ECLI:CZ:US:2009:2.US.528.09.1
sp. zn. II. ÚS 528/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele K. Ch., zastoupeného JUDr. Jindřichem Budilem, advokátem, se sídlem ve Voticích, Pražská 146, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 6 Ads 35/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 9. 3. 2009, popsal stěžovatel svoji obtížnou sociální situaci a uvedl, že je na vině příliš nízký důchod, který mu byl vyměřen. Chtěl dosáhnout nápravy podáním žádosti o odstranění tvrdosti, avšak v tomto směru mu nebylo vyhověno. Proto se domáhal ochrany u soudu, ale ani tam neuspěl. Nejvyšší správní soud zamítl jím podanou kasační stížnost s odůvodněním, že rozhodnutí o odstranění tvrdosti nepodléhá soudnímu přezkumu. V tomto podání neučinil žádný konkrétní návrh tak, aby bylo patrno, čeho se před Ústavním soudem domáhá. Navrhl, aby Ústavní soud dal "jasné stanovisko k celému tomuto případu", nebo "aby navrhl zvýšení starobního důchodu stěžovatele, anebo doporučil, aby mu byl přiznán osobní důchod".
Protože uvedené podání nesplňovalo náležitosti ústavní stížnosti tak, jak je vyžaduje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl stěžovatel vyzván dopisem, který byl doručen jeho právnímu zástupci dne 25. 3. 2009, k odstranění vad podání ve lhůtě 30 dnů. Současně byl upozorněn, že pokud se tak nestane, bude ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel sice na tuto výzvu prostřednictvím svého právního zástupce reagoval podáním došlým soudu dne 15. 4. 2009, avšak vytýkané vady podání neodstranil. Místo toho, aby konkretizoval, čeho se domáhá, do svého dalšího podání uvedl, že se "s důvěrou obrací k Ústavnímu soudu s velikou prosbou a navrhuje, aby jeho sociální postavení a jeho chudobu pochopil a svým rozhodnutím mu napomohl k pobírání přiměřeného starobního důchodu, za který by mohl skromně žít".
Ústavní soud není oprávněn rozhodnout o něčem, co nebylo výslovně navrženo, neboť smí pouze zrušit napadené rozhodnutí, resp. - jde-li o jiný zásah orgánu veřejné moci - zakázat příslušnému orgánu v porušování práva pokračovat a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (§82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). I pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti totiž platí jedna ze stěžejních zásad demokratického právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Nebyla-li vada podání přes výzvu Ústavního soudu odstraněna, nemohl Ústavní soud postupovat jinak, než jak vyplývá z výroku tohoto rozhodnutí a jeho odůvodnění. Na tomto místě musí Ústavní soud připomenout, že smysl a účel institutu povinného zastoupení podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení (Stanovisko Pl. ÚS-st.1/96, sv.9, str. 471). Tento smysl a účel povinného zastoupení v tomto případě naplněn nebyl.
Nad rámec shora uvedeného možno doplnit, že i kdyby stěžovatel petit návrhu formuloval tak, že se domáhá zrušení jím uváděného rozsudku Nejvyššího správního soudu, případně zrušení rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí, kterým byla odmítnuta jeho žádost o odstranění tvrdosti, nebylo by mu vyhověno, neboť Ústavní soud k této otázce opakovaně zaujal stanovisko, že rozhodnutí ministra o odstranění tvrdosti je vyloučeno z přezkoumání správním soudem. Neexistuje-li totiž veřejné subjektivní právo, není zde nic, co by byl soud kompetentní přezkoumávat a na čem by mohl být žadatel krácen. Není-li přípustná správní žaloba, tím spíše nepřichází v úvahu ústavní stížnost (viz např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 51/02; II. ÚS 154/04; II. ÚS 535/05).
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnuta pro neodstranění vad návrhu ve lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2009
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj