ECLI:CZ:US:2009:3.US.1463.07.1
sp. zn. III. ÚS 1463/07
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jiřího Muchy - ze dne 23. dubna 2009 sp. zn. III. ÚS 1463/07 ve věci ústavní stížnosti HMB, spol. s r. o., se sídlem v Čelákovicích, U Učiliště 1644, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007 č. j. 7 Afs 175/2005-103, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2005 č. j. 8 Ca 87/2004-60 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11807/03-120, jimiž bylo rozhodnuto ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů právnických osob stěžovatelce.
Výrok
I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007 č. j. 7 Afs 175/2005-103 se zrušuje.
II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 5, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a žalovaného správního orgánu.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 87/2004 se podává následující.
Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11807/03-120 zamítlo odvolání podané proti rozhodnutí Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 7. 4. 2003 č. j. 22050/03/057921/1555, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období r. 1998.
Žalobu podanou proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2005 č. j. 8 Ca 87/2004-60 zamítl; v odůvodnění se vypořádal se stěžovatelkou uplatněnými žalobními body, převážně procesní provenience, a dospěl k závěru, že nejsou opodstatněné.
Kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 2. 2007 č. j. 7 Afs 175/2005-103 jako nedůvodnou zamítl. Povýtce se s městským soudem ztotožnil a tam, kde shledal nesprávnost (v postupu žalovaného správního orgánu při místním šetření), konstatoval, že neměla vliv na celkový výsledek daňového řízení. K námitce prekluze práva daň vyměřit (§47 daňového řádu) uvedl, že byla stěžovatelkou vznesena až v rámci "doplnění kasační stížnosti", pročež se jí nemohl s ohledem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. věcně zabývat.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá (kromě dalšího, jmenovitě k postupu žalovaného i obecných soudů při hodnocení provedených důkazů a k jejich skutkovým závěrům), že k porušení jejích ústavně zaručených práv mělo dojít především tím, že jí byla pravomocně doměřena daň z příjmů právnických osob až po uplynutí prekluzívní lhůty dle §47 odst. 1 daňového řádu. Nesouhlasí proto s tím, že se Nejvyšší správní soud s její námitkou prekluze práva, s odkazem na zásadu koncentrace řízení, vůbec nezabýval, přestože po podání kasační stížnosti nastal "zásadní obrat v judikatuře" k výkladu lhůty pro vyměření daně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 5 Afs 42/2004), přičemž právě tyto (nové) právní názory mají rozhodný dopad i do jejích poměrů. Stěžovatelka je názoru, že k prekluzi je ve veřejném právu nezbytné - bez ohledu na zásadu koncentrace v soudním řízení správním - přihlížet kdykoliv a z úřední povinnosti; k tomu posléze v doplnění ústavní stížnosti odkazuje na právní závěry Ústavního soudu vyslovené v jiné její (shodné) právní věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1420/07 (N 117/50 SbNU 3).
Nejvyšší správní soud - k argumentu prekluze práva na doměření daně - ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, tvrzeně konstantní judikaturu k výkladu §104 odst. 4 s. ř. s. a jmenovitě na závěry podávající se z rozhodnutí jeho rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 9 Afs 86/2007.
Městský soud v Praze se ve svém vyjádření rovněž odvolal na odůvodnění vydaného rozhodnutí.
Finanční ředitelství v Praze jako vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatelce byla daň vyměřena v zákonné lhůtě dle §47 daňového řádu, přičemž není rozhodné, že odvolací řízení probíhalo až po jejím uplynutí, neboť zamítavé rozhodnutí o odvolání není rozhodnutím, jímž k vyměření daně dochází; takovým rozhodnutím by bylo pouze rozhodnutí odvolacího orgánu, jímž by napadený platební výměr byl změněn.
V replice stěžovatelka setrvala na dříve vyjádřené právní argumentaci.
Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Pro posouzení dané ústavní stížnosti je rozhodné, že se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, tak i otevřeného výkladového sporu zcela identifikuje se stížnostmi téže stěžovatelky, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezem ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1420/07 (viz výše), ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 1416/07 (N 17/52 SbNU 173), ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 1169/07 (N 38/52 SbNU 387) a ze dne 2. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 816/07 (N 39/52 SbNU 399). Ve všech těchto věcech Ústavní soud ústavním stížnostem stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
To je významné potud, že se tyto závěry uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého, a důvod k odchylce (srov. §23 zákona o Ústavním soudu) zde zřejmě není.
Nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí tedy trpí stejným ústavněprávním deficitem, který byl identifikován v obdobných věcech téže stěžovatelky, pročež na příslušná (výše označená) rozhodnutí Ústavního soudu, resp. plná odůvodnění, zejména rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 816/07 či sp. zn. I. ÚS 1169/07 zde postačí již jen odkázat, neboť jsou všem účastníkům známa.
Jen pro přehlednost se tedy připomíná, že Ústavní soud vycházel především z právních závěrů vyslovených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 545/07, N 113/46 SbNU 77 [který zas vychází z nálezu sp. zn. III. ÚS 93/06 (N 85/45 SbNU 249), vztaženého však k specifickým poměrům "skutečností" a "důvodů" v kontextu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.] a v nálezu ve stěžovatelčině věci sp. zn. III. ÚS 1420/07 (viz výše), a ve zcela shodné situaci, kdy námitka prekluze nebyla vznesena ani v daňovém řízení ani v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, je dovedl k závěru, že jiná vada řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je dána tím, že "soud nepřihlédl ex offo k prekluzi práva správního orgánu dodatečně vyměřit daň".
V dalších výše označených rozhodnutích se Ústavní soud - ve stejném duchu - vyjádřil i k usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 86/2007, na něž tento soud odkazoval i v dané věci [srov. zejména sp. zn. IV. ÚS 816/07 (viz výše), s oporou též v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/99 (N 98/18 SbNU 355; 232/2000 Sb.), v němž uzavřel, že otázku prekluze práva považuje za "natolik významnou problematiku, jíž by se měly zabývat z úřední povinnosti nejen správní orgány, ale i soudy ve správním soudnictví"], a dříve řečené pak Ústavní soud doplnil v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1169/07 (viz výše), v němž po podrobném rozboru institutu prekluze práva a jeho uplatnění jak v právu soukromém, tak v právu veřejném uzavřel, že "též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně: uplyne-li lhůta uvedená v §47 daňového řádu, aniž v ní byla daň pravomocně ... vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy ... Nenamítal-li žalobce prekluzi práva vyměřit nebo doměřit daň v řízení před krajským soudem, vyhoví Nejvyšší správní soud kasační stížnosti (k námitce nebo z úřední povinnosti), pokud k prekluzi tohoto práva skutečně došlo".
I v posuzovaném případě je tedy namístě úsudek, že "pokud se obecné soudy s odkazem na institut koncentrace žalobních námitek, resp. zde Nejvyšší správní soud s poukazem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., odmítly námitkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň zabývat, porušily tím právo stěžovatele na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny".
Stejně jako ve věcech sp. zn. III. ÚS 1420/07 či IV. ÚS 816/07 (jakož i v dalších shora označených věcech) rovněž zde proto Ústavní soud pro porušení čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Napříště bude na Nejvyššímu správním soudu posoudit opodstatněnost námitky prekluze práva, což - v případě zhodnocení, že je důvodná - se může stát klíčovým pro celkové posouzení stěžovatelčina správního sporu. Proto je předčasné, a z pohledu zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných i nemístné, aby se zde Ústavní soud věcně zabýval dalšími námitkami stěžovatelky, uplatněnými proti rozhodnutí správních soudů, jež v ústavní stížnosti předestřela.
Ústavní soud proto ani v tomto případě (obdobně jako ve věcech sp. zn. III. ÚS 1420/07, sp. zn. IV. ÚS 816/07 a sp. zn. II. ÚS 1416/07) nepřistoupil ke zrušení ostatních napadených rozhodnutí a ústavní stížnost v části, v níž proti nim směřovala, z tohoto důvodu odmítl; výsledek řízení o ústavní stížnosti totiž Ústavní soud ustavil, aniž se těmito rozhodnutími mohl (měl) zabývat věcně.