný majetek nebyla poskytnuta náhrada. V této souvislosti odkázaly na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96, a navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Předně je třeba připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, ovšem stěžovatelkami vytýkané porušení ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelek s právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy na základě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění. Stěžovatelky jsou přesvědčeny o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Tímto však staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přehodnocovat důkazy provedené těmito soudy. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že se obecné soudy přitom dopustily svévole, či že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry obecného soudu na straně druhé. Rovněž Ústavní soud obvykle nezasahuje do autonomie interpretace jednoduchého práva, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru však Ústavní soud v daném případě neshledal. Právní závěry obecnými soudy ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a nevykazují znaky protiústavnosti. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou také řádně a přesvědčivě odůvodněna, z ústavního hlediska tedy plně přijatelná. Skutečnost, že stěžovatelky s postupem a závěry obecných soudů nesouhlasí, pro kasaci napadených rozhodnutí sama o sobě nepostačuje. Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces.
Z relevantních částí odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se otázkou, kdy došlo k odnětí vlastnického práva ke sporným nemovitostem, podrobně zabývaly. Ústavní soud v tomto směru odkazuje především na rozhodnutí odvolacího soudu, s jehož právním výkladem provedeným k dekretu č. 100/1945 Sb. souhlasí, neboť jeho právní názor vychází z dikce citovaného dekretu. V souladu s ním docházelo k přechodu vlastnictví znárodněných podniků ex lege s účinky ex tunc k datu 27. 10. 1945, za předpokladu, že byla splněna podmínka vyhlášení dle §1 odst. 4 citovaného dekretu (viz shodně nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. II. ÚS 375/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 115, str. 117, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 336/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 26, nález č. 71, str. 223). Podle §4 odst. 1 cit. dekretu nabýval stát vlastnictví znárodněných podniků v rozsahu uvedeném v odst. 2 až 5. Znárodnění se především týkalo veškerých nemovitostí, budov a zařízení, sloužících provozu znárodněného podniku, veškerého příslušenství podniku, jakož i všech hotových i nedokončených výrobků, polotovarů, zásob a hmot, které patřily podniku v den počátku účinnosti tohoto dekretu. Současně s podnikem byly znárodněny ve stejném rozsahu i veškeré pomocné podniky a pomocné závody, náležící témuž vlastníku, a veškeré podniky a závody, které tvořily s podnikem znárodněným nerozlučný hospodářský celek. Rozhodující pro znárodnění byla pouze skutečnost, zda majetek a práva v době účinnosti dekretu sloužily provozu znárodněného podniku bez ohledu na to, zda se v okamžiku znárodnění jednalo o majetek právnické či fyzické osoby. Tuto skutečnost, tj. že nemovitosti v Karlíně představovaly část majetku podniku Blecha a Mašek, měly obecné soudy přitom za prokázanou.
Poukazují-li stěžovatelky na okolnost, že účinky znárodnění byly založeny až výměrem Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ze dne 16. 5. 1955 č. j. 7.298/1955-302-5, je třeba uvést, že tento byl vydán až na základě zákona č. 114/1948 Sb., kterým byl dekret č. 100/1945 Sb. novelizován. Tato novelizace se dotkla mimo jiné i ust. §4 citovaného dekretu, podle něhož nadále znárodněním nabýval stát vlastnictví k znárodněnému majetku, ale o rozsahu znárodnění podle odstavců 2 až 5 nyní nově rozhodoval ministr průmyslu (§4 odst. 7). Výše uvedený výměr Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu by tedy měl rozhodující význam tehdy, pokud by ke znárodnění příslušného majetku došlo až na základě zákona č. 114/1948 Sb.
Druhý argument, jenž se týká nároku ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a jenž spočívá v odkazu na nález ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96, rovněž nemůže obstát. V uvedeném nálezu se soud zabýval povahou citovaného ustanovení coby "specifickým restitučním důvodem", nikterak z něj však nelze vyvodit, že by podmínkou vzniku předmětného nároku nebyla skutečnost, že k odnětí vlastnictví došlo v rozhodném období. Odkázat je možno v této souvislosti na již zmiňovaný nález ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 336/01, který se právě otázkou doby "odnětí vlastnického práva" zabýval a interpretoval i dotčený nález ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96.
Pro úplnost lze uvést, že namítaný nesoulad mezi některými judikáty Nejvyššího soudu řešícími pro daný případ stěžejní otázku dovršení znárodňovacího procesu, není Ústavní soud v zásadě oprávněn zkoumat či perfekcionisticky "napravovat". Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování - jestliže k ní došlo - je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení běžného zákona sám o sobě nenese znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad obecného práva, podávající se případně z rozhodnutí jiného, které by přirozeně zůstalo zrušovacím rozhodnutím nedotčeno, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví, zejména, jestliže sjednocování judikatury obecného soudnictví je věcí Nejvyššího soudu. Nicméně nelze také pominout, že na první pohled jistá nejednotnost může pramenit i ze skutečnosti, že každý případ má svoji nezaměnitelnou individualizaci, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Pokud jde o tvrzené průtahy ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, k nimž mělo v řízení docházet, Ústavní soud, aniž by zkoumal opodstatněnost této námitky, poukazuje na to, že řízení před obecnými soudy je již pravomocně skončeno a v řízení o ústavní stížnosti nelze tvrzené pochybení nijak napravit. Bylo namístě zvolit příslušné právní kroky již v době, kdy k průtahům docházelo. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je pak od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz). Rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení. Pokud by Ústavní soud autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného, ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu nebo v řízení soudním. Tím by uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost stěžovatelek v části, v níž požadují vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, je proto nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 582/06, nebo ze dne 4. 4.2007, sp. zn. IV. ÚS 778/06, vydaná v obdobných věcech).
S ohledem na výše naznačené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu