ECLI:CZ:US:2009:3.US.1104.08.1
sp. zn. III. ÚS 1104/08
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Vladimíra Kůrky - ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 ve věci ústavní stížnosti K. P. proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2007 č. j. 8 T 29/2006-252, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2007 č. j. 23 To 370/2007-302 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. 3 Tdo 4/2008, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona spáchaným ve spolupachatelství, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a za účasti Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok
Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2007 č. j. 8 T 29/2006-252, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2007 č. j. 23 To 370/2007-302 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. 3 Tdo 4/2008 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2007 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněnými K. V. a P. P. K uvedené trestné činnosti mělo dle skutkových zjištění obecných soudů dojít tak, že "v době od 17. 1. 2006 do 15. 7. 2006 v obchodním domě Makro, Hrdějovice 396, okres České Budějovice, po společné dohodě a ve vzájemné součinnosti, K. V., jako zaměstnanec společnosti Makro Cash & Carry ČR, s. r. o., na pozici asistent prodeje ve skladu vratných obalů, a P. P. a K. P. [stěžovatel] jako zákazníci obchodního domu, v úmyslu vylákat finanční hotovost v devíti případech, K. V. neoprávněně a v rozporu se skutečností do vystavené faktury navýšil počet přijatých obalů, popřípadě fakturu vystavil, aniž obaly vůbec převzal, následně K. P. a P. P. na tyto faktury inkasovali hotovost v nesprávných, ve svůj prospěch navýšených částkách", a to jednotlivými útoky popsanými pod body 1 až 9 výroku rozsudku nalézacího soudu.
Z těchto útoků se stěžovatele týkají skutky uvedené pod body 7 až 9, kdy dle skutkových závěrů nalézacího soudu měl stěžovatel dne 24. 6. 2006 na tzv. makrokartu na jméno J. P. fyzicky nepředat k výkupu žádnou europaletu. K. V. ovšem vystavil faktury na 46 ks a 53 ks europalet a následně dne 30. 6. 2006 vybral hotovost ve výši 7 663 Kč, zatímco P. P. vybral 8 830 Kč. Tímto společným jednáním měli obvinění způsobit společnosti Makro Cash & Carry ČR, s. r. o (dále jen "společnost Makro"), škodu ve výši 16 493 Kč.
Dále měl stěžovatel dne 8. 7. 2006 na tzv. makrokartu na jméno V. P. fyzicky předat čtyři ks europalet, K. V. ovšem vystavil fakturu na 26 ks europalet. Následně dne 9. 7. 2006 stěžovatel hotovost ve výši 4 331,50 Kč vybral, čímž společnosti Makro společným jednáním způsobili škodu ve výši 3 665 Kč.
Konečně dne 15. 7. 2006 měl stěžovatel na tzv. makrokartu na jméno J. P. fyzicky nepředat k výkupu žádnou europaletu, přičemž K. V. vystavil fakturu na 36 ks europalet. Stěžovatel následně hotovost ve výši 5 998 Kč vybral. Tímto jednáním měli obvinění společnosti Makro způsobit škodu ve výši 5 998 Kč.
Stěžovatel byl za uvedený trestný čin odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost, aby společně a nerozdílně s obviněnými K. V. a P. P. zaplatil na náhradě škody poškozené společnosti Makro částku 16 494 Kč a aby společně a nerozdílně s obviněným K. V. jí dále zaplatil částku 9 663 Kč.
O odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 31. 7. 2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel následně ještě dovolání, které současně směřovalo i proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, a to s odkazem na §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl řadu námitek proti způsobu, jakým nalézací soud v jeho trestní věci prováděl dokazování a jak provedené důkazy hodnotil. Stěžovatel má za to, že obecný soud zcela opominul podstatné části výpovědi důležitého svědka a zároveň v rozporu s §220 odst. 2 tr. řádu ve svém rozhodnutí vycházel ze skutečností a důkazů, které nebyly probrány v hlavním líčení.
První část námitek stěžovatele se týká výpovědi svědka B. N., který v době, kdy se měl stíhaný skutek odehrát, pracoval ve společnosti Makro na pozici tzv. general servis managera. Stěžovatel v trestním řízení v rámci své obhajoby nezpochybňoval, že se podílel na fiktivním navyšování počtu palet vykupovaných v provozovně společnosti Makro. Stěžovatel však vždy tvrdil, že se jako bývalý pracovník bezpečnostní agentury uvedeného jednání dopouštěl po dohodě s uvedeným svědkem B. N., tj. po dohodě s osobou oprávněnou jednat jménem společnosti Makro, a to právě za účelem, aby byla rozkryta trestná činnost páchaná zaměstnanci této společnosti. Stěžovatel má za to, že se obecné soudy nevypořádaly s touto jeho obhajobou, odkazující na existenci svolení poškozeného jako okolnosti vylučující protiprávnost. Pochybení obecných soudů spočívá dle názoru stěžovatele v tom, že soudy ignorovaly závažné rozpory v samotné výpovědi svědka B. N. a rozpory této výpovědi s dalšími důkazy. B. N. sice ve své výpovědi jakékoli zadávání úkolů stěžovateli ve smyslu, jak je uvedeno shora, popřel. Připustil však, že jej stěžovatel v první polovině roku 2006 navštívil a řekl mu, že se v oddělení vratných obalů "dějí divné věci". Svědek ve své výpovědi uvedl, že stěžovateli tenkrát toliko doporučil, aby se o záležitost nestaral, k žádné provokaci či detektivní činnosti jej však neponoukal. Svědek zároveň připustil, že mu stěžovatel v dané době opakovaně telefonoval, svědek však posléze hovory stěžovatele nebral a sám jej nikdy nevolal.
Tvrzení svědka B. N. má však stěžovatel za vyvrácená zprávami SMS zaslanými z mobilního telefonu svědka stěžovateli. Z těchto SMS, jež stěžovatel v ústavní stížnosti cituje, má dle jeho názoru vyplývat, že byl svědkem B. N. opakovaně kontaktován a instruován, aby získával informace o majetkové trestné činnosti řadových zaměstnanců obchodního řetězce Makro. Stěžovatel má za to, že obecné soudy uvedeným SMS zprávám nevěnovaly žádnou pozornost a nevyhodnotily v jejich světle náležitým způsobem výpověď svědka B. N. Navíc obecné soudy odmítly provést důkaz zjištěním údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu na telefonním čísle stěžovatele. Tento důkaz by dle stěžovatele objasnil, zda a v jakém rozsahu docházelo mezi ním a svědkem B. N. k hovorům, včetně toho, kdo byl volajícím a kdo hovory přijímal. Obecné soudy zamítnutí uvedeného důkazního návrhu náležitě neodůvodnily.
Další část argumentace stěžovatele směřuje proti postupu, jakým nalézací soud dospěl k závěru o výši způsobené škody. Konkrétně se jedná o to, jak velký byl rozdíl mezi počtem skutečně předaných palet (v jednotlivých případech popsaných v bodě 1 až 9 odsuzujícího rozsudku) a počtem fiktivním, uváděným ve fakturách. Jinými slovy, kolik palet bylo stěžovatelem a jeho spoluobviněným skutečně předáno pracovníkovi oddělení vratných obalů v prodejně Makro. Jde přitom o otázku podstatnou pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 2 tr. zákona.
Stěžovatel poukazuje na okolnosti, za nichž k počtu vykupovaných palet vypovídal spoluobžalovaný K. V. v přípravném řízení, kdy mu byly kladeny sugestivní otázky, takže svědek toliko trpně potvrdil verzi o výši škody uváděnou společností Makro. Stěžovatel dále zdůrazňuje nízkou důkazní hodnotu záznamu z kamerového systému i fotodokumentace pořízené na zařízení intelex. Z těchto důkazů nevyplývá dle stěžovatele nic určitého ohledně skutečného počtu vykupovaných palet. Závěry obecných soudů o rozsahu škody jsou dle názoru stěžovatele opřeny toliko o vyjádření poškozené společnosti, obsažené v trestním oznámení, jímž nebyl ani v hlavním líčení proveden důkaz. Závěr o výši způsobené škody, který je významný z hlediska právní kvalifikace, tak nemá v provedených důkazech dle názoru stěžovatele žádnou oporu.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vyjádření byla stručná a odkazovala v zásadě jen na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto považoval za nadbytečné, aby byla vyjádření zasílána stěžovateli k replice. Všichni účastníci řízení, včetně stěžovatele, souhlasili ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 29/2006.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud se v projednávané věci ztotožnil s námitkami návrhu, pokud jde o způsob, jakým byl zjištěn a odůvodněn rozsah stěžovatelem způsobené škody uvedený ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně i rozhodnutí soudu odvolacího se v tomto případě vymyká zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Napadený rozsudek, pokud jde o rozsah způsobené škody, postrádá náležité odůvodnění dle §125 odst. 1 tr. řádu. Přesná výše způsobené škody přitom hraje v této trestní věci zásadní roli, neboť dle napadeného rozsudku tato škoda jen o málo překračuje škodu nikoli malou dle §89 odst. 11 tr. zákona, což je rozhodující pro trestněprávní kvalifikaci dle §250 odst. 2 tr. zákona. Odvolací soud pochybil, když se námitkami stěžovatele, uvedenými v odvolání, náležitě nezabýval, přičemž v rozporu se zásadou bezprostřednosti vyjádřenou v §2 odst. 12 odkazoval na důkazy v hlavním líčení neprovedené.
Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, ta se však musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jehož neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci; srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 215/99 ze dne 17. 5. 2000 (N 69/18 SbNU 115), nález sp. zn. II. ÚS 341/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 84/8 SbNU 281) či nález sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002 (N 35/25 SbNU 273).
Ustanovení §2 odst. 5 věty první tr. řádu ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Dle §2 odst. 6 tr. řádu mají tyto orgány hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že volné hodnocení důkazů dle citovaného §2 odst. 6 tr. řádu neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) či nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389)]. Z odůvodnění rozhodnutí přitom musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé - viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 564/02 ze dne 8. 7. 2003 (N 108/30 SbNU 489). Uvedené požadavky vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. řádu).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dále zdůraznil, že předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu - viz nález sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125).
Ač Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazy provedené obecnými soudy [viz nález sp. zn. II. ÚS 341/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 84/8 SbNU 281)], opakovaně přikročil ke kasaci rozhodnutí, v nichž nebyl důkazní postup pečlivě a úplně popsán a také logicky a přesvědčivě odůvodněn [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
V projednávané věci dospěl nalézací soud k závěru, že stěžovatel společným jednáním popsaným pod body 7 až 9 rozsudku způsobil v trestné součinnosti s dalšími osobami poškozené společnosti škodu v celkové výši 26 157 Kč. Pro stanovení výše způsobené škody bylo přitom rozhodující zjištění rozdílu mezi fiktivními počty tzv. palet uváděnými na vystavených fakturách a počtem těchto vratných obalů, který byl v jednotlivých případech skutečně odevzdán. Nalézací soud v hlavním líčení provedl důkaz přehráním videokazety (je přílohou spisu) s nahranými záznamy z kamerového systému zařízení intelex, jež poskytla poškozená společnost. Obecný soud sám konstatoval, že tyto nahrávky byly značně nekvalitní, bez uvedení data a času, a nic konkrétního z nich nebylo možno zjistit (str. 10 rozsudku). Soud proto při stanovení skutečného počtu vykoupených palet vycházel dle svých slov z fotodokumentace, pořízené rovněž na uvedeném zařízení intelex kontrolními pracovníky poškozené společnosti Makro. Ústavní soud je však nucen konstatovat, že obecný soud v napadeném rozhodnutí žádným způsobem nevysvětlil, zda a jakým způsobem konkrétní počet skutečně odevzdaných palet ze snímků této fotodokumentace v jednotlivých případech vyplývá.
Jak Ústavní soud zjistil, jsou na různých místech trestního spisu (č. l. 44 až 47, č. l. 54 až 57, č. l. 60 až 62, č. l. 68 až 70, č. l. 77 až 79, č. l. 83 až 86, č. l. 93 až 94, č. l. 96 až 99, č. l. 102 až 104, č. l. 107 až 109) vloženy snímky - momentky (tzv. snapshots) - vytvořené ze záběrů bezpečnostních kamer umístěných na různých místech v prostorách jedné z provozoven společnosti Makro (sklad, kde se vykupují vratné obaly, recepce atd.) a v okolí těchto prostor (parkoviště). Pod snímky jsou uvedeny časové údaje. Jedná se přitom o snímky nekvalitní, s nízkým rozlišením, navíc zachycující jen omezený výřez ze sledovaného prostoru. Není bez dalšího vysvětlení zřejmé, jak by z "fotodokumentace" takovéto kvality, poskytnuté poškozenou soukromou společností, bylo možné zjistit přesné počty vykoupených palet či vůbec bez důvodných pochybností stanovit souvislost těchto záběrů s jednáním, které je stěžovateli kladeno za vinu.
Ve vztahu ke stěžovateli obecný soud na str. 8 odůvodnění napadeného rozsudku konkrétně odkazuje na snímky z kamer označené "VCHOD ZAM., LAH. VYCHOD a RECEPCE" ze dne 24. 6. 2006, z nichž má být zřejmé, že uvedeného dne nebyla v rozporu s předloženými fakturami fyzicky předána k výkupu žádná paleta. Jak toto zjištění vyplývá ze snímků na č. l. 93 až 94 obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevysvětlil. Podobně vzal nalézací soud za prokázané, že ze snímků s datem 15. 7. 2006 vyplývá, že téhož dne nebyla v rozporu s údaji na faktuře fyzicky předána žádná paleta. Toto zjištění však není ze snímků na č. l. 107 až 109 bez dalšího zřejmé a obecný soud nevysvětlil, jak na základě těchto snímků k uvedenému zjištění dospěl. Pokud jde o útok, k němuž mělo dojít dne 8. 7. 2006, existuje rozpor mezi tím, co je tvrzeno pod bodem 8 výroku o vině a údaji uváděnými v odůvodnění rozsudku na str. 9. Ve výroku rozhodnutí je stěžovatel shledáván vinným, že uvedeného dne odevzdal v rozporu s údaji na vystavené faktuře toliko čtyři kusy palet. Oproti tomu dle odůvodnění nebyla k výkupu předána žádná paleta. To má opět vyplývat z fotodokumentace z kamer na č. l. 102 až 104. Na snímku na č. l. 102 bylo pracovníkem poškozené společnosti zakroužkováno jedno místo, jež má dle ručně psaného záznamu dole zachycovat čtyři kusy palet. Snímky, na něž obecný soud výslovně odkazuje (č. l. 103 a 104), jsou krajně nezřetelné a obecný soud opět žádným způsobem nevysvětlil, jak tyto nekvalitní záběry mají svědčit o výši způsobené škody.
Ústavní soud dále zjistil, že obdobným způsobem nalézací soud odůvodnil svá skutková zjištění i ohledně všech dalších dílčích útoků uvedených ve skutkové větě výroku o vině pod body 1 až 6, jež se týkají toliko spoluodsouzených stěžovatele K. V. a P. P. I v těchto případech jsou počet fyzicky skutečně vykoupených palet a tudíž výše škody způsobené spoluodsouzenými stěžovatele opírány bez jakéhokoli vysvětlení o odkaz na nekvalitní snímky založené ve spise na č. l. 44 a násl. Z odůvodnění rozsudku není např. vůbec zřejmé, jak okresní soud dospěl k závěru, že snímek na č. l. 44 označený jako RAMPA 1-2 svědčí o tom, že dne 17. 1. 2006 obžalovaný P. P. předal obžalovanému K. V. fyzicky toliko 30 palet. Tento počet palet pod snímek zřejmě připsal pracovník poškozené společnosti. Totéž lze uvést i ohledně všech dalších snímků, na něž obecný soud v napadeném rozhodnutí bez dalšího vysvětlení kategoricky odkazuje (zejm. viz snímek na č. l. 54, vážící se k dílčímu útoku pod bodem 2, snímek na č. l. 60, vážící se k dílčímu útoku pod bodem 3, snímek na č. l. 68 vážící se k dílčímu útoku pod bodem 4, snímek na č. l. 83, vážící se k dílčímu útoku pod bodem 6). Tyto nejasné snímky s nízkým rozlišením jsou vždy doprovázeny ručně psaným komentářem, pocházejícím zřejmě od kontrolních pracovníků poškozené obchodní společnosti, jež zahrnují údaje o počtu skutečně složených palet, k nimž tito pracovníci soukromého subjektu v rámci své "detektivní" činnosti dospěli. Ústavní soud konstatuje, že tyto komentáře, doplňující nejasnou fotodokumentaci, nelze považovat za součást fotografických snímků jako důkazu. Jedná se o vyjádření zaměstnanců poškozené společnosti k povaze uvedených snímků. Tato vyjádření však obecný soud do své argumentace v odůvodnění rozhodnutí vůbec nezahrnul, nevysvětlil, proč jim bez dalšího uvěřil a ostatně je v hlavním líčení k důkazu vůbec neprovedl.
Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyložil, jakými úvahami se řídil, když na základě výše uvedené "fotodokumentace", předložené pracovníky poškozené obchodní společnosti, dospěl k závěru o rozdílech mezi počtem skutečně odevzdaných palet a počtem nepravdivě uváděným na fakturách. Jak již bylo výše uvedeno, korespondují v rozhodnutí nalézacího soudu uváděné počty fyzicky skutečně odevzdaných palet s údaji ručně připsanými pod jednotlivými snímky. Především se však kryjí s údaji, které předal policejnímu orgánu pracovník ostrahy objektu poškozené společnosti svědek J. K. (viz rozpis na č. l. 39) při podání vysvětlení dle §158 odst. 5 tr. řádu. Tento svědek byl posléze vyslechnut v hlavním líčení konaném dne 26. 1. 2007 (viz protokol na č. l. 228 a násl.). Svědek v hlavním líčení konkrétní počty fyzicky skutečně odevzdaných vratných obalů neuváděl. Dle svědka se jedná o fotografie pořízené z videozáznamu z intelexu. Svědek a jeho spolupracovníci na základě tohoto záznamu porovnávali počet kusů palet na kameře s tím, co bylo uvedeno na fakturách. Záběr z kamery a fakturu "spárovali" tito pracovníci dle výpovědi svědka na základě funkcí zařízení intelex. Tímto způsobem se dospělo k údajům uvedeným v rozpisu na č. l. 39, jenž byl předložen policii. Svědek přiznává, že na předloženém videozáznamu nelze rozeznat počet palet. Zařízení intelex však má dle výpovědi svědka lepší obraz, než záznam na videokazetě. Tento originální záznam je však možno shlédnout jedině přímo na uvedeném zařízení v prostorách společnosti Makro (č. l. 230 až 232).
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci vznikají závažné pochybnosti, zda obecný soud v rozporu s §220 odst. 2 tr. řádu de facto nevzal za základ svých skutkových zjištění o rozsahu stěžovatelem způsobené škody ty údaje, které poškozená obchodní společnost uvedla v rámci podání vysvětlení v přípravném řízení, byť v odůvodnění svého rozhodnutí zdánlivě vychází z fotodokumentace. Není dostatečně patrno, jak se v trestním řízení k výsledným údajům o rozsahu škody dospělo, přičemž v napadeném rozhodnutí obecný soud dostatečně nevysvětlil spojitost těchto údajů s předloženou fotodokumentací.
Není v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. řádu, opomene-li obecný soud v odůvodnění rozsudku sebeméně vyložit, jak dospěl k závěru o spolehlivosti důkazního pramene, jakým jsou poškozenou společností předložené nekvalitní záběry z technického zařízení, které nebylo orgány činnými v trestním řízení vůbec zkoumáno. Je přitom nezbytnou podmínkou spravedlivého trestního procesu, aby rozhodnutí způsobilá omezit osobní svobodu byla vydávána za dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z důkazu. Soud má povinnost dodržovat vysoký standard, pokud jde o samotnou vypovídací schopnost a hodnověrnost důkazu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389)].
Ústavní soud je dále nucen označit za nesprávný i postup odvolacího soudu, pokud jde o otázku rozsahu způsobené škody. Je nesporné, že odvolací soud nemůže shledat vady napadeného rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. řádu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací soud nemůže v takovém případě napadený rozsudek např. zrušit dle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, aniž by je sám provedl, s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (viz Šámal, P. et al., Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 1942). Na druhé straně odvolací soud nemůže ignorovat vytýkané vady spočívající v nedodržení předpisů o odůvodnění rozsudku. Není porušením zákona, pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí toliko odstraní pochybnosti o správnosti skutkových zjištění napadeného rozsudku vyplývající z jeho vadného odůvodnění, aniž by takový rozsudek zrušil. V takovém případě však odvolací soud musí v odůvodnění svého rozhodnutí (viz §134 odst. 2 tr. řádu) náležitým způsobem vysvětlit, jakým postupem a způsobem nedostatky v odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu odstranil. Aprobuje-li odvolací soud v zamítavém usnesení dle §256 tr. řádu skutková zjištění nalézacího soudu, je v zásadě přípustné, aby z hlediska vytýkaných vad položil důraz na jiné z důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení a na jejichž základě nalézací soud skutkový závěr konstruoval. Mnohem opatrněji je třeba ze strany odvolacího soudu postupovat tam, kde odvolací soud správnost nalézacím soudem učiněných skutkových zjištění dovozuje na základě důkazů v hlavním líčení sice provedených, ale takových, které nalézací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nekladl do souvislosti s dílčí dokazovanou skutečností či konkrétním výrokem. Obdobná je situace, kdy nalézací soud důkazu posléze vyzdvihovanému odvolacím soudem přisuzuje toliko podpůrný význam, zatímco za klíčový považuje důkaz jiný. Takovýto postup klade zvýšené nároky na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu [srov. mutatis mutandis nálezy o tzv. překvapivosti rozhodnutí, např. nález sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75), nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)]. V žádném případě však nelze souhlasit s postupem, kdy odvolací soud v usnesení o zamítnutí odvolání vyjadřuje souhlas s nalézacím soudem zjištěným skutkovým stavem s poukazem na důkazy, které nalézací soud (ovšem ani soud odvolací) vůbec neprovedl a nehodnotil. Odvolací soud má dále povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž obviněný realizuje své právo na obhajobu (viz i čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Tuto povinnost odvolací soud porušuje, jestliže ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry [srov. nález sp. zn. II. ÚS 122/96 ze dne 24. 3. 1998 (N 39/10 SbNU 261)]. V důsledku tím odvolací soud odvolateli upírá právo na soudní ochranu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 505/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 99/15 SbNU 25)].
V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění svého usnesení (str. 5) toliko lakonicky konstatuje správnost rozhodnutí prvoinstančního soudu s tím, že výše škody vyplývá z obsahu sdělení poškozené společnosti a je potvrzována doznáním odsouzených K. V. a P. P. Ze strany Ústavního soudu je předně třeba, s odkazem na zásadu bezprostřednosti vyjádřenou v §2 odst. 12 a §220 odst. 2 tr. řádu, zdůraznit, že žádné sdělení poškozené společnosti nebylo provedeno k důkazu v hlavním líčení a nalézací soud o ně svůj závěr o výši způsobené škody neopírá, jako důkaz je nehodnotí, ale odkazuje na výše uvedenou fotodokumentaci, porovnávanou s fakturami založenými ve spise. Pokud jde o výpovědi spoluobviněných stěžovatele, tyto důkazy sice nalézací soud provedl, neodkazuje na ně však, pokud jde o určení konkrétní výše škody. Za takový odkaz odůvodňující konkrétní rozsah škody způsobené stěžovatelem nelze považovat zmínku na str. 10 rozsudku nalézacího soudu, kde nalézací soud toliko paušálně a nekonkrétně uvádí, že obžalovaní trestnou činnost doznávají. Ústavní soud podotýká, že obviněný K. V. uváděl ve své výpovědi v přípravném řízení (č. l. 7 a násl.) údaje korespondující s rozpisem předloženým poškozenou společností na č. l. 39. V hlavním líčení však již obviněný K. V. vypovídal odchylně, přičemž z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že tento soud svá skutková zjištění opírá o výpověď svědka v hlavním líčení, rezignuje na možnosti dle §207 odst. 2, resp. §212 odst. 1 tr. řádu (viz i dotazy státního zástupce a obhájce v protokolu o hlavním líčení na č. l. 197). Za této situace se s ohledem na výše uvedené zásady nelze spokojit s tak nedostatečným a letmým odůvodněním závěru o správnosti skutkových zjištění nalézacího soudu, k němuž se v projednávané věci uchýlil soud odvolací. S tím souvisí skutečnost, že se tento soud vůbec nezabýval námitkami odvolatele (č. l. 274 až 275) ohledně neprůkaznosti výše uvedené fotodokumentace.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že Okresní soud v Českých Budějovicích a Krajský soud v Českých Budějovicích nepostupovaly v souladu s trestním řádem a zásadami trestního procesu ústavněprávního významu, pokud jde o dokazování výše škody způsobené stěžovatelem a odůvodnění těchto skutkových zjištění. Toto pochybení je podstatné z hlediska věcné správnosti a spravedlnosti napadených rozhodnutí, neboť přesné určení výše způsobené škody hraje v projednávaném případě zásadní roli pro právní kvalifikaci stíhaného skutku. S odkazem na garance dle čl. 8 odst. 1 Listiny je vhodné připomenout, že stěžovateli byl napadeným rozsudkem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Napadená rozhodnutí porušila právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo být stíhán jen zákonným způsobem dle čl. 8 odst. 2 Listiny, a proto je Ústavní soud zrušil tímto nálezem dle §82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že porušení základních práv stěžovatele bylo shledáno již ve způsobu dokazování výše škody a v nedostatečném odůvodnění těchto zjištění obecnými soudy, považoval Ústavní soud za nadbytečné zabývat se dalšími námitkami stěžovatele. K projednání těchto námitek před obecnými soudy se otevírá prostor zrušením napadených rozhodnutí tímto nálezem dle §82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v řízení ve smyslu §314h odst. 1 tr. řádu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích je nutné zrušit v plném rozsahu, tedy i ve vztahu k spoluodsouzeným stěžovatele K. V. a P. P., a to s ohledem na pravidlo beneficium cohaesionis dle §150 odst. 2, resp. §261, §265k odst. 2, §269 odst. 2, §285 tr. řádu per analogiam. Vytknutá pochybení nalézacího soudu, pokud jde o zjištění výše způsobené škody, se totiž bezezbytku týkají rovněž těchto spoluodsouzených osob [k použití trestního řádu Ústavním soudem srov. nález sp. zn. III. ÚS 188/99 ze dne 4. 11. 1999 (N 156/16 SbNU 157), nález sp. zn. II. ÚS 662/01 ze dne 11. 3. 2003 (N 37/29 SbNU 319) a nález sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285)].
Ústavní stížností bylo napadeno také v trestní věci vydané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. 3 Tdo 4/2008, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti citovanému rozhodnutí krajského soudu. Ač Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutí Nejvyššího soudu žádná ústavněprávní pochybení, nemůže jím vydané usnesení obstát poté, co byla zrušena rozhodnutí předcházející. Vzhledem k tomu, že by za daných podmínek existence napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu byla v rozporu s principem právní jistoty, Ústavní soud je rovněž zrušil.