ECLI:CZ:US:2009:3.US.1163.09.1
sp. zn. III. ÚS 1163/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. května 2009 soudcem zpravodajem Janem Musilem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. P. S. zastoupeného JUDr. Markem Bánským, advokátem se sídlem Elišky Krásnohorské 10/2, Praha 1, proti odložení podnětu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím ze dne 27. února 2009 č. j. 1 NZC 110/2008-36, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 5. 2009, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označené odložení podnětu k popření otcovství J. V. k nezletilému Petrovi (jedná se o pseudonym), synovi J. V., rozené V. (dále jen "nezletilý").
Stěžovatel tvrdí, že výše uvedeným "rozhodnutím" Nejvyššího státního zastupitelství byla porušena jeho práva zaručená v článku 10 odst. 2 (právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života), v článku 31 (práva na ochranu zdraví), v článku 32 odst. 4 (práva rodiče na péči o dítě a jeho výchovu a práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči), v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v článku 3 a v článku 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že v roce 2008 žádal Nejvyšší státní zastupitelství, aby ochránilo jeho práva jako "potencionálního biologického otce nezletilého" a podalo žalobu na popření otcovství otce určeného souhlasným prohlášením rodičů z toho důvodu, aby otcovství k nezletilému "mohlo být postaveno najisto" případným testem DNA.
Důvodem výše uvedeného postupu stěžovatele byla skutečnost, že s matkou nezletilého žil až do července 2006, přičemž v srpnu 2003 se jim z tohoto vztahu narodila dcera S. S., kterou mají na základě soudem schválené dohody ve střídavé péči.
Podle tvrzení stěžovatele matka nezletilého s ním žila v druhovském vztahu od konce února 2007 do poloviny května 2007. I když matka označila za otce nezletilého Petra jiného svého partnera a později manžela, J. V., přičemž jeho otcovství k nezletilému bylo určeno souhlasným prohlášením obou rodičů, domnívá se stěžovatel, že by on mohl být biologickým otcem nezletilého. Je proto prý v zájmu nezletilého, aby znal svého skutečného biologického otce za situace, v níž matka nezletilého možnost provedení genetických testů odmítla.
Z ústavní stížností napadeného sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 27. 2. 2009 č. j. NZC 110/2008-36 se zjišťuje, že Nejvyšší státní zastupitelství prošetřilo podnět stěžovatele ze dne 13. 8. 2008 k podání žaloby podle ustanovení §62 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") na popření otcovství J. V. k nezletilému Petrovi, z tehdy neprovdané matky J., rozené V., nyní V. s tím výsledkem, že podle jeho zjištění nejsou splněny zákonné podmínky uvedené ve výše citovaném zákonném ustanovení, které by umožňovaly žalobu podat.
Na základě šetření bylo zjištěno, že matka nezletilého měla v době jeho početí pohlavní styky též s panem J. V., přičemž šlo po celou dobu rozhodnou pro početí nezletilého Petra o partnerský vztah intimního charakteru, který vyústil v uzavření jejich manželství dne 4. 7. 2008. Již v počátcích těhotenství matky J. V. své otcovství k nenarozenému dítěti bez výhrad přijal a dne 5. 12. 2007 došlo k určení jeho otcovství k nenarozenému dítěti souhlasným prohlášením rodičů.
Oba matrikoví rodiče jsou přesvědčeni o svém biologickém vztahu k nezletilému, proto nezletilého od jeho narození společně v partnerském vztahu a později v manželství vychovávají jako svého společného potomka. Z toho důvodu nedali souhlas s účastí na případném znaleckém zkoumání genetické příbuznosti stěžovatele s nezletilým.
Za této situace, konstatuje Nejvyšší státní zastupitelství, nelze dospět k závěru, že je dán zájem nezletilého na popření otcovství J. V., ale naopak je třeba poskytnout ochranu nezletilému před libovolnými zásahy do jeho (současných) ustálených rodinných poměrů, které se upravily v souladu se zákonnou domněnkou otcovství a jsou pro nezletilého prospěšné z hlediska zajištění všech jeho potřeb.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na zjištění, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti a formální podmínky pro její meritorní projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je v předmětné věci příslušný, a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Především považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že může rozhodovat o ústavní stížnosti jen v mezích ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu. Podmínky uvedeného ustanovení však v této věci nejsou naplněny především proto, že odložení podnětu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím je jen vyrozuměním o tom, jak bylo po provedeném šetření naloženo s podnětem; nejedná se tedy o rozhodnutí, jak se domnívá stěžovatel.
Tuto okolnost, bránící meritornímu projednání, Ústavní soud již vysvětlil v celé řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. III. ÚS 1506/07, ze dne 19. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 1944/07, ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 339/05, ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 628/05, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Na tomto závěru nemění ničeho ani ta skutečnost, že Ústavní soud v některých svých rozhodnutích judikoval, že není vždy nutné, aby bylo rozhodnutí ve smyslu příslušných ustanovení zákona výslovně jako "rozhodnutí" označeno, neboť rozhodující je jeho obsah. Odložení podnětu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím není rozhodnutím či opatřením z toho důvodu, že Nejvyšší státní zastupitelství tímto sdělením (vyrozuměním) autoritativně a pravomocně nezasáhlo do právní sféry stěžovatele, tj. tímto sdělením nedošlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinnosti fyzické nebo právnické osoby.
Nejvyšší státní zastupitelství při aplikaci ustanovení §62 zákona o rodině nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech konkrétního subjektu, v daném případě stěžovatele, ale toliko o tom, zda zrealizuje své oprávnění obsažené ve výše citovaném ustanovení zákona o rodině. Toto oprávnění je svou podstatou mimořádným institutem, který slouží výhradně k ochraně zájmů dítěte. Nejvyšší státní zastupitelství tedy za situace, v níž bylo určeno otcovství nezletilého souhlasným prohlášením rodičů postupem podle ustanovení §53 zákona o rodině, zkoumalo, nakolik je nezbytné či přiměřené s ohledem na (současný) zájem dítěte, aby byl zpochybněn dosud existující právní stav a dospělo v této souvislosti k negativnímu závěru.
Zákonnou domněnkou otcovství založený a ustálený statusový vztah je účinný vůči účastníkům rodinněprávního vztahu otcovství i všem ostatním (třetím) subjektům, včetně státu, který ho musí respektovat. Jak zdůraznilo Nejvyšší státní zastupitelství, stav současného rodinného uspořádání nezletilého, jeho matky i matrikového otce není pro nezletilého nevýhodný, není dotčeno ani omezeno jeho právo znát své rodiče a požívat jejich péči.
Právo na určení biologického příbuzenství není v právním systému České republiky, a to ani v kontextu s judikaturou ESLP, formulováno absolutně, ale vždy s ohledem na zájem dítěte či obecný zájem. I když nelze opomenout, že práva ostatních dotčených subjektů rodinněprávního vztahu, včetně stěžovatele, by měla být v přiměřené rovnováze s právem na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy, přesto ve vztahu k závěrům napadeného sdělení nemohl Ústavním soud dospět k závěru o jejím porušení.
Protože napadené sdělení Nejvyššího státního zastupitelství nemá z hlediska jeho materiální i formální stránky povahu rozhodnutí (resp. jiného zásahu orgánu veřejné moci) ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2009
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj