ECLI:CZ:US:2009:3.US.217.09.1
sp. zn. III. ÚS 217/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele T. S., zastoupeného JUDr. Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 22, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 2008 č. j. 28 Cdo 2334/2008-100, rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2007 č. j. 18 Co 187/2006-85 a Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 10. 2005 č. j. 7 C 167/2004-65, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech zakotvených v čl. 1, čl. 11 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitostí, zamítl i jeho návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu a rozhodl o nákladech řízení. Své výroky odůvodnil soud tím, že předmětné nemovitosti, a to i budovy a stavby, sice měly zemědělský charakter, nelze je ale vydat z důvodů uvedených v §11 odst. 4 zákona o půdě. Uznal však, že má navrhovatel právo požadovat náhradu podle §14 téhož zákona. V odvolacím řízení Krajský soud v Brně potvrdil výroky, jimiž byla žaloba zamítnuta, a dále doplnil je o určení jeho nároku na poskytnutí náhrady. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl s tím, že v dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ani podle jiného zákonného ustanovení, neboť rozhodnutí soudu II stupně nemá dle jeho názoru zásadní právní význam. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu považuje za rozhodnutí, ve kterém nebyla správně posouzena přípustnost dovolání a tak došlo k formálnímu odmítnutí věcí se zabývat. Podle jeho přesvědčení soudy, které o žalobě rozhodovaly, nesprávně aplikovaly v konkrétním případě ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a rozhodly tak v rozporu s jeho účelem, když podle něj zákonodárce měl na mysli poskytování finančních náhrad jen tam, kde věc nelze vydat z objektivních důvodů - takové však v jeho případě nejsou.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práv poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, na něž se stěžovatel v návrhu odvolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud, který dovolání jako nepřípustné odmítl s poukazem na provedené důkazy, na svou judikaturu i na citované nálezy Ústavního soudu, vyčerpávajícím způsobem odůvodnil a vyložil, proč nepovažoval rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné, tj. za takové, jaké má na mysli §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Na uvedené odůvodnění lze v dalším odkázat. Stejně tak lze odkázat na věcně správné rozhodnutí Krajského soudu v Brně, z něhož bylo nepochybně zjištěno, že v řízení, ve kterém se žalobce domáhal určení vlastnictví k označeným nemovitostem, soudy při provádění a hodnocení důkazů nepostupovaly v rozporu s §132 občanského soudního řádu a jejich závěry při aplikaci zákona č. 229/1991 Sb. jsou v souladu s obsahem příslušných ustanovení - s §9 odst. 4, §11 odst. 1 písm. c), §16 odst. 1, §20 a §30 zákona o půdě. Na základě nich pak byla opodstatněně zamítnuta žaloba na určení vlastnictví k obytnému domu č. p. 280 a pozemku p. č. 573, na kterém byl postaven, tedy domu, který nebyl stavbou patřící k původní zemědělské usedlosti, jakož i k pozemku p. č. 183 o výměře 568 m2, částečně zastavěnému, tvořícímu plochu nezbytně nutnou pro provoz obytného domu. Žalobci, nyní stěžovateli, byl, jako osobě oprávněné, které nelze pozemek z uvedených důvodů vydat, přiznán za něj nárok na náhradu.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu