ECLI:CZ:US:2009:3.US.1562.08.1
sp. zn. III. ÚS 1562/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. K., správce konkurzní podstaty úpadce Bytové družstvo Kavčí skála Říčany, se sídlem Říčany, Pujmanové 1775, zastoupeného JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem se sídlem Praha 2, Anglická 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, č.j. 29 Cdo 382/2008-99, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2007, č.j. 13 Cmo 435/2004-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 7. 2004, č.j. 14 Cm 253/2000-44, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně V. F. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) domáhala vůči žalovanému stěžovateli vyloučení bytové jednotky č. 1695/15, včetně nebytové jednotky č. 1695/46 a podílu na pozemku a společných prostorách, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Soud zamítavý výrok odůvodnil závěrem, že vedlejší účastnice není vlastníkem vylučovaných věcí; Katastrální úřad totiž postupoval v řízení o vkladu vlastnického práva [na základě smluv, uzavřených 7. 5. 1998 mezi pozdějším úpadcem jako převádějícím a vedlejší účastnicí jako nabyvatelkou, konkrétně na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytu a smlouvy o převodu vlastnictví jednotky (garáže)] v rozporu se zákonem. Vklad byl zapsán 2. a 3. 12. 1998, s účinky ku dni 9. 6. 1998, ačkoliv konkurs na majetek úpadce byl prohlášen již 2. 10. 1998, čímž se podle §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o konkursu a vyrovnání"), přerušilo vkladové řízení.
K odvolání vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 8. 11. 2007, č. j. 13 Cmo 435/2004-76, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce se vylučují bytová jednotka č. 15 a garáž č. 46 v domě čp. 1695, postavené na pozemku parcelní číslo 2590 a spoluvlastnické podíly ve výši 9172/282430 ke společným částem domu čp. 1695 a pozemku parcelní číslo 2590, zapsané na listu vlastnictví číslo 4147 pro obec Říčany a katastrální území Říčany u Prahy, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - východ.
Odvolací soud vyložil ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále jen "zákona o vlastnictví bytů"), tak, že formulace "byty, garáže a ateliéry v budovách, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů" slouží k vyjádření jejich určité vlastnosti, totiž umístění v budově definované poskytnutím označené podpory, a nikoli k vyjádření vlastnosti jiné, totiž, že (samotné garáže a ateliéry) byly vystavěny s úvěrovou pomocí podle zvláštních předpisů.
Odvolací soud zpochybnil, že by se úvěrová pomoc mohla týkat samotných bytů, garáží a ateliérů, jelikož je stěží udržitelné, aby tato pomoc byla poskytnuta k výstavbě něčeho, co podle úpravy v občanském zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 1992 "nemůže originárně vzniknout jako věc v právním významu slova". Věcí se totiž jednotka (byt i garáž) podle odvolacího soudu mohla stát [ve smyslu §2 písm. h), §4 a §5 zákona o vlastnictví bytů] až zápisem prohlášení jejího vlastníka do katastru nemovitostí; v roce 1982 nemohli mít účastníci úvěrové smlouvy na zřeteli byt jako věc ve smyslu současné právní úpravy. Jelikož předmětem převodu vlastnictví témuž nabyvateli byla vedle bytové jednotky i garáž v téže budově a jiný zdroj financování členského podílu člena družstva v posuzované věci použit nebyl, dopadá na ni [nebytový prostor - garáž číslo 46, v domě čp. 1695, postavený na pozemku parcelní číslo 2590 a s ní související příslušné spoluvlastnické podíly ke společným částem domu a k pozemku parcelní číslo 2590 (dále jen "předmětná garáž a s ní související příslušné spoluvlastnické podíly")] režim §24 zákona o vlastnictví bytů.
K namítané neúčinnosti obou převodů podle §15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání odvolací soud uvedl, že bezúplatný převod bytové jednotky podle §23 odst. 2 a 3 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů není projevem svobodné vůle dlužníka (převodce), nýbrž plyne ze zákona. V této souvislosti připomenul nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 258/03 (N 66/33 SbNU 155).
Obě smlouvy jsou podle odvolacího soudu platné i z hlediska formálního, neboť obsahují všechny náležitosti předepsané zákonem o vlastnictví bytů, jsou určité a srozumitelné a neodporují právním předpisům ani dobrým mravům. K věcněprávním účinkům převodu se odvolací soud, poukazuje na ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění, vyslovil shodně s nosnými důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 584/2005.
O dovolání stěžovatele, jež směřovalo proti části výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně předmětné garáže a s ní souvisejících příslušných spoluvlastnických podílů, rozhodl dovolací soud rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné.
Nejvyšší soud citoval rozhodná právní ustanovení (§23 a §24 zákona o vlastnictví bytů, ve znění ke dni 7. 5. 1998) a se zřetelem ku stanovisku Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96 (ST 1/9 SbNU 471), přisvědčil názoru, že výklad ustanovení §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů nelze bez dalšího založit jen na jeho jazykovém (gramatickém) výkladu; účel jeho rozhodných ustanovení identifikoval se zachováním, resp. rozšířením nároků bezplatných převodů vzešlých z právní úpravy předchozí (obsažené v zákonu č. 42/1992 Sb., ve znění zákonného opatření Předsednictva Federálního shromáždění č. 297/1992 Sb.). Stěžovatelem prosazovaná interpretace nejenže směřuje k omezení nároků oprávněných osob (podle toho, zda právě na jejich garáž nebo ateliér byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů), nýbrž - ve svých důsledcích - zakládá podmínku nesplnitelnou. Podle Nejvyššího soudu je totiž samozřejmé, že vyhláškou č. 1/1982 Sb. (stejně jako vyhláškou č. 136/1985 Sb.) předvídaná podpora "bytové" výstavby se typově neprojevovala, a ani nemohla projevovat, "výslovně" podporou výstavby nebytových prostor (garáží, ateliérů, atd.); stejně tak je ovšem zjevné, že rozuměla-li se družstevní bytovou výstavbou ve smyslu §2 odst. 1 vyhlášky č. 1/1982 Sb. stavba bytového domu, pak nutně zahrnovala nejen byty, nýbrž i nebytové prostory, typicky právě garáže, coby součást "smysluplně vytvořeného standardu bydlení".
Jinak řečeno, podmínka, aby šlo o "byty, garáže a ateliéry v budovách ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytových družstev, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů", je - ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů - splněna již tehdy, byla-li taková pomoc poskytnuta na "výstavbu budov ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytových družstev". O takovou pomoc pak jde i v případě, že úvěrová pomoc podle zvláštních předpisů se v konkrétní úvěrové smlouvě váže jen k bytům (podle počtu bytů, jež mají výstavbou vzniknout), a nikoliv k bytovým domům, které musejí být vystavěny, aby tyto byty mohly vzniknout, nebo dokonce k nebytovým prostorám v nich.
Úvahy e ratione legis ohledně výkladu §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů uzavřel dovolací soud (ve shodě se soudem odvolacím) konstatováním, že nemůže obstát ani stěžovatelův argument, že jde ve smyslu §15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání o převod neúčinný či neplatný, a tedy že se prosadí závěr obsažený v citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03, převzatý Nejvyšším soudem např. též v rozsudku sp. zn. 29 Odo 584/2005.
Na stěžovatelovu kritiku, podle níž dosavadní vývoj v úpadcově kauze směřuje k situaci, že nemovitý majetek úpadce se stává nedotknutelným, zatímco pohledávky věřitelů zůstávají bez jakékoliv právní ochrany, dovolací soud reagoval poukazem na vlastní rozsudek sp. zn. 29 Odo 584/2005 a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 5/05 (303/2006 Sb., N 77/41 SbNU 11).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pokud obecné soudy (v ústavní stížností napadených rozhodnutích) interpretovaly ustanovení §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů tak, že se v daném konkrétním případě týká budov, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc, pak z výkladu a contrario téže normy se nutně podává, že "každý byt, garáž nebo ateliér umístěné v budově ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví družstva a stavěné s takovou pomocí státu, v praxi třeba jen okrajovou, by musel být bezplatně převáděn". Podle stěžovatele "to zákonodárce nepochybně neměl na mysli, zejména s ohledem na obvyklou výstavbu družstevních nástaveb na budovách ve vlastnictví jiných než družstevních subjektů apod., a navíc by takový výklad musel být prokazatelně doložen tím, že pomoc státu byla poskytnuta na výstavbu celé budovy".
Stěžovatel upozorňuje, že v daném případě úvěrová smlouva ze dne 21. 9. 1982 hovoří o stavbě 27 bytových jednotek v objektu a právní režim úvěrové smlouvy podléhá vyhlášce č. 1/1982 Sb., o finanční a úvěrové pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě, kde se bytovou družstevní bytovou výstavou rozumí sice stavba bytového domu (§2 odst. 1), ale základní státní příspěvek se poskytuje výslovně pouze na byty (§4), případně na další podlaží, a vlastní úvěr se pak poskytuje (§7 odst. 2) do výše celkových nákladů výstavby bytů; byt tu není měrnou jednotkou, ale nepochybně předmětem právních vztahů, na který je (podle jejich počtu v objektu) poskytován úvěr k výstavbě.
Stěžovatel dále dovozuje, že zatímco povinnost všechny družstevní byty zapsané do konkursní podstaty nabídnout družstevním nájemcům k bezplatnému převodu je opodstatněna "sociálním zájmem na bezplatném převodu uspokojujícím existenční nebo jiné neopominutelné základní potřeby družstevníků", tato rovina u garáží coby "zbytného nadstandardu, jehož ztráta nikoho sociálně neohrozí", absentuje. Vyslovuje též podezření, že "pokud bude připuštěno a prosazeno, že i tento ostatní nemovitý majetek má stejnou právní ochranu jako anuitní byty, pak to bude znamenat, že bytová družstva jsou reálně konkursním řízením nedotknutelná a jejich závazky vůči věřitelům není z čeho hradit (ostatní majetek je většinou bez reálné hodnoty, schopné uhradit závazky družstva v míře alespoň obvyklé pro konkursy v ČR)". Tím by podle stěžovatele vznikla "protiústavní nerovnost mezi na jedné straně většinou družstevníků, která požívá bezplatně nabytých bytů z majetku úpadce, a na straně druhé (menšinou) věřitelů a nebydlících družstevníků".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v jeho věci dovodit nelze.
Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci tehdy, jestliže ji lze opodstatněně kvalifikovat jako tu, jež má za následek porušení základních práv a svobod, tj. zejména jeví-li se v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění (srov. k tomuto kupř. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03, I. ÚS 733/01, II. ÚS 644/02, IV. ÚS 239/03, III. ÚS 303/04 a další).
Ústavní soud též připomíná, že jednotlivá ustanovení podústavního práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat vždy též z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01 a další). Tudíž i při případné konkurenci více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která je ústavně konformní, resp. ochranu zmíněných práv zajišťuje výstižněji.
Zde je pak rozhodné, že dovolací soud (a ve výsledku též soud odvolací) ustanovení §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů vyložil - ve vztahu k nároku, který byl vedlejší účastnicí v řízení před obecnými soudy uplatněn - zjevně adekvátně, resp. způsobem, jenž byl předvídatelný.
Dovolací soud výstižně aplikoval stanovisko Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96 (ST 1/9 SbNU 471), kladoucí důraz na prioritu výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, přičemž ani stěžovatel nedává najevo, jaký - opačný - účel by mohla sledovat norma, jež by výslovně postihla "garáže a ateliéry", při jím prosazovaném výkladu.
Na tom nemohou ničeho změnit ani stěžovatelovy úvahy o neexistenci dostatečně intenzivního "sociálního zájmu" na bezplatném převodu garáží, kterým se má jeho věc lišit od situací, kdy byly posuzovány převody bytů; sociální význam bydlení totiž mezi nosnými důvody rozhodnutí Ústavního soudu, na něž obecné soudy odkazovaly (zejména nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03 a Pl. ÚS 5/05), do popředí nevystupoval.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jenž stěžovatel namítá, se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Již z řečeného plyne, že nic z toho posuzované ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel jí předkládá Ústavnímu soudu argumentaci, již povýtce předestřel již v řízení dovolacím. Se stěžovatelovými námitkami se Nejvyšší soud vyrovnal způsobem, jenž nevykazuje žádné prvky interpretační svévole, a jeho rozhodnutí je i ústavně konformně odůvodněno. Pakliže stěžovatel vznáší v řízení před Ústavním soudem obdobné námitky jako v řízení dovolacím, staví Ústavní soud do pozice další opravné instance (zde ve vztahu k Nejvyššímu soudu), tedy do pozice, jež mu nepřísluší.
Shrnutím uvedeného je tedy namístě závěr, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu