ECLI:CZ:US:2009:3.US.1396.07.1
sp. zn. III. ÚS 1396/07
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BENet Praha, spol. s r. o., se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 53, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2007 sp. zn. 3 To 1/2007 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 10. 2006 č. j. 3 VZV 3/2001-3369, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o omezení zajištění finančních prostředků na bankovním účtu a jejich uvolnění na úhradu platebních výměrů na daňové penále, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2007 sp. zn. 3 To 1/2007 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 10. 2006 č. j. 3 VZV 3/2001-3369 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Skutkový základ a rekapitulace ústavní stížnosti
Usnesením Úřadu vyšetřování hlavního města Prahy ze dne 25. 4. 2001, ve spojení s usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 11. 2001, byly dle §79a odst. 1 trestního řádu zajištěny na bankovních účtech stěžovatelky peněžní prostředky. Důvodem bylo podezření, že pocházejí z trestné činnosti obviněného Ing. B. a spol., při které mělo docházet k převádění prostředků získaných trestnou činností nebo k ní určených přes bankovní účty stěžovatelky a dalších obchodních společností.
Stěžovatelka podala několik žádostí o uvolnění zajištěných peněžních prostředků k úhradě jí vyměřených celních dluhů. Některým žádostem bylo vyhověno, z větší části však nikoliv, a to s odkazem na to, že zajištění se týká prostředků pocházejících z trestné činnosti a přichází v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání.
Dne 18. 10. 2006 podala stěžovatelka (novou) žádost o omezení zajištění finančních prostředků na účtu vedeném u Československé obchodní banky, a. s., o částku ve výši 68 518 Kč a jejich uvolnění na úhradu platebních výměrů na daňové penále.
Vrchní státní zastupitelství v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2006 č. j. 3 VZV 3/2001-3369 žádost stěžovatelky zamítlo. Uvedlo, že nadále trvá důvod zajištění peněžních prostředků, navíc pět platebních výměrů (tj. s výjimkou platebního výměru vztahujícího se k daňovému období roku 2001) se vztahuje ke zdaňovacím obdobím až po 13. 9. 2001, kdy bylo vydáno usnesení o zajištění peněžních prostředků, tedy vyměřené daňové povinnosti vznikly z podnikatelské činnosti až po tomto datu. Dále uvedlo, že policejní orgán umožnil stěžovatelce vyžádat si úředně ověřené kopie zajištěných dokladů.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 16. 2. 2007 sp. zn. 3 To 1/2007 zamítl. Z usnesení vyplývá, že stížnost nebyla odůvodněna, proto soud vycházel z textu (původní) žádosti. Konstatoval, že předcházející řízení bylo provedeno zákonným způsobem. Dále uvedl, že důvody zajištění dle §79a odst. 1 trestního řádu trvají - jde o podezření na původ peněz z trestné činnosti a o trestnou činnost s následkem mimořádně vysoké škody, jedná se o věc složitou a obviněný je uprchlý, což komplikuje řízení. Poukázal na to, že nebyla dotčena majetková (vlastnická) práva, nýbrž dispoziční práva, a to nikoliv nezvratně. Uvedl také, že je třeba brát v úvahu otázku přiměřenosti a rovnováhy mezi obecným zájmem společnosti zásahem sledovaným a právy stěžovatelky na pokojné užívání majetku.
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2007 sp. zn. 3 To 1/2007 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 10. 2006 č. j. VZV 3/2001-3369. Dle tvrzení stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
Stěžovatelka brojila proti závěru o podezření, že peněžní prostředky mají souvislost s trestnou činností, resp. že docházelo k přelévání finančních prostředků. V této souvislosti uvedla, že orgány změnily přístup v rozhodování o jejích žádostech poté, kdy k ní v prosinci 2002 přistoupil zahraniční investor, v čemž vidí snahu omezit její podnikání v České republice.
Dále stěžovatelka namítla nesprávnost tvrzení státního zástupce, že přípravné řízení se již chýlí ke konci, a uvedla, že dle stavu trestního spisu je tento soudně neprojednatelný a bude docházet k dalším průtahům, a tím i blokaci peněžních prostředků. Nesouhlasila s odůvodněním délky řízení složitostí věci a stíháním uprchlého. Uvedla, že stíhání bylo zahájeno v dubnu 2001 a již několik let předtím příslušné orgány věc šetřily. Od počátku mají orgány činné v trestním řízení k dispozici všechny účetní a obchodní doklady; okolnosti pro posouzení, zda došlo k naplnění skutkové podstaty šetřeného trestného činu, jsou tedy na vyhodnocení těchto účetních dokladů. Orgány však s nimi začaly pracovat až v polovině roku 2002; dosud nenechaly provést jejich analýzu. Dožádání do jiných států byla učiněna až v roce 2005. Dle stěžovatelky tak průtahy ve věci nejsou dány složitostí věci, ale postupem orgánů činných v trestním řízení, jakož i nepřehledným vedením celého spisu. Poukázala přitom na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva s tím, že doba trestního stíhání nad 6 let ztrácí prvky přiměřenosti ochrany obecného zájmu a může způsobit porušení osobních práv stíhané osoby - tím více pak práv osoby stojící mimo trestní řízení. V této souvislosti vznesla námitku nepřiměřenosti omezení jejích majetkových práv a uvedla, že "dočasnost" omezení jejích dispozičních práv s prostředky nese spíš znaky "trvalosti".
Stěžovatelka také namítla, že jí od roku 2001 nebyly vráceny účetní doklady, ani jí nebyly na žádost poskytnuty úředně ověřené kopie. V důsledku toho měla ztížené postavení v celních řízeních, kde jí tak vznikly dosud neuhrazené náklady.
Stěžovatelka rovněž namítla, že Vrchní soud v Praze porušil její právo na spravedlivé projednání stížnosti, neboť vycházel pouze z tvrzení Vrchního státního zastupitelství v Praze a nenechal si připojit trestní spis.
II.
Rekapitulace vyjádření účastníků řízení
Na žádost Ústavního soudu zaslal Vrchní soud v Praze své vyjádření, dle kterého je obviněný stále uprchlý a důvody pro zajištění prostředků trvají; uvedl, že při rozhodování v neveřejném zasedání soud přečetl protokoly a jiné písemnosti, kterých bylo třeba (nebylo třeba provést důkaz celým spisem).
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále též "vrchní státní zastupitelství"). Vrchní státní zastupitelství uvedlo, že trestní stíhání Ing. B. a spol. bylo zahájeno dne 25. 4. 2001, rozšířeno dne 18. 11. 2002, dílčí útoky trestné činnosti probíhaly od 1994 do 20. 4. 2001, došlo ke krácení cla a daně z přidané hodnoty ve výši desítek milionů korun při nákupu a dovozu feroslitin do České republiky, které byly prováděny prostřednictvím konkrétních tuzemských i zahraničních obchodních společností; z provedených důkazů vyplývá, že do dubna 2001 byla jedním z dovozců feroslitin i stěžovatelka a je zde podezření, že zajištěné prostředky stěžovatelky pocházejí z trestné činnosti. Dále vrchní státní zastupitelství uvedlo, že s ohledem na období páchání je polemika o možnosti použití těchto prostředků na úhradu celního dluhu bezpředmětná; rozhodnutí o předchozím uvolnění finančních prostředků k žádosti stěžovatelky označil za předčasné a neopodstatněné (celní orgány později stěžovatelce prostředky vrátily), tvrzení stěžovatelky o záměru omezit podnikání je nepodložené. K námitce o délce řízení, resp. zajištění prostředků, vrchní státní zastupitelství poukázalo na období páchání (1994 až 2001), dlouhodobost organizované trestné činnosti, vysokou odbornost, předmět trestního stíhání - více než 800 dovozů, zapojení více obchodních společností v tuzemsku i zahraničí, nutnost žádostí o právní pomoc v 16 státech (průtahy cizozemských orgánů). Z vyjádření se podává, že s ohledem na rozsah a složitost dané trestní věci trvají podmínky a důvody zajištění peněžních prostředků. Závěrem vrchní státní zastupitelství uvedlo, že všechny potřebné důkazy byly provedeny, vyšetřování skončilo a dne 29. 10. 2007 byl státnímu zástupci předložen návrh na podání obžaloby.
Stěžovatelka podala repliku, ve které odkázala na svá předchozí podání. Uvedla, že v důsledku nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/07 [nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291)] byly rozhodnutím Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 3. 2008 všechny zajištěné finanční prostředky stěžovatelky uvolněny; trvá však na projednání ústavní stížnosti s ohledem na nezákonnost napadeného rozhodnutí a na skutečnost, že jsou jí nadále zadržovány veškeré účetní a daňové doklady.
Ústavní soud si vyžádal od Vrchního státního zastupitelství v Praze informaci, v jakém stadiu se nachází trestní řízení vedené proti Ing. B. a zda jsou nadále zajištěny peněžní prostředky stěžovatelky. Vrchní státní zastupitelství v Praze sdělilo, že v trestní věci již byl předložen návrh na podání obžaloby, avšak dne 30. 11. 2007 byla věc vrácena policejnímu orgánu k odstranění administrativních závad. Dále Vrchní státní zastupitelství v Praze sdělilo, že s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/07 vydalo Vrchní státní zastupitelství v Praze dne 6. 3. 2008 usnesení pod č. j. 3 VZV 3/2001-3810, kterým zrušilo zajištění veškerých peněžních prostředků na bankovních účtech (také) stěžovatelky. Opis tohoto usnesení připojilo ke svému sdělení (poznámka: z tohoto usnesení se podává, že bylo zrušeno zajištění peněžních prostředků stěžovatelky ve výši 85 100 787,96 Kč, mimo jiné i na účtu vedeném u Československé obchodní banky, a. s.).
Vrchní soud v Praze, Vrchní státní zastupitelství v Praze i stěžovatelka ve svých podáních uvedli, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
III.
Právní východiska a závěr
Ústavní soud vydal dne 30. 1. 2008 ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 642/07 nález, kterým vyhověl ústavní stížnosti společnosti BENet Czech, spol. s r. o., a zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006 sp. zn. 3 To 87/2006, jímž byla zamítnuta žádost této společnosti o uvolnění jejích peněžních prostředků. Důvodem kasačního nálezu Ústavního soudu byla nepřiměřená délka doby zajištění peněžních prostředků společnosti v rámci trestního řízení vedeného proti obviněnému Ing. B.
Věc stěžovatelky je skutkově obdobná věci sp. zn. II. ÚS 642/07, a proto lze ve věci stěžovatelčiny ústavní stížnosti odkázat na právní východiska uvedená v části IV. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/07.
Vzhledem ke skutkové podobnosti obou věcí Ústavní soud obdobně formuluje také své závěry, které jej vedly ke zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2007 sp. zn. 3 To 1/2007 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 10. 2006 č. j. 3 VZV 3/2001-3369.
K omezení vlastnického práva stěžovatelky k peněžním prostředkům na uvedeném bankovním účtu došlo v dubnu 2001, tedy před více než 6 lety. Po celou dobu předcházející podání ústavní stížnosti přitom nebylo skončeno ani přípravné řízení a není zřejmé, kdy bude skončeno, neboť dle sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze byla věc dne 30. 11. 2007 vrácena policejnímu orgánu. Ani v době posledního rozhodování obecného soudu (únor 2007) nebylo s ohledem na konkrétní průběh trestního řízení zřejmé, kdy skončí. Jen tak lze nahlížet na situaci, kdy dochází k průtahům ve vyžádané právní pomoci ze zahraničí, na niž logicky musí navazovat další procesní úkony orgánů veřejné žaloby.
Ústavní soud nemá důvod pochybovat o sdělení státního zástupce, že k časovému posunu došlo v rozhodné době především z důvodu průtahů na straně cizozemských orgánů, které byly požádány o pomoc, a že ani jeho urgence nevedly k okamžité nápravě. Je však třeba vidět, že jsou to orgány veřejné žaloby, kdo je dominus litis v přípravném řízení, čemuž na jedné straně odpovídá oprávnění k volbě procesní taktiky při vedení tohoto řízení, na straně druhé odpovědnost za tuto volbu a její konkrétní provádění. Orgány veřejné žaloby jsou totiž mocensky, odborně, hmotně i personálně natolik vybaveny, aby byly schopny provádět účinně jim ústavně i zákonně svěřené úkoly, tedy konkrétně stíhat všechny trestné činy (čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky, §2 odst. 3 trestního řádu), a to z úřední povinnosti, co nejrychleji a s plným šetřením základních práv a svobod (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, §2 odst. 4 trestního řádu). Případné obtíže, které přitom vzniknou, tedy v žádném případě nelze klást k tíži jiných osob, a to ani formou důsledků, které z toho pro ostatní plynou. Za této situace je tedy nutno skutečnost, že v roce 2006 došlo k prodlení v souvislosti s vyžádanou právní pomocí z ciziny (Maďarsko), klást k tíži orgánů veřejné žaloby, stejně jako skutečnost, že o tuto konkrétní pomoc požádaly právě až v roce 2005 (viz vyjádření vrchního státního zastupitelství k ústavní stížnosti), tedy po čtyřech letech od zajištění peněz, o něž v této věci jde. Přitom se jedná o vyšetřování trestné činnosti v souvislosti s celními delikty, a proto byl přesah do zahraničí a z toho plynoucí potřeba právní pomoci z ciziny evidentně zřejmý od počátku trestního řízení. Přiměřeně totéž platí i o jiných procesních úkonech, které byly ze strany orgánů veřejné žaloby konány až v roce 2006. Tím samozřejmě není zpochybňována potřebnost těchto procesních úkonů pro účely daného trestního řízení.
Ústavní soud rovněž nemá důvod zpochybňovat specifika dané trestní věci, tedy že vykazuje značnou složitost, neboť byla jednak páchána při znalosti obchodování s danou speciální komoditou, a to na území více států, se zapojením více různých fyzických a právnických osob, a dále s přihlédnutím k předpokládané výši způsobené škody a tomu, že řízení se vede proti uprchlému. Je však na druhou stranu třeba vidět, že Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 607/05 (jednou ze stěžovatelek byla i společnost BENet Praha, spol. s r. o.), při hodnocení přiměřenosti posuzovaného zásahu, respektoval požadavek orgánů veřejné žaloby na dobu potřebnou k provedení přípravného řízení (usnesení sp. zn. III. ÚS 607/05 ze dne 9. 3. 2006 - ve SbNU nepublikováno). Již v té době byla délka jeho trvání na hranici ústavněprávní únosnosti, a to bez nutnosti zkoumat konkrétní kroky orgánů veřejné žaloby (a další okolnosti) pro potřeby zkoumání průtahů v řízení. Překročení této hranice, k němuž došlo zčásti i činností tuzemských orgánů veřejné žaloby, tudíž představuje zásah do základního práva stěžovatelky na majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, který postrádá ústavněprávní opodstatněnost. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že se v posuzovaném případě vede trestní stíhání proti osobě, jež byla v inkriminované době statutárním orgánem stěžovatelky. Celková doba řízení je i v současné době nepředvídatelná. V souladu s principy popsanými výše tato skutečnost nemůže jít k tíži stěžovatelky, jejíž účast na dané věci je stále v oblasti důvodného podezření a nikoliv prokázané jistoty, jakkoliv důvodnost podezření mohla být (a měla být) v průběhu vyšetřování posilována konkrétními poznatky. Je tedy nutné rezignovat na možnost zajištěné prostředky konfiskovat, resp. použít na úhradu způsobené škody, jak bylo uvedeno výše.
Ústavní soud dále v této věci odkazuje i na obiter dictum uvedené v nálezu sp. zn. II. ÚS 642/07, týkající se obchodního postavení stěžovatelky, účelu institutu upraveného v §79a trestního řádu a rovněž otázky fiskálních závazků stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud v souladu s §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhověl. Podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že došlo k porušení základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny tím, že obecný soud a Vrchní státní zastupitelství v Praze patřičně nereagovaly na skutečnou délku řízení a prognózu jeho dalšího trvání z pohledu přiměřenosti zajištění peněžních prostředků stěžovatelky na účtu u banky, tedy na propojení tohoto zajištění s ústavně chráněným účelem. Proto Ústavní soud podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil obě napadená usnesení.
Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení a vedlejší účastník řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
S ohledem na protiústavnost napadených usnesení a možný význam vyslovení protiústavnosti pro stěžovatelku přistoupil Ústavní soud ke kasaci stěžovatelkou napadených usnesení přesto, že ze sdělení stěžovatelky i Vrchního státního zastupitelství v Praze je zřejmé, že peněžní prostředky stěžovatelky na předmětném účtu byly již uvolněny.
Pokud se stěžovatelka v replice odvolává na význam rozhodnutí Ústavního soudu v této věci pro vydání jejích účetních a daňových dokladů, tomu Ústavní soud nemůže přisvědčit. Nález Ústavního soudu nemá vliv na tvrzený zásah zadržováním dokladů, neboť předmětem ústavněprávního přezkumu byla rozhodnutí týkající se (toliko) blokace peněžních prostředků (účtu).