ECLI:CZ:US:2009:2.US.3171.08.1
sp. zn. II. ÚS 3171/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Dagmar Lastovecké, o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. D. E., zastoupené JUDr. Petrem Jantačem, advokátem, se sídlem Na Zájezdu 16, 101 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu čj. 29 Odo 1286/2006-137 ze dne 25. září 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, včas podanou (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti shora citovanému pravomocnému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 Cmo 2/2006 ze dne 20. února 2006, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 49 Cm 45/2002 ze dne 5. května 2003.
Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala vyloučení ve výroku soudu prvního stupně uvedených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (Městská jatka v Moravských Budějovicích, s. r. o.), neboť se domnívala, že sporné nemovitosti nabyla od úpadce kupní smlouvou, uzavřenou dne 8. června 2000, do svého vlastnictví.
Obecné soudy ale konstatovaly, že tato smlouva byla podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, absolutně neplatná, protože úpadce takto převedl majetek, jehož hodnota přesáhla v průběhu roku hodnotu jedné desetiny jeho základního jmění a kupující (stěžovatelka) byla jeho společnicí a jednatelkou. Kupní smlouva tak byla v rozporu s ustanovením §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též "obch. zák."), uplatnitelným pro společnost s ručením omezeným na základě ustanovení §135 odst. 2 obch. zák. Jak v této souvislosti vyplynulo ze závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2011/2000 ze dne 3. ledna 2001, na nějž v nyní souzeném případě dovolací soud odkázal, předpokladem platnosti kupní smlouvy je cena určená posudkem znalce. Obecné soudy však označily stěžovatelkou předložené znalecké posudky za nevyhovující požadavkům zákona.
Obecné soudy doševše k závěru, že stěžovatelka není vlastníkem sporných nemovitostí, nezabývaly se jejími dalšími námitkami, jež směřovaly k vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, poukazujíc na nesprávné právní posouzení věci, spočívající především v chybné aplikaci ustanovení §196a a §135 odst. 2 obchodního zákoníku; další část námitek směřovala proti procesním pochybením soudů nižších stupňů.
Dovolací soud však konstatoval, že mu stěžovatelka nepředložila žádnou otázku, která má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném před 1. dubnem 2005 (dále též "o. s. ř.")], přičemž způsobilým dovolacím důvodem by v takovém případě byla jen námitka, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Skutkový charakter dovolacích námitek však soud shledal jako dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož je však možné se dovolávat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle jiných ustanovení zákona, a to podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. Nejvyšší soud proto uzavřel, že se jedná o dovolání nepřípustné.
II.
Navrhovatelka, která se cestou ústavní stížnosti domáhala zrušení výše citovaného rozhodnutí, odůvodnila svůj velmi stručný návrh tím, že se postupem označeného soudu cítí dotčena v právu zakotveném v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že dovolací soud měl zrušit rozsudek odvolacího soudu, protože ten své rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení věci.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy. Věc stěžovatelky byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, uplatněn byl i mimořádný opravný prostředek - dovolání, na jehož základě věc posoudil Nejvyšší soud. Jedním z jeho úkolů je sjednocovat a kontrolovat judikaturu obecných soudů. Dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (§41 odst. 2 o. s. ř.), nezakládá dovolání stěžovatelky právo na kasaci jen tím, že uplatněný dovolací důvod je jen formálně označen; posoudil-li dovolací soud, že stěžovatelka obsahem svého podání nenaplnila označený dovolací důvod [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], nýbrž spíše naplňovala důvod jiný (§241a odst. 3 o. s. ř.), který je však způsobilým důvodem teprve tehdy, je-li dovolání přípustné [§237 odst.1 písm. c) o. s. ř.], a proto dovolání jako nepřípustné odmítl, nelze tomuto výroku nic vytknout.
V právních závěrech tohoto soudu neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není obecným soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy. Jestliže soud prvního a druhého stupně nepřisvědčily tvrzením stěžovatelky a vpředu zmíněné otázky právně posoudily odlišně od jejího přesvědčení a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná (k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Pokud tedy Nejvyšší soud dovolání posoudil jako dovolání nepřípustné, protože nebyly naplněny zákonné podmínky jeho přípustnosti, jak je upravuje o. s. ř., k odmítnutí došlo opodstatněně a na odůvodnění obsažené v usnesení Nejvyššího soudu lze v dalším odkázat, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními a v napadeném usnesení nelze spatřovat zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví nebo spravedlivý proces (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Jinak řečeno: závěr o nepřípustnosti dovolání je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, je v mezích ústavnosti a evidentně není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Podle názoru Ústavního soudu postupoval dovolací soud ústavně konformním způsobem a jeho rozhodnutí je odůvodněno řádně a přesvědčivě, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2009
Stanislav Balík
předseda senátu