ECLI:CZ:US:2009:2.US.3213.08.2
sp. zn. II. ÚS 3213/08
Usnesení
Ustavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. A. V., CSc., zastoupeného Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně sp. zn. 3 Tdo 880/2008 ze dne 3. září 2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6To 69/2007 ze dne 16. srpna 2007, a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 9/2000 ze dne 4. listopadu 2005, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 3) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. prosince 2008 se stěžovatel domáhá zrušení "odsuzujících výroků" v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným jednak z přípravy trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, a dále trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením do věznice s ostrahou. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání v celém rozsahu zrušen rozsudek soudu prvého stupně a nově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu, kterého se měl dopustit tím, že jednak jako jednatel obchodní společnosti V. S. K, spol. s r. o., Kroměříž, po uzavření smlouvy o realizaci projektu prostřednictvím JUDr. F. F. vylákal od obchodní společnosti GOTEX, spol. s r. o., jako půjčku 20 mil. Kč, ačkoliv byl bez finančních prostředků a věděl, že půjčku nebude moci ve sjednaném termínu vrátit, a dále za to, že stejně vylákal od obchodní společnosti ITL - MASOKOMBINÁT, spol. s r. o. 20 mil. Kč jako účelově určené depozitum, přičemž v rozporu s tímto účelem peníze použil k úhradě svých předchozích dluhů, a konečně tím, že vylákal od obchodní společnosti Vítkovické stavby Ostrava, a. s., 20 mil Kč za účelem získání většího množství peněz ze zahraničí pro financování projektů, jež měla realizovat uvedená obchodní společnost, avšak ve skutečnosti tyto peníze uložené na bankovním účtu použil jako zástavu úvěru třetí osoby u tuzemské banky. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s dozorem, a dále věc ve výroku pod bodem I. vrátil k novému rozhodnutí, a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivé řízení, zásah do vlastnického práva, zbavení svobody pro nedostání smluvním závazkům, porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege, odnětí zákonnému soudci, porušení práva nebýt nucen činit, co zákon neukládá, porušení práva na osobní bezpečnost, podrobení ponižujícímu zacházení a mučení, porušení práva na účinný prostředek nápravy, porušení rovnosti v soudním řízení.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je vynálezcem a na svých vynálezech pracoval déle než dvacet let. Vše co s tím souvisí hodnotily soudy jen z laického pohledu, tedy bez představy o komplikacích při prosazování nové myšlenky. Jeho vynálezy se týkají odpadů a biopaliv. Považuje se za perzekuovaného pro svoji snahu prospět společnosti. Na jeho vynálezu se totiž snaží zbohatnout jiní anebo se jiní snaží zachovat stávající podmínky na trhu. Má pocit zmaru nad nemožností těmto tlakům zabránit.
3. Podrobně rozebírá průběh trestního stíhání, počínaje vypovězením plné moci JUDr. F. F. dne 18. února 1995. V časovém sledu namítá zaujatost a nekompetentnost vyšetřovatele P., který o předmětné trestní věci proti jeho vůli informoval tisk, a konzultoval věc před vyhotovením znaleckých posudků se znalci P. a Š. Ačkoliv měl být po přijetí slibu propuštěn z vazby 18. září 1997, byl ve skutečnosti propuštěn až 30. září 2007, přičemž o prodloužení vazby rozhodovala namísto senátu samosoudkyně. Přestože byla věc po nápadu k soudu prvého stupně přidělena JUDr. Halině Černé, byla následně přidělena JUDr. Ivo Zummerovi, o němž má stěžovatel pochybnosti, zda vůbec splňuje požadavky na soudce, protože byl čekatelem zrušeného vojenského soudu. Absenci nestrannosti tohoto soudce vyvozuje z formulací, které byly použity v odůvodnění. Polemizuje s podivem odvolacího a dovolacího soudu nad tím, že stěžovatel neučinil reálně žádné kroky k zavedení technologie zpracování odpadů do praxe, protože v této věci byl ve skutečnosti nejprve zapsán k nelibosti policejního orgánu a ustanoveného znalce v roce 1998 patent a v roce 2000 byla za účasti notářky experimentálně ověřena funkčnost technologie. Nesouhlasí s představou obecných soudů, že je podnikání v tomto oboru jednoduché.
4. Namítá neúměrnou délku řízení, neboť o skutcích z roku 1994 a 1995 bylo pravomocně rozhodnulo v roce 2007, a o dalším skutku z roku 1995 má být prvoinstančně rozhodováno v roce 2009. Považuje za nedostatečné, že odvolací soud délku řízení použil jen jako důvod k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Nebylo zohledněno, že peníze byly obchodní společnosti GOTEX vráceny z větší části ve lhůtě splatnosti a v menší části krátce poté. Obdobně i obchodní společnost ITL - MASOKOMBINÁT neevidoval žádnou pohledávku vůči obchodní společnosti stěžovatele a nadále s ní obchodoval. Konečně obchodní společnosti Vítkovické stavby Ostrava byly v průběhu řízení vráceny zúročené peněžité prostředky poté, co bylo rozhodnutím Okresního soudu v Kroměříži nařízeno vydat tyto prostředky složené do soudní úschovy. Závěr odvolacího soudu o naplnění subjektivní stránky trestného činu označuje za "věštění z křišťálové koule", protože nebyli přizváni znalci z oboru bankovnictví, finančních a jiných trhů, a ke zhodnocení podnikatelského záměru stěžovatele. Nesouhlasí s tím, že bylo uvěřeno svědku F., kterého naopak poškození označili za osobu, kterou byli podvedeni. Uvedený svědek totiž překročil plnou moc, kterou mu udělil stěžovatel, a proto na něj i stěžovatel podal na úplném počátku trestní oznámení. Odvolací soud také ústně odůvodnil rozhodnutí poněkud jinak, než jak jej potom koncipoval do písemné podoby rozsudku a jeden ze soudců odvolacího senátu v minulosti rozhodoval o odvolání (správně zřejmě stížnosti) stěžovatele ve vazební věci.
5. Ohledně postupu v dovolacím řízení vytýká, že spis byl po podání dovolání zaslán znaleckému ústavu namísto dovolacímu soudu, kam se dostal až po cca šesti měsících. Dovolací soud také nezohlednil, že v době jeho rozhodování byly skutky promlčeny o šest až osm měsíců "po lhůtě dvanácti let". Nesouhlasí s tím, že jsou skutky složité, protože složitost je dána pouze velikostí spisu a délkou řízení. Obsáhle také polemizuje se závěry dovolacího soudu o trestnosti jednání a to při zdůraznění institutů svolení poškozeného a přípustném riziku v novém trestním zákoníku (č. 40/2009 Sb.), pro něž podle něj neobstojí poukaz na nezměněné politicko-společenské poměry. S odkazem na nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), sp. zn. I. ÚS 558/01 (N 136/31 SbNU 205) a sp. zn. II. ÚS 413/04 (N 40/36 SbNU 433) označuje vytýkané jednání za ryze obchodněprávní bez přesahu do oblasti trestního práva. Dovolacímu soudu rovněž vytýká, že ve stejné době, jako bylo vydáno napadené rozhodnutí, jím bylo v jiné avšak obdobné věci vydáno rozhodnutí přesně opačné.
6. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně.
7. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ony procesní prostředky k ochraně práva jsou a mají být právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesního prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.
8. V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně. Ten byl v důsledku podaného odvolání zcela zrušen. Proto je nepřípustná ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně (tedy i všechny námitky směřující k řízení, v nějž rozsudek vyústil), a jako taková byla v této části odmítnuta. Z obdobných důvodů se Ústavní soud nezabýval ani tvrzenými pochybeními, k nimž mělo dojít v přípravném řízení. Irelevantní je tedy i skutečnost, že v průběhu přípravného řízení podal stěžovatel stížnost, která byla Evropským soudem pro lidská práva evidována pod č. 36685/97, a která byla 2. května 1999 komunikována vládě. Ostatně tato stížnost byla již 30. ledna 2001 prohlášena Evropským soudem pro lidská práva za nepřijatelnou.
9. Pro nepřípustnost byla také odmítnuta ústavní stížnost týkající se rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byla část věci stěžovatele vrácena soudu prvého stupně k novému rozhodnutí. V následném řízení má totiž stěžovatel nadále zachovány zákonné prostředky k ochraně svých práv, které zásadně musí být před podáním ústavní stížnosti vyčerpány. Z tvrzení stěžovatele přitom nelze vyvodit, že by v onom následném řízení docházelo ke značným průtahům [srov. §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")].
10. Nepřípustná je i námitka neúměrné délky řízení. Novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zavedla s účinností od 27. dubna 2006 (zákonem č. 160/2006 Sb.) nový prostředek k ochraně práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to uplatněním nároku na náhradu škody a na zadostiučinění v příslušných řízeních. To znamená, že před podáním ústavní stížnosti s touto námitkou je zapotřebí nejprve využít tento nový prostředek k ochraně práva poskytnutý zákonem (srov. sp. zn. IV. ÚS 391/07, aj.), což stěžovatel neučinil. Pro úplnost je možné uvést, že v ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu nebyla rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízeních trpících průtahy rušena v situaci, kdy byla tato řízení již pravomocně ukončena (srov. sp. zn. IV. ÚS 202/02, U 28/27 SbNU 325, aj.) jak správně poukázal v napadeném rozhodnutí i Nejvyšší soud.
11. Ústavní soud se nemohl zabývat ani námitkami proti okolnostem propuštění stěžovatele z vazby, resp. jednání pracovníků Vězeňské služby vůči stěžovateli, protože se napadená rozhodnutí obecných soudů vůbec netýkají vazby. Dlužno dodat, že ohledně své vazby nepodal stěžovatel ústavní stížnost ani dříve.
12. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že je samostatným soudním orgánem ochrany ústavnosti a není tedy součástí soustavy obecných soudů. Není tedy jeho úkolem zabývat se případným porušením práv chráněných podústavním právem, pokud porušení těchto práv současně nepředstavuje porušení základních práv a svobod. Na poli aplikace podústavních předpisů tak Ústavní soud zasahuje jen v extrémních případech. Nic takového však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
13. Stejně jako obecné soudy ani Ústavní soud se nehodlá zabývat otázkou, zda stěžovatel vynalezl geniální technologii obecně prospěšnou pro lidstvo, kterou si posléze nechal patentovat, protože to vůbec není jeho úkolem. Ústavní soud přitom souhlasí se stěžovatelem v tom, že je zpravidla zavedení a prosazení nové technologie záležitostí náročnou nejen mentálně, ale i časově, materiálně a případně i jinak. Stejně jako není úkolem Ústavního soudu zkoumat výhodnost a různé souvislosti nových průmyslových technologií, o kterých se dozvěděl v souvislosti s provedeným trestním řízením, nelze ani po nikom požadovat nadšení a bezmeznou důvěru v novátory, jakkoliv se komukoliv z hospodářských činitelů nemusí nedostatek posledně uvedeného v budoucnosti vyplatit. Podstatou trestně-právní ochrany, o niž v posuzovaném případě šlo, je ochrana důvěry v souvislosti s majetkovými dispozicemi, což stěžovatel (resp. jeho právní zástupce, jak je v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňováno) nepochopil ani po provedeném trestním řízení. Stěžovatel byl totiž odsouzen lapidárně řečeno za to, že namísto toho, aby poškozeným jasně sdělil, že potřebuje peníze na realizaci svého projektu, jehož ekonomická návratnost je toliko pravděpodobná a časově neurčitě vzdálená, sliboval rozsáhlou a velmi zajímavou hospodářskou spolupráci v relativně krátké době a v té souvislosti požadoval půjčku peněz cca na rok. Návratnost půjček přitom nebyla opřena ani o aktuální hospodářskou situaci obchodní společnosti stěžovatele či stěžovatele samého, ani o aktivity, jejichž ziskovost by byla alespoň v přibližném poměru s rozsahem a splatností půjček. Za posledně uvedené totiž rozhodně nelze považovat fakt, že k uhrazení prvé půjčky byly použity prostředky z půjčky druhé. Bez významu byla znalecky zjištěná hodnota vynálezu stěžovatele (i pokud jde o znalecké zkoumání v gesci stěžovatele), protože tato hodnota aktuálně nebyla a není likvidní. Skutečnost, že následně byla sanována majetková situace poškozených nic nemění na trestněprávní postižitelnosti jednání stěžovatele, a to s ohledem na zákonnou koncepci okamžiku dokonání trestného činu, jak správně uvedl již Nejvyšší soud. Námitka, že se v daném případě jednalo pouze o obchodněprávní věc bez přesahu do oblasti trestněprávní je tedy zjevně neopodstatněná. Závěr, že nikoliv svědek F., ale právě stěžovatel byl strůjcem vtýkaného jednání, lze s ohledem provedené dokazování považovat za ústavně souladný.
14. Pokud jde o námitku promlčení trestního stíhání je patrné, že stěžovatel počítá s celou dobou od spáchání vytýkaných skutků. Nevypořádává se tedy prakticky nijak s argumentací Nejvyššího soudu, že v době zahájení trestního stíhání ještě neskončila promlčecí doba, a zahájením trestního stíhání byla promlčecí doba přerušena. Tuto argumentaci vedoucí k závěru, že k promlčení nedošlo, lze přitom považovat za ústavně souladnou.
15. Podobně je to s nesouhlasem stěžovatele s argumentem Nejvyššího soudu o nezměněných politicko-společenských poměrech ve vztahu k trestnosti vytýkaného jednání. Správně se totiž jednalo o jeden z argumentů ve vztahu k námitce zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost a lze jej chápat jako důraz na skutečnost, že rozsudek je vydáván především s ohledem na platný a účinný právní řád. Ostatně podle názoru Ústavního soudu na případ stěžovatele nelze aplikovat ani institut svolení poškozeného ani velmi specifický institut přípustného rizika z nového trestního zákoníku.
16. Konečně námitka, že členem senátu odvolacího soudu byl soudce, který se účastnil rozhodování o stížnosti stěžovatele ve věci vazby, nemá oporu ani na úrovní podústavního práva ani na úrovni ústavního pořádku. Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 9/2000 zjistil, že stěžovatel byl ve vazbě celkem dvakrát. Poprvé v přípravném řízení počínaje usnesením soudce Městského soudu v Brně sp. zn. 7 Nt 3877/96 ze dne 19. dubna 1996 a konče usnesením soudkyně téhož soudu sp. zn. 7 Nt 4200/97 ze dne 18. září 1997, a podruhé v řízení před soudem počínaje usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 50 T 9/2000-3936 ze dne 26. února 2004, resp. usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 27/2004-3952 ze dne 11. března 2004, a konče usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 50 T 9/2000-4165 ze dne 17. června 2004. Z hlediska §30 odst. 2 trestního řádu, na který stěžovatel svou námitkou (byť nikoliv výslovně) naráží je přitom podstatné to, zda meritorně nerozhodovali soudci, kteří rozhodovali o vazbě stěžovatele v přípravném řízení. Ve věci stěžovatele tehdy rozhodovali soudci přidělení k senátu 7 Nt Městského soudu v Brně, a o stížnosti proti jejich rozhodnutí soudci přidělení k senátu 9 To Krajského soudu v Brně. Nejednalo se přitom o osoby, které rozhodovaly ve věci stěžovatele meritorně. Z tohoto formálního hlediska je proto nepodstatné, že o celkem čtyřech stížnostech stěžovatele proti rozhodnutí soudu, který vzal stěžovatele do vazby v průběhu řízení před soudem, rozhodovali soudci (nikoliv tedy jen jeden, jak mylně uvádí stěžovatel) příslušní k rozhodování ve druhém stupni (senát 6 To Vrchního soudu v Olomouci). Materiálně chybí této námitce jakýkoliv podklad a především proto je z ústavněprávního hlediska zjevně neopodstatněná. Vedle toho skutečnost, že o odvolání budou rozhodovat titíž soudci (vedeni stejným předsedou senátu), kteří rozhodovali o jeho stížnostech ve věci vazby, se stěžovatel dozvěděl nejpozději z předvolání k veřejnému zasedání nařízenému na 18. července 2007. Stěžovatel však tuto svoji námitku neuplatnil ani po obdržení uvedeného předvolání, ani při tomto veřejném zasedání a ani při následném veřejném zasedání, které se konalo dne 16. srpna 2007, ale poprvé až v dovolání a bez jakékoliv argumentace. Lze uzavřít, že je tato námitka přísně procesně vzato v řízení před Ústavním soudem také nepřípustná.
17. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to v části týkající se rozsudku soudu prvého stupně a části rozsudku odvolacího soudu, jimž byla část trestní věci vrácena soudu prvého stupně k novému rozhodnutí, jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona a ve zbývající části jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu