ECLI:CZ:US:2009:2.US.2974.08.1
sp. zn. II. ÚS 2974/08
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů F. Š. a J. M., členů přípravného výboru Honebního společenstva Velký Bor, se sídlem Velký Bor, část Jetenovice č. p. 9, zastoupených JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem, se sídlem Vídeňská 181, 339 01 Klatovy 1, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2008, č. j. 30 Ca 78/2008-126, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem na zrušení výroku II. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2008, č. j. 30 Ca 78/2008-126, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že nebyly přiznány žádnému z účastníků.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni se stěžovatelé domáhali ochrany proti nečinnosti vedlejšího účastníka, který nevydal rozhodnutí o jejich odvolání proti oznámení Městského úřadu Horažďovice o zastavení řízení. Této jejich žalobě bylo vyhověno. Proti vyhovujícímu rozsudku Krajského soudu v Plzni podal vedlejší účastník kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Vyslovil právní názor, že podání směřující proti oznámení Městského úřadu Horažďovice o zastavení řízení, které stěžovatelé označili jako odvolání, nemělo být jako odvolání hodnoceno a nemělo být hodnoceno ani jako žádost o opatření proti nečinnosti. Vedlejší účastník proto nepochybil, pokud stejně jako městský úřad reagoval pouhým sdělením. Ještě před tím, než rozhodl Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti, správní orgán dle pokynu vysloveného rozsudkem krajského soudu vydal rozhodnutí.
Po rozhodnutí o kasační stížnosti stěžovatelé vzali zpět svoji žalobu proti nečinnosti a navrhli zastavení řízení pro uspokojení jejich požadavku na zamezení průtahů v řízení. V návrhu uvedli, že na základě předchozího rozhodnutí Krajského soudu v Plzni bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo, aby o jejich odvolání proti oznámení Městského úřadu Horažďovice o zastavení řízení rozhodl, což se také rozhodnutím ze dne 20. 5. 2008, č. j. ŽP/6368/08, stalo. Tím došlo k ukončení nečinnosti a tato skutečnost je důvodem pro zpětvzetí žaloby a zastavení řízení a pro vznik práva stěžovatelů na náhradu nákladů řízení podle ustanovení §60 odst. 3 věty druhé soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.").
V odůvodnění ústavní stížností napadeném rozhodnutí Krajský soud v Plzni podrobně vyložil, za jakých podmínek může dojít k uspokojení navrhovatele ve smyslu ustanovení §62 s. ř. s., které jedině zakládá právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení §63 odst. 3 věta druhá s. ř. s. Uvedl, že v souzeném případě správní orgán vydal rozhodnutí ve věci na základě rozsudku krajského soudu a nikoli za podmínek upravených v ustanovení §62 s. ř. s., a proto stěžovatelům nárok na náhradu nákladů řízení nevznikl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zopakovali svoji argumentaci, kterou uplatnili před obecným soudem. Uvedli, že vydáním rozhodnutí správního orgánu ze dne 20. 5. 2008 došlo k uspokojení jejich požadavku na zamezení průtahů a tím odpadl po podání žaloby důvod k jejímu podání. Odvolali se na to, že taková skutečnost je podle soudní judikatury ve věcech správního soudnictví důvodem pro zpětvzetí žaloby a zastavení řízení a vznik nároku na náhradu nákladů řízení. Podle jejich názoru postupem Krajského soudu v Plzni došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod, a to práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000). Východisko pro přípustnou výjimku lze proto spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím soudu o nákladech soudního řízení správního bylo dotčeno právo stěžovatele na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny). Proto nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace příslušných procesněprávních ustanovení; o ústavně nekonformní posouzení věci by šlo tehdy, jestliže by se jednalo o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Z uvedeného především plyne, že silněji než jinde se při posuzování ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí obecných (správních) soudů o nákladech řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených procesněprávních ustanovení je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů (zde především podmínek řízení a principu subsidiarity správního přezkumu), a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní.
Taková situace však v souzené věci nenastala. Stěžovatelé v ústavní stížnosti požadují, aby otázka náhrady nákladů řízení byla v souzené věci posuzována podle ustanovení §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s (podle něhož vzal-li navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení), a nikoli podle ustanovení §60 odst. 3 věty prvé (jež zásadně stanoví, že žádný nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že v případě zpětvzetí správní žaloby platí obecná zásada vyjádřená v první větě ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení. Věta druhá téhož ustanovení představuje pouze výjimku z této zásady, jejíž aplikace je otázkou výkladu ze strany příslušného soudu. Ústavní soud by mohl přistoupit k přehodnocení takového výkladu jen za splnění podmínek uvedených shora. Ty však v daném případě splněny nejsou. Obecný soud podrobně vyložil důvody, které ho vedly k rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení ani jednomu z účastníků řízení. Jde o výklad, který není svévolnou aplikací práva, není extrémně formalistický a nevybočuje z běžně používaných pravidel výkladu práva. Nedošlo tedy k porušení pravidel spravedlivého procesu, jak tvrdí stěžovatelé.
Stěžovateli namítané porušení práva na právní pomoc zakotvenou v čl. 37 odst. 2 Listiny pak nemá v kontextu souzené věci vůbec žádné opodstatnění. Stěžovatelé byli v průběhu celého řízení zastoupeni a v řízení před správními orgány ani v řízení před soudem v právu být zastoupeni nebyli omezeni, což ostatně ani nenamítají. Samotná okolnost, že jim nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, která zahrnuje i náklady právního zastoupení, nemůže založit porušení tohoto základního práva, neboť toto právo negarantuje nárok na náhradu nákladů právního zastoupení.
S ohledem na popsané okolnosti souzeného případu Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu