ECLI:CZ:US:2009:2.US.3030.08.1
sp. zn. II. ÚS 3030/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. A. Z., zastoupené Mgr. Evou Tykalovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 28, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. července 2007, č. j. 5 C 70/2001-180, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. října 2008, č. j. 29 Co 166/2008-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 27. července 2007, č. j. 5 C 70/2001-180, poté, co jeho předchozí zamítavé rozhodnutí bylo usnesením odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena zpět, opětovně rozhodl o žalobě žalobkyně (stěžovatelky) na zrušení práva společného nájmu bytu (blíže specifikovaného ve výroku rozsudku - dále jen "předmětný byt") manželů, tak že ji zamítl. Svoje rozhodnutí odůvodnil závěrem o trvalém opuštění společné domácnosti ze strany žalobkyně, čímž mělo dojít k zániku nájmu, a tudíž nebylo možno rozhodnout o jeho zrušení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. srpna 2008, č. j. 29 Co 166/2008-217, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že právo společného nájmu žalobkyně k předmětnému bytu zaniklo opuštěním společné domácnosti nejpozději ke dni 18. dubna 2001. Soudy dovodily, že tímto úkonem spolu s předchozím způsobem a důvody užívání bytu dala žalobkyně najevo úmysl předmětný byt trvale opustit a neužívat jej k bydlení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu a projednání věci nezávislým soudem, obsažené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pochybení obecných soudů dovozuje stěžovatelka zejména ze závěrů, které učinily, když se odvolávaly na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na rozhodnutí 26 Cdo 396/2001) ohledně trvalého opuštění společné domácnosti. Namítá, že soudy v rozporu se skutkovými tvrzeními i předloženými důkazy dovodily, že to byla právě stěžovatelka jako žalobkyně, která trvale opustila společnou domácnost. Podle názoru stěžovatelky lze okolnosti vedoucí k trvalému opuštění domácnosti naopak spatřovat na straně žalovaného. Dále namítá, že postupem soudů byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny, zakotvující právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť soudní řízení probíhalo více než 7 let (od roku 2001).
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Námitky stěžovatelky se týkají dvou okruhů otázek. První okruh představuje její polemiku se skutkovými a potažmo právními závěry obecných soudů (posouzení okolností opuštění společné domácnosti a následný závěr o zániku práva nájmu k předmětnému bytu). K tomu Ústavní soud podotýká, že takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces nezaručuje právo na úspěch ve věci. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. To však Ústavní soud nezjistil. Pokud se námitky stěžovatelky týkaly hodnocení důkazů učiněnými obecnými soudy, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 občanského soudního řádu. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Obecným soudům nelze v dané věci vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud závěry plynoucí z provedených důkazů v odůvodnění řádně objasnily a jejich právní závěry jsou logické a srozumitelné.
Druhý okruh námitek se týká porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. V této části Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je rovněž neopodstatněná. V dané věci již bylo rozhodnuto meritorně, takže eventuální konstatovaní průtahů v řízení by pro stěžovatelku nemělo žádný význam. Pokud stěžovatelka měla v průběhu řízení zato, že dochází k průtahům, měla k dispozici procesní prostředek, který zákon označuje jako návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, o němž je vedeno řízení před obecnými soudy, který byl s účinností od 1. července 2004 zaveden do českého právního řádu (viz zákon č. 192/2003 Sb., kterým se mimo jiné mění i zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), a který má vést k odstranění průtahů v řízení před obecnými soudy. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka tento procesní prostředek k ochraně svého práva na spravedlivý proces chápaný v jeho časové dimenzi využila.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu