ECLI:CZ:US:2009:2.US.2235.08.1
sp. zn. II. ÚS 2235/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. Ing. Radima Opletala, soudního exekutora se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 1. 2007 č.j. 25 Nc 10940/2002-16 ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 10. 2007 č.j. 25 Nc 10940/2002-29 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2008 sp. zn. 19 Co 162/2008, č.j. 19 Co 163/2008-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů. Stěžovatel má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky, dále pak právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo dle č. 9 odst. 1 Listiny, rovněž mělo být dle něj porušeno jeho základní právo dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení základního práva spatřuje stěžovatel především v interpretaci ustanovení §271 o.s.ř. upravující procesní zavinění ve vztahu k povinnosti hradit náklady řízení. Soudy dle názoru stěžovatele nesprávně dovodily, že oprávněný je povinen k úhradě nákladů exekuce jako celku a uložily mu uhradit náklady exekuce z vymoženého plnění, přestože oprávněný zavinil pouze zastavení exekuce co do zbývající části vymáhané pohledávky. Exekuce pro část pohledávky, jež byla vymožena, byla nařízena z důvodu nesplnění povinnosti ze strany povinného, a právě tomu proto měly být uloženy náklady exekuce z vymoženého plnění a měl mít povinnost uhradit náklady exekuce z vymoženého plnění. V odvolání v dané věci stěžovatel namítal, že mu je známo z jeho činnosti, že oprávněný nemá finanční prostředky a plnění od něj nelze očekávat.
Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že v průběhu exekučního řízeni soudní exekutor vyzval oprávněného k úhradě zálohy dle §90 odst. 3 e.ř. v platném znění ve výši 9.000,- Kč. Protože oprávněný na výzvu soudního exekutora nereagoval a zálohu na náklady exekuce neuhradil, podal soudní exekutor návrh na zastavení exekuce a Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením č.j. 25 Nc 1940/2002 -16 rozhodl, že exekuce se zastavuje a oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku, která bude stanovena samostatným usnesením. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 č.j. 25 Nc 10940/2002-29 bylo usnesení o zastavení exekuce doplněno tak, že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 31.277,56 Kč. Odvolací soud přezkoumal napadané rozhodnutí a usnesením č.j. 19 Co 162/2008, 19 Co 163/2008-39 potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 s tím, že výrok o nákladech exekutora se mění tak, že náklady soudního exekutora činí 171.567,33 Kč. Povinnost k úhradě nákladů exekuce však i nadále ponechal na oprávněném.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nich mj. vyslovil, že "exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku", čemuž odpovídá základní charakteristika podnikání coby "soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko". Exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk, ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat nejen k uspokojení oprávněného, ale ani nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na oprávněného (srov. např. II. ÚS 150/04, IV. ÚS 54/06). Není důvodu nevztáhnout tyto názory obdobně na případ, kdy zastavení exekuce zavinil oprávněný, který by snad mohl být nemajetný. Pokud tedy dojde k zastavení exekuce zaviněním oprávněného, nelze popsané riziko přenášet bezdůvodně na povinného.
V některých rozhodnutích, řešících obdobnou problematiku (I. ÚS 815/06, II. ÚS 70/07), Ústavní soud také konstatoval, že v případě, kdy nákladový výrok stanoví povinnost k náhradě nákladů exekuce povinnému (i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou aktuálně příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný), se nejedná o odpírání náhrady nákladů exekuce exekutorovi, neboť náhrada je exekutorovi přiznávána. Hlediskem, komu uložit náhradu nákladů není nemajetnost povinného. Aktuálně solventní nemusí být vždy ani oprávněný a i nepříznivé majetkové poměry povinného se mohou později změnit.
Tyto závěry se opírají o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, v němž je konstatováno, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti) přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Názory vyslovené shora lze použít obdobně i v projednávané věci, v níž obecné soudy při rozhodování o nákladech exekučního řízení vyšly ze zjištění, že k zastavení exekuce došlo v důsledku procesního zavinění oprávněného, neboť ve lhůtě určené exekutorem přiměřenou zálohu na náklady exekuce nesložil. Výklad pojmu "procesní zavinění" je přitom věcí obecných soudů, do něhož je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v případě excesivního pochybení (Ústavní soud totiž není příslušný k přezkoumávání toliko "správnosti" výkladu a aplikace podústavního práva), tedy za situace takového výkladu, který by nemohl racionálně logicky akceptovatelným způsobem obstát. To ovšem v projednávané věci nenastalo. K tvrzenému porušení stěžovatelových základních práv tudíž nedošlo.
S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu