ECLI:CZ:US:2009:2.US.55.09.1
sp. zn. II. ÚS 55/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. Š., zastoupeného Mgr. Ivanou Kleiblovou, advokátkou Advokátní kanceláře Vrbka, Štětina, Keznikl - sdružení advokátů, se sídlem v Brně, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 508/2008 ze dne 23. října 2008, a usnesení Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 28 PP 48/2008 ze dne 5. května 2008, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně a 2) Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 9. ledna 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž usnesením soudu prvého stupně byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 10 Ústavy České republiky.
2. V ústavní stížnosti konkrétně namítá především to, že o jeho žádosti mělo být podle §333 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto do třiceti dnů od jejího doručení, nebrání-li tomu důležité důvody. Přestože byla jeho žádost o podmíněné propuštění soudu prvého stupně doručena dne 29. února 2008, veřejné zasedání o rozhodnutí o podmíněném propuštění se konalo teprve 5. května 2008. Věc tedy nebyla projednána v zákonné lhůtě, aniž by byly dány důležité důvody bránící v jejím dodržení. Domnívá se přitom, že přiměřenou lhůtou pro projednání takové záležitosti je lhůta ještě kratší než třicet dnů.
3. Dále soudům obou stupňů vytýká, že neprojednaly jeho záležitost spravedlivě, neboť neprovedly dostatečné dokazování a dostatečně se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Při rozhodování vycházely pouze ze zprávy věznice, resp. z vyjádření zástupce věznice, že stěžovatel neprojevuje žádný zájem o program zacházení, nezapojuje se do pracovních činností a program zacházení proto neplní a tedy výkon trestu neplní svůj účel. Má zato, že základní povinností odsouzeného je podle §28 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, aby mj. pracoval, pokud je mu práce přidělena. K tomu nedošlo, protože nebyl požádán a tudíž ani neudělil písemný souhlas potřebný podle §30 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody k výkonu práce v posuzovaném případě. Stěžovatel v té souvislosti poukazuje jednak na to, že podle téhož zákonného ustanovení lze tento písemný souhlas následně odvolat, což nelze považovat za odmítání práce a tudíž analogicky ani samotné neudělení souhlasu nelze považovat za odmítání práce. Písemný souhlas přitom neudělil jednak proto, že výkonu nabízené práce brání jeho zdravotní stav. Dále jej neudělil proto, že mu jako cizinci nebylo uděleno povolení k zaměstnání podle §89 zákona o zaměstnanosti. Konečně jej neudělil ani proto, neboť odměna, kterou by za práci mohl podle nařízení vlády o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody dostat, nedosahuje ani zákonné minimální mzdy a dochází tak k neoprávněné diskriminaci v rozporu s čl. 7 písm. a) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
4. Dále obecným soudům vytýká, že braly v úvahu důtku, která mu byla uložena v souladu s tehdy platným řádem Věznice Kuřim za to, že spal v osobním volnu. Poukazuje na to, že spaní jako odpočinek je naopak v souladu s §22 odst. 2 řádu výkonu trestu odnětí svobody, který byl normou vyšší právní síly. Konečně zprávě Věznice Kuřim vytýká tvrzení, že výkon trestu neplní svůj účel. Vychází přitom z jediné definice účelu trestu, která je obsažena v §23 trestního zákona a má zato, že účel trestu byl beze zbytku naplněn. Chránění společnosti před ním jako pachatelem a zabránění v páchání trestné činnosti je dosaženo jeho uvězněním. Z toho, že nevykonává z oprávněných důvodů práci, že dostal nezákonně kázeňský trest ani to, že nenavštěvuje kroužky, které nejsou pro něj žádným přínosem, nelze přeci usuzovat, zda po svém propuštění povede řádný život a zda byl či nebyl "dostatečně polepšen".
5. Pokud jde o třicetidenní lhůtu k rozhodnutí podle §333 odst. 1 trestního řádu jedná se o lhůtu pořádkovou, jejím marným uplynutím nezaniká povinnost soudu rozhodnout (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 2388), ani nenastává jiná sankce. Tudíž ve vztahu k překročení uvedené lhůty nejde o nic jiného, než o námitku nepřiměřené délky řízení. Jde-li o tuto námitku je ústavní stížnost v tomto rozsahu nepřípustná. Novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zavedla s účinností od 27. dubna 2006 (zákonem č. 160/2006 Sb.) nový prostředek k ochraně práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to uplatněním nároku na náhradu škody a na zadostiučinění v příslušných řízeních. To znamená, že před podáním ústavní stížnosti s touto námitkou je zapotřebí nejprve využít tento nový prostředek k ochraně práva poskytnutý zákonem (srov. sp. zn. IV. ÚS 391/07, aj.), což stěžovatel neučinil. Pro úplnost je možné uvést, že v ustálené rozhodovací činnosti nebyla rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízeních trpících průtahy rušena v situaci, kdy byla tato řízení již pravomocně ukončena (srov. sp. zn. IV. ÚS 202/02, U 28/27 SbNU 325, aj.).
6. Ústavní soud dále konstatuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, upravené v ustanoveních §61 odst. 1 a §62 trestního zákona, je mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoli však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit při splnění zákonem stanovených podmínek. Proto ústavně zaručené právo na vyhovění žádosti o podmíněné propuštění neexistuje. Posouzení splnění zákonných podmínek je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru zákonným způsobem odůvodnily (srov. sp. zn. II. ÚS 715/04 - N 219/39 SbNU 323, sp. zn. III. ÚS 364/06, sp. zn. IV. ÚS 335/06, aj.).
7. V rovině ústavně právního přezkumu tak zůstává k zohlednění toliko hledisko respektu k principům spravedlivého procesu (práva na soudní ochranu) dovozovaného z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud tedy přezkoumal, zda interpretací příslušných ustanovení nebyly založeny nepřijatelné ústavně právní konsekvence, tj. zda nebyl uplatněn výklad, jenž je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z obecně respektovaných zásad spravedlnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 269/99).
8. Ústavní soud souhlasí s názorem doktríny, že podmíněné propuštění je na místě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a že tu není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy (Šámal, P. a kol.: Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. str. 551 bod 2). Jde tedy o posouzení zákonem stanovené podmínky polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž bylo by lze důvodné usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život (sp. zn. III. ÚS 611/2000, N 51/21 SbNU 439).
9. I kdyby se tedy Ústavní soud postavil za názor stěžovatele, že jeho bojkot nabídnuté práce byl legitimní, a že nemusí vykonávat ani žádnou jinou činnost požadovanou pracovníky Vězeňské služby ať už v rámci vypracovaného programu zacházení či jinak, zbývá otázka, z čeho lze zjistit zvláštní okolnosti odůvodňujících podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Konkrétně tedy z čeho lze zjistit, že se stěžovatel již polepšil. Nic na tom nemění skutečnost, že státem ve veřejném zájmu požadovaný vliv na pozitivní resocializaci odsouzeného nemusí být efektivně vykonán ani v průběhu celého uloženého trestu odnětí svobody. Přitom takové působení rozhodně nelze považovat za rozporné se základními svobodami odsouzených podle čl. 15 Listiny základních práv a svobod, protože hranice i těchto svobod jsou omezeny základními právy a svobodami všech ostatních, které reprezentuje legitimní veřejný zájem na tom, aby nikdo nepáchal trestné činy. Z předložené argumentace stěžovatele nelze v tomto směru zjistit, jaké zvláštní (pozitivní) okolnosti měly obecné soudy vést k závěru, že jsou splněny podmínky pro podmíněné propuštění. Nepostačuje totiž sama skutečnost, že stěžovatel vykonal polovinu výměry trestu odnětí svobody, kdy mu bylo bráněno v páchání trestné činnosti a bylo na něj přitom působeno k tomu, aby vedl řádný život. Ve vztahu k ústavní stížnosti tedy nestačí formalisticky konstatovat, že negativa zjištěná obecnými soudy nejsou dána. Z předložené fotokopie rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že obecným soudům nebylo známo nic pozitivního. Jejich postup, kdy vycházely ze zprávy pracovníků Věznice Kuřim, kteří polepšení stěžovatele nezjistili, lze přitom považovat za standardní, předvídatelný a ústavně souladný. Přiměřeně totéž platí i pro samotná rozhodnutí obecných soudů.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu