ECLI:CZ:US:2009:3.US.137.09.1
sp. zn. III. ÚS 137/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti MUDr. T. F., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem Strakonice, Bezděkovská 53, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. listopadu 2008 č. j. 5 Co 2277/2008-234, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení a Mgr. F. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 20. l. 2009, napadá rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v plném rozsahu s tím, že namítá porušení práva na spravedlivý proces, jakož i porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k němuž mělo dojít tím, že Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 21. 7. 2008 č. j. 4 C 46/2007-199 v jeho výroku o nákladech řízení.
Stěžovatel nesouhlasí s aplikací ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") na projednávanou věc, a tvrdí, že obecné soudy měly v otázce nákladů řízení rozhodnout ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., tj. podle úspěchu účastníka ve sporu. Pokud tedy stěžovatel měl ve věci "plný úspěch", měla mu být podle jeho názoru přiznána náhrada nákladů řízení proti "neúspěšnému" účastníkovi. Stěžovatel namítá, že použití ustanovení §150 o. s. ř. pro nepřiznání náhrady nákladů řízení je v projednávané věci ze strany obecných soudů "nejen nezdůvodněné, ale zůstalo i nezdůvodnitelné".
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel své námitky směřuje výhradně proti rozhodování obecných soudů obou stupňů o náhradě nákladů řízení, i když součástí potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu byl i přezkum výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba vedlejšího účastníka zamítnuta. Výhrady stěžovatele k rozhodování odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení se odvíjí od jeho vlastního hodnocení míry procesního úspěchu či naopak neúspěchu obou stran sporu, který by podle názoru stěžovatele měl být jediným a určujícím hlediskem soudu při jeho rozhodování o náhradě nákladů řízení ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 21. 7. 2008 č. j. 4 C 46/2007-199 pod bodem I. výroku zamítl žalobu Mgr. F. Š. o 242.202,- Kč s příslušenstvím proti stěžovateli (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaného) a pod bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodl poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 544/06 k návrhu téhož stěžovatele zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 6. 2006 č. j. 33 Odo 335/2005-136, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2004 č. j. 5 Co 1569/2004-117, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 5. 2004 č. j. 4 C 7/2004-60.
Na rozhodování o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. s tím, že zdůraznil, že "celá situace byla vyvolána v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem obou pověřených notářek, resp. postupem obecných soudů v dědických řízeních", proto by si každý účastník měl nést své náklady.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 11. 2008 č. j. 5 Co 2277/2008-234 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud odmítl odvolání jako nedůvodné. Skutkové zjištění soudu prvního stupně shledal odvolací soud správným, přičemž právní závěr vyvozený soudem prvního stupně vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/06, kterým je soud při svém rozhodování vázán. Za věcně správný shledal odvolací soud i závěr soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení, neboť jím aplikované ustanovení §150 o. s. ř. má především sloužit "k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo měl v řízení úspěch, obdržel náhradu nákladů řízení." Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že je v projednávané věci spravedlivé, aby si procesně úspěšný účastník nesl své náklady vynaložené v řízení, a to s ohledem "na existenci okolností uplatnění nároku", což je právě případ projednávané věci. Bylo by totiž podle jeho názoru pro vedlejšího účastníka nepřiměřenou tvrdostí, kdyby stěžovateli měl hradit náklady řízení.
III.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjadřuje opakovaně tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany zejména z toho důvodu, že spor o náhradu nákladů řízení, i když je integrální součástí soudního řízení a Ústavní soud ve svých rozhodnutích připouští, že se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (shodně viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, III. ÚS 255/05, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému přezkumu, jsou svojí povahou spíše výjimečné (viz např. sp. zn. III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 2862/07, rovněž dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se uchyluje ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení pouze výjimečně, např. pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, nebo bylo současně zasaženo i jiné základní právo (shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/08, rovněž dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jestliže stěžovatel poukazuje na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho nálezu ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 401/06 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 43, pod č. 196, str. 207 a násl.), lze s ním souhlasit v tom, že aplikace ustanovení §150 o. s. ř., zakládající diskreční oprávnění soudu v otázce nákladů řízení, neumožňuje zcela volné soudní uvážení v této otázce, aniž by byl rozhodující soud povinen zkoumat, zda ve věci existují natolik zvláštní - výjimečné okolnosti, k nimž je nutné při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení přihlédnout. Jak zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu, je povinností soudu nejen pečlivě zkoumat existenci těchto okolností hodných zvláštního zřetele, ale především tyto ve věci relevantní závěry učinit součástí řádného odůvodnění.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že výklad v konkrétní věci rozhodných důvodů hodných zvláštního zřetele spočívá v rovině tzv. soudního uvážení. Jestliže tedy citované ustanovení §150 o. s. ř. umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníku, kterému by jinak náleželo právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřizná, děje se tak úvahou soudu vycházející z jím posouzených kritérií a hledisek, jejichž objektivní zpětné posouzení není možné, a to zejména z toho důvodu, že význam v konkrétní věci zhodnocených hledisek, která soud pokládal za určující, může být hodnocen (zpětně) odlišně.
Povinnost dodržení zásad spravedlivého procesu a respektování principu rovnosti účastníků občanskoprávního řízení při použití ustanovení §150 o. s. ř. soudu ukládají, aby své rozhodnutí odůvodnil jasně a srozumitelně, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. Jestliže oba obecné soudy své moderační oprávnění založily na posouzení existence důvodů hodných zvláštního zřetele, spočívajících v nesprávném úředním postupu pověřených notářek a obecných soudů v dědických řízeních, nelze tyto důvody považovat za extrémně vybočující z diskrečního oprávnění soudů či nenaplňující skutkovou podstatu ustanovení §150 o. s. ř. či za libovůli označených soudů.
Ústavní soud proto nesouhlasí s tvrzením stěžovatele o porušení ústavnosti v souvislosti s aplikací ustanovení §150 o. s. ř. na projednávanou věc, stejně jako je nepřípadnou námitka o údajně nejen "nezdůvodněném, ale i nezdůvodnitelném" použití citovaného zákonného ustanovení. Ústavní soud totiž shodně s oběma obecnými soudy v usnesení ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. III. ÚS 2565/08 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) dovodil, že za relevantní okolnosti (jako "důvody hodné zvláštního zřetele") je možné jako případy pro tento pojem typické považovat okolnosti, které se např. váží "k předprocesnímu stadiu sporu a jeho příčinám...", což nepochybně dopadá i na předmětnou věc. Použití citovaného ustanovení a zejména jeho odůvodnění neshledal proto Ústavní soud v projednávané věci za protiústavní.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu